ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.811.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 811/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky B. P. , zastoupené JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 22/966, PSČ 702 00, za účasti 1/ Ing. P. P. , zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, PSČ 702 00, a 2/ Stavebního bytového družstva Hlubina Ostrava – Zábřeh , se sídlem v Ostravě – Zábřehu, Rudná 70, identifikační číslo osoby 00051071, o určení členství v družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 238/2008, o dovolání Ing. Petra Pavlase proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2011, č. j. 5 Cmo 54/2011-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. června 2010, č. j. 42 Cm 238/2008-134, Krajský soud v Ostravě určil, že navrhovatelka je výlučnou členkou Stavebního bytového družstva Hlubina Ostrava – Zábřeh (dále jen „družstvo“) [výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení [výroky II. a III.].
K odvolání Ing. P. P. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky druhý a třetí).
Ing. P. P. napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012, ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však důvody pro připuštění dovolání neshledal.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se pak podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Přípustnost dovolání nemohou založit námitky, podle nichž:
1/ „petit“ (rozuměj výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) „je neurčitý, nevykonatelný, nesmyslný“ a
2/ „vyslovení věcné příslušnosti bylo (…) v rozporu s duchem zákona“ (jíž dovolatel brojí proti tomu, že věc v prvním stupni projednal a rozhodl krajský soud),
neboť dovolatel jimi ve skutečnosti poukazuje na (údajné) vady řízení a obsahově tak uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tvrzené vady řízení však podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují.
Nadto, určil-li soud prvního stupně ve výroku, že navrhovatelka je výlučnou členkou družstva, vymezil jednoznačně její právní postavení v družstvu právě ve vztahu k dovolateli, dovozujícímu, že spolu s navrhovatelkou jsou společnými členy družstva. Adjektivum „výlučný“ je tradičně judikaturou i legislativou užíváno v kontradikci k adjektivu „společný“ [k tomu srov. např. §143 a §143a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), dále důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008, uveřejněného pod číslem 47/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 834/2006, jenž je veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí citovaná níže, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, či ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 460/2005, uveřejněného pod číslem 11/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; přímo ve vztahu k dichotomii výlučné/společné členství v družstvu srov. i §746 a §747 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích)].
Při formulaci námitky ad 2/ pak dovolatel zcela pomíjí, že rozhodnutím Vrchního soudu o věcné příslušnosti byla v projednávané věci věcná příslušnost soudu závazně určena (§104a odst. 7 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Závěr soudů obou stupňů, podle něhož má navrhovatelka za situace, kdy družstvo ji považuje za společnou členku, naléhavý právní zájem na určení svého výlučného členství v družstvu, jakož i závěr, že návrh na určení, že navrhovatelka je výlučnou členkou družstva, musí směřovat proti všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena, tedy jak vůči tomu, kdo si nárokuje společné členství, tak proti bytovému družstvu, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. obdobně závěry usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 4323/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2012, pod číslem 37, či usnesení ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 4786/2010).
Rovněž závěr, že pro posouzení splnění předpokladu §703 odst. 3 obč. zák., že spolu manželé trvale nežijí, je rozhodující nejen kritérium časové, ale (neméně i) kritérium intenzity rozvratu manželství, povaha příčin rozvratu manželství a především z něj plynoucí vůle již manželské vztahy trvale neobnovit, je v souladu se směrnicemi Nejvyššího soudu ze dne 1. října 1965, sp. zn. Pls 6/65, a ze dne 30. května 1966, sp. zn. Pls 4/66, uveřejněnými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly III/1965 a IV/1966 (z novější judikatury srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4340/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 1629/2008).
A konečně závěr, podle něhož – za situace, kdy spolu manželé trvale nežijí – nevznikne společné členství manželů ani v případě, že družstevní byt (práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu) byl pořízen z jejich společných prostředků, se podává přímo ze znění §703 obč. zák. Ani pro tento úsudek tak důvod připustit dovolání dán není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Ing. P. P. bylo odmítnuto, navrhovatelce ani družstvu však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II., bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu