ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.837.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 837/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem v Brně – městě, Dominikánské náměstí 1, identifikační číslo osoby 44 99 27 85, zastoupeného JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Foustkova 104/19, PSČ 616 00, proti žalovanému JUDr. R. H., zastoupenému JUDr. Václavem Zemanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, PSČ 301 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55/39 Cm 95/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 6 Cmo 19/2010-551, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 6 Cmo 19/2010-551, k odvolání žalovaného (tehdejšího správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. Bc. R. D.) potvrdil rozsudek ze dne 10. prosince 2009, č. j. 55/39 Cm 95/2000-518, jímž Krajský soud v Brně vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně ve výroku označené nemovitosti.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §536 a §542 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění „platném“ ke dni uzavření smlouvy o dílo (ke dni 4. října 1994) a na skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o dílo ze dne 4. října 1994 „obsahuje všechny podstatné náležitosti, neurčitostí ve vymezení předmětu díla ani v ujednání o ceně, včetně její skladby a splatnosti netrpí“.
Dále zdůraznil, že úpadkyně „plnila dle platně uzavřené smlouvy o dílo, toto dílo žalobci předala, přičemž žalobce cenu díla postupně platil a dílo řádně převzal a stal se tak jeho vlastníkem“. Z hlediska vzniku vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem poukázal i na skutečnost, že dílo bylo zhotoveno na pozemcích, které žalobce opatřil, přičemž „ohledně vlastnictví předmětu díla ve smlouvě o dílo nebylo stanoveno jinak“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní správce konkursní podstaty úpadkyně dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje „zejména v posouzení a vymezení toho, co je otázkou znaleckou a tedy co soud nemůže zkoumat v rámci své odborné erudice a co znaleckou otázkou není. Posouzení souladu zadávací dokumentace, obsahu smlouvy o dílo, a to v části předmětu díla, prováděcí dokumentace a skutečného provedení stavby, je dle názoru dovolatele nepochybně otázkou znaleckou“. Přitom bez zpracování znaleckého posudku „nebylo možné tyto rozpory odstranit“. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že „v celé řadě svých podání poukazoval na to, co je rozporné ve vymezení předmětu díla ve vlastní smlouvě o dílo, v jejích přílohách, v cenových ujednáních a projektové dokumentaci“.
Namítá, že neměl možnost seznámit se s argumentací žalobce, obsaženou v jeho závěrečném návrhu, čímž byla výrazně zkrácena jeho procesní práva. Dále soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy výslechy svědků, a to Ing. J. H. a JUDr. D. L. (jde o osoby, které vykonávaly funkci primátora Statutárního města Brna) a Ing. J. V. (ředitele Dopravní inženýrské organizace města Brna, tj. subjektu pověřeného výkonem investorské činnosti) a neprovedení důkazů odpovídajícím způsobem neodůvodnily.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce akcentuje, že zhotovitel (úpadkyně) nemohl mít nikdy pochybnosti o tom, co je předmětem díla, neboť projekt díla sám zabezpečoval jako součást dodávky a podle něj dílo prováděl a objednateli předal; navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. září 2012, č. j. 39 K 45/98-1468, zprostil dosavadního správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. Bc. R. D. funkce, novým správcem konkursní podstaty úpadkyně ustavil JUDr. R. H. a určil, že toto rozhodnutí je vykonatelné dnem jeho doručení novému správci konkursní podstaty. K výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatel avizuje (i) uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu – zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud vybudoval následné právní posouzení věci; namítá tak existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze.
Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává ani v řešení otázky (ne)platnosti smlouvy o dílo. Potud jeho závěry odpovídají zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98 a ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výhradou, podle níž byl zkrácen na svých procesních právech, když neměl možnost se seznámit s obsahem závěrečného návrhu žalobce, dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné i námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkané vady (jež měly spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 29. února 2012), která podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s celkem připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 3.085,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu