ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1433.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 1433/2012 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání podaném obviněným M. Š ., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 44 To 371/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 183/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 44 To 371/2012, v části týkající se trestu, a dále ve výroku o trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 1 T 183/2011.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 1 T 183/2011, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 10. prosince 2011 kolem 2:00 hod. v P., K., se vloupal do osobního vozidla značky Mazda 626, majitele V. L. tím způsobem, že rozbil skleněnou výplň pravých předních dveří, poškodil zámek dveří, z vozidla následně odcizil redukci značky Inventer v hodnotě 200,- Kč, autorádio značky Roadstar CD-352 MP/FM v hodnotě 200,- Kč, černé desky formátu A5 obsahující drobné písemnosti nezjištěné hodnoty, čímž poškozenému V. L., způsobil škodu poškozením ve výši 2.331,- Kč, odcizením škodu ve výši 400,- Kč, ačkoli byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 1 T 138/2007, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mj. pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců, který vykonal dne 19. 7. 2009“. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému V. L., bytem Š., P., na náhradě škody částku 2.331,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku pak poškozeného výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 44 To 371/2012, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 7. 2012 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. Š. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že tím, kdo rozbil okénko automobilu poškozeného, byl skutečně on. Prokázáno mu nebylo ani jakékoliv jiné násilné vniknutí do tohoto vozidla. Závěr, že čin spáchal vloupáním, opřel soud prvního stupně toliko o skutečnost, že na místě činu byl nalezen šroubovák, přičemž právě šroubovák měl obviněný podle předchozího odsouzení používat k provádění vloupání do vozidel. Současně soud vyslovil názor, že v souladu s judikaturou platí, že vniknutí pachatele do objektu, jehož zajištění je předtím násilně překonáno jiným pachatelem, rovněž zakládá znaky vloupání. V souvislosti se šroubovákem nalezeným na místě činu dovolatel zdůraznil, že nebylo prokázáno, že s ním vůbec přišel do styku, nebo že by mu dokonce patřil. Přitom poukázal na základní zásadu trestního řízení „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, kterou soudy podle jeho přesvědčení nerespektovaly. Dovolatel dále namítl, že mu není znám žádný judikát, podle kterého by se dalo odcizení věci rozbitým okénkem automobilu, aniž by jej pachatel předtím rozbil sám, posuzovat jako vloupání. Je toho názoru, že soudem prvního stupně zmiňovaná avšak nijak blíže nespecifikovaná judikatura se vztahuje na objekty nemovité, přičemž vniknutím do objektu zde pravděpodobně není myšleno pouhé naklonění se rozbitým okénkem. Je tedy toho názoru, že jeho jednání mělo být posuzováno maximálně jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a nikoli podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru spočívají napadená rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně mu neuložil „souhrnný trest nebo trest společný, a to za předmětný trestný čin společně s dalšími trestnými činy spáchanými v souběhu s tímto trestným činem v době před vynesením předmětného rozsudku“. Soud tedy podle něj porušil ustanovení §43 tr. zákoníku, respektive též §45 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 371/2012, ze dne 3. 7. 2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 183/2011, ze dne 14. 5. 2012, zrušil a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí, nebo sám ve věci rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 30. 10. 2012. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 21. 11. 2012 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, že právě on byl tou osobou, která se pomocí na místě nalezeného šroubováku vloupala do osobního automobilu poškozeného V. L. způsobem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Takové námitky se týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek - stran výroku o vině - primárně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů .
Nejvyšší soud respektuje aktuální judikaturu Ústavního soudu, který ve svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový nesoulad je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě se však o takový případ nejedná. Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 3/4) dostatečně zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), z jakých důvodů obhajobě obviněného, podle níž do vozidla poškozeného vnikl až poté, co bylo rozbito jeho okénko a zřejmě i dveře páčeny jinou osobou, neuvěřil. Odvolací soud pak neměl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně a z nich dovozeným skutkovým zjištěním žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky kladenými zákonem na odůvodnění rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.) patřičně odůvodnil. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by soudy nižších stupňů v tomto směru zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Vzhledem k výše uvedenému jsou námitky dovolatele směřující vůči dalším právním úvahám soudu prvního stupně vybočujícím z rámce učiněných zjištění, z nichž soud následně vycházel při právním posouzením skutku, zcela bezpředmětné.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně námitkou, že soud prvního stupně byl povinen postupovat podle §43 tr. zákoníku, respektive §45 tr. zákoníku a uložit mu souhrnný trest nebo trest společný za pokračování v trestném činu, což neučinil, a potud své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. Protože Nejvyšší soud zároveň v projednávané věci neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (jako celku), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl, že výše uvedená námitka dovolatele je opodstatněná.
Předně je nutno soudu prvního stupně vytknout poněkud zmatečné odůvodnění závěru (viz str. 3 rozsudku), že v posuzovaném případě není dán vztah „souhrnnosti“ mezi projednávanou věcí a odsouzením obviněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 3 T 152/2011. Soud tento závěr především učinil bez toho, že by provedl důkaz obsahem spisu ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek. Provedení důkazu jen opisem rozsudku je nedostatečné, protože některé - z hlediska ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku významné - právní skutečnosti z obsahu rozsudku vůbec nevyplývají, ačkoliv otázku uložení či neuložení souhrnného trestu bez nich vyřešit nelze. Případným uložením společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku) se pak soud nezabýval vůbec, ačkoli z odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 3) vyplývá, že měl za zjištěné, že obviněný byl výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 2. 2012 odsouzen za jednání spočívající v „podobném útoku na vozidlo jako v projednávaném případě ze dne 22. 11. 2011“. Na č. l. 91 spisu je pak založen rozsudek Okresního soudu Praha- východ ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 1 T 255/2011, z něhož vyplývá, že obviněný byl mj. pravomocně uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku spočívajícím ve vloupání do osobního automobilu dne 24. 9. 2011. Všechna jednání tak zřejmě spojuje stejný nebo obdobný způsob provedení, souvislost v předmětu útoku i blízká časová souvislost (srov. §12 odst. 11 tr. ř., §116 tr. zákoníku a §45 tr. zákoníku). Odvolací soud věc posuzoval z jiných hledisek a výše uvedené vady nenapravil.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání M. Š. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 44 To 371/2012, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil v části týkající se trestu a ve výroku o trestu zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 1 T 183/2011. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stádia, kdy se jí Obvodní soud pro Prahu 10 bude muset v rozsahu zrušení znovu zabývat. Jde především o to, aby si po doplnění dokazování ujasnil, zda je či není v projednávané (nynější) věci dán vztah souhrnnosti (§43 odst. 2 tr. zákoníku) či pokračování (§12 odst. 11 tr. ř., §116 tr. zákoníku, §45 tr. zákoníku), a to vzhledem ke skutku ze dne 10. 12. 2011 , obdobnému skutku spáchanému dne 22. 11. 2011 z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 3 T 152/2011, případně též skutku ze dne 24. 9. 2011 z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 4. 1912, sp. zn. 1 T 255/2011, tzn. zda není namístě místo trestu samostatného či souhrnného uložit obviněnému společný trest za pokračování v trestném činu. K objasnění těchto otázek je nezbytné, aby si soud opatřil výše uvedený spis Obvodního soudu pro Prahu 4, a zároveň provedl i některé další důkazy (aktuální opis z evidence rejstříku trestů, důkaz spisem Okresního soudu Praha-východ ve věci sp. zn. 1 T 255/2011 vzhledem k jeho rozsudku ze dne 23. 4. 2012 /viz níže/). Zjištěné skutečnosti bude poté bude muset řádně vyhodnotit v souladu s obsahem ustanovení §43 tr. zákoníku a především §45 tr. zákoníku a znovu rozhodnout o trestu. Svůj postup pak podle §125 odst. 1 tr. ř. řádně vysvětlí, tzn. že v rozsudku jasně a přesvědčivě vyloží, jakými právními úvahami se při svém rozhodování řídil.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Dotazem na Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky a na Okresní soud Praha-východ Nejvyšší soud zjistil, že obviněný (dovolatel) M. Š. k dnešnímu dni vykonává souhrnný trest odnětí svobody uložený mu v jiné trestní věci, a to rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 1 T 255/2011. Trest nastoupil dne 5. 6. 2012, plánovaný konec trestu připadá na den 13. 11. 2013. Z toho důvodu Nejvyšší soud o vazbě obviněného podle §265 l odst. 4 tr. ř. nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler