ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.247.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 247/2013 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání podaném V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 290/2012 ze dne 31. července 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 249/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 5 T 249/2011 ze dne 10. dubna 2012 byl dovolatel uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice dozorem. Současně bylo rozhodnuto i o vině a trestu dalších obviněných a o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání V. P. (a spoluobviněných K. a S.) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 10 To 290/2012 ze dne 31. července 2012 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal V. P. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že si soud prvního stupně dostatečně neujasnil volbu práva, které má být užito při aplikaci na posuzovaný skutek. To s tím, že bylo povinností soudů zkoumat, zda se nová a stará právní úprava neliší i jinak než v sazbách stanovených na tu kterou skutkovou podstatu trestného činu, v daném případě pak zejména ve vztahu k definici spolupachatelství a účastenství. Pokud by tak soudy učinily, nutně by dle jeho přesvědčení dospěly k závěru, že jeho účast na celém jednání není možné posuzovat jako spolupachatelství, neboť nový trestní zákoník podstatně zpřesňuje definici pachatelství a spolupachatelství. Podle §22 tr. zákoníku je pachatelem trestného činu ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. Podle §23 tr. zákoníku byl-li čin spáchán úmyslným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Dle dovolatele je tedy zřejmé, že spolupachatelem může být pouze osoba, která svým jednáním (byť z části) naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu. Poukázal na skutečnost, že nová právní úprava zakazuje dosavadní extenzivní výklad soudů o tom, že pomoc zvlášť účinná může být spolupachatelstvím, k čemuž odkázal i na komentář k novému trestnímu zákoníku. Vyjádřil tak přesvědčení, že již nelze přihlížet k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1150/2009 (na které odkázal odvolací soud) s tím, že toto rozhodnutí nebylo ani navrženo k uveřejnění ve sbírce Nejvyššího soudu. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 4/2011. To vše s tím, že právní posouzení jeho jednání jako účastenství by mělo podstatný vliv na jeho procesní postavení, neboť v takovém případě by bylo posouzení tří útoků jako jediného pokračujícího jednání vyloučeno. V žádném z posuzovaných případů nepřesáhla výše škody částku 500.000,- Kč, která je kvalifikačním znakem škody značné, proto „při správném použití trestního zákona by bylo nutno ukládat trest v rámci trestní sazby uvedené v §250a odst. 3, tedy šest měsíců až tři léta.“ K výroku o trestu dovolatel sdělil, že od trestné činnosti uplynula doba šesti let, že šlo o bezúhonné pachatele a za těchto okolností je uložení trestu při samé horní hranici zákonné trestní sazby v rozporu s Ústavou zaručeným právem na spravedlivý proces. Uvedl, že došlo-li k porušení práva na spravedlivý proces v rámci ukládání trestu, nelze dovolání odmítnout jen s poukazem na to, že soud nepřekročil rámec příslušné trestní sazby, jestliže je zřejmé, že trest, uložený na její horní hranici s ohledem na odstup času od spáchání činu, osobu obviněného a další okolnosti je zjevně přepínáním trestní represe. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud „I. podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 10 To 290/2012, zrušil také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. dubna 2012, sp. zn. 5 T 249/2011, a to v části týkající se obviněného V. P., pokud neshledá důvody uvedené v §261 tr. ř. i ve vztahu k dalším obviněným, a dále aby postupoval podle §265 l tr. ř. II. Dále, aby předseda senátu Okresního soudu v Kladně postupoval podle §265h odst. 3 tr. ř. a navrhl Nejvyššímu soudu odklad nebo přerušení výkonu trestu obviněného; přitom aby přihlédl k lékařské zprávě o zdravotním stavu družky obviněného, když spolu pečují o několikaměsíční dítě a nepřítomnost obviněného může citelně ohrozit zdraví popřípadě i život tohoto dítěte, pokud předseda senátu okresního soudu neshledá pro takový postup důvody, navrhuje dovolatel, aby výkon trestu přeložil nebo odložil předseda senátu Nejvyššího soudu ČR podle §265o tr. ř.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že z hlediska zákonné charakteristiky dovolatelem zpochybňované formy trestné součinnosti (spolupachatelství) - vycházeje jak z její zákonné definice podle §9 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2009 a naproti tomu z její rekodifikované verze podle §23 nyní platného tr. zákoníku – je třeba poukázat na jediný formulační rozdíl zákonných podmínek společného jednání dvou nebo více osob, podílejících se na spáchání trestného činu, který spočívá pouze ve zvýšeném akcentu na úmyslnou formu jejich společného jednání, bez níž by ostatně nebylo možno vyvodit trestní odpovědnost za jednání spolupachatele ani podle předcházející trestněprávní úpravy. To s tím, že splněné podmínky užití výjimky z časové působnosti trestního zákona, účinného v době spáchání posuzovaného jednání, nelze v dovolatelově případě odůvodňovat ani v návaznosti na změnu dosavadního judikatorně ustáleného extenzívního výkladu, jakým bylo rozlišováno spolupachatelství od účastenství s tím závěrem, že pomoc zvláště účinná může být spolupachatelstvím (viz Komentář k Trestnímu zákoníku 2010 str. 271). A to právě proto, že se takový komentářový odkaz vztahuje na výklad takového společného jednání, které sice nebylo možno zahrnout pod naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu, ale které spočívalo ve speciálních případech tzv. dělání zdi ponejvíce u bytových krádeží, popř. ve vylákání budoucí oběti násilného trestného činu na opuštěné místo za pomoci tzv. volavky. Poukazovaná změna výkladu pojmu spolupachatelství a tím i avizovaný odklon od dnes již nepoužitelného judikátu R 6/1993 se tak na dovolatelův případ nevztahuje. Uvedla, že s jeho právním názorem se není možno ztotožnit ani v souvislosti s poukazovaným odvolacím přezkumem obsahujícím zcela totožné právní výhrady. Soudu druhého stupně nelze totiž vytýkat, že se v posuzovaném směru opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 6 Tdo 1150/2009 jen z toho důvodu, že nebylo navrženo ke zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek právě proto, že ponechávalo prostor k úvahám, jakým dostatečně významným způsobem se pachatel (bez účasti na pojistném vztahu a současně aniž by přímo uplatňoval nárok na pojistné plnění) účastní na procesu uplatnění takového právního nároku a přitom sdělí nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Právě s odkazem na tento judikát nelze dovozovat, že v duchu takto vyjádřené právní relevance konkrétního způsobu, jakým se za těchto okolností jednající spolupachatel trestného činu pojistného podvodu podílí na naplnění znaků jeho skutkové podstaty, jím může být výlučně osoba, která pojišťovně předloží nepravdivě vyplněný formulář. To s tím, že jestliže odvolací soud naznal, že v duchu posledně poukazovaného judikátu dopadají zákonné podmínky spolupachatelské formy trestné součinnosti i na dovolatele, pak nepochybil, neboť v uvedeném směru totiž poukázal na přisouzené okolnosti všech tří případů pojistných podvodů, na kterých dovolatel participoval a přitom akcentoval, že to byl právě on, který celou trestnou činnost od samého počátku připravil a vedl, a to dokonce včetně zakoupení vozidel, se kterými mělo dojít k fingovaným pojistným událostem, jakož i včetně sjednání jejich pojištění, dále zinscenování všech tří dopravních nehod, nahlášení nepravdivých údajů o průběhu pojistných událostí pojistitelům a konečně i uplatnění nároků na pojistné plnění. Jeho účast na celém podvodném jednání odvolací soud zcela důvodně vyhodnotil za natolik zásadní, že bylo namístě ji posoudit jako spolupachatelství. Na podporu výsledného závěru odvolacího soudu, že na dovolatelově straně byly splněny podmínky jednání ve spolupachatelské formě trestné součinnosti, státní zástupkyně uvedla, že význam jeho konkrétního jednání daleko přesáhl pouhé zosnování trestného činu od zvoleného a detailně propracovaného modu operandi, přes sjednávání osob, které se měly na jeho realizaci za dohodnutou úplatu podílet, přičemž dovolatel se ve svých aktivitách ani neomezil na takový výkon řídící činnosti, který by spočíval toliko v usměrňování samostatně jednajících osob v průběhu realizace jejich společného trestného záměru. Poukázala na skutečnost, že odvolací soud v posuzovaném směru naopak zcela správně zdůraznil, že dovolatel fyzicky zajistil pro budoucí pojištěnce havarijního pojištění předmětná vozidla, jakož i založil jejich pojistný vztah a že tak postupoval při využití, resp. v daném případě zneužití svých zkušeností dopravního policisty. Dále podtrhla, že své zbývající spoluobviněné nejen vedl tzv. krok za krokem jak při podvodném uplatnění nároku na pojistné plnění, ale zejména při veškerých přípravných postupech, které k uvedenému právnímu úkonu směřovaly. Přitom nelze dle státní zástupkyně přehlédnout to podstatné spočívající v tom, že zbývající spoluobvinění na podkladě dohody s ním při takové činnosti figurovali toliko formálně s tím, že míra jeho angažovanosti ve věci byla ve skutečnosti mnohem výraznější. Byl to tak dle státní zástupkyně on sám, kdo takovými úkony postupně naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, a to včetně vlastního způsobu realizace zinscenované dopravní nehody, kdy na místo takové dopravní nehody dokonce sám dopravoval její údajné účastníky a ve smyslu smluvené verze jejího průběhu je patřičně poučoval o tom, jaké informace mají uvádět při šetření pojistné události, a tím i při uplatnění nároku na pojistné plnění. Zdůraznila, že jakákoliv zohlednitelná míra jejich samostatného jednání se omezovala výhradně na pasivní výkon jeho vlastní vůle, když formulace odvolacího soudu o nastrčených osobách tak plně pokrývá jejich skutečnou roli. Je tedy zřejmé, že o naplnění pojmu „dostatečně významný způsob účasti na procesu uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy“ ve smyslu poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1150/2009 není důvodu pochybovat. Ostatně rozsah jím opatřeného podílu na zisku z takto páchané trestné činnosti je v poukazovaných souvislostech také dostatečně výmluvným ekvivalentem významu jeho skutečné role. Proto také dle státní zástupkyně tak lze zcela odmítnout jeho odkaz na novější judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 4/2011), řešící takovou formu přispění na podvodném jednání hlavního pachatele, jakým je pouhé předání osobních údajů a dokladů poškozených v záměru vylákat finanční prostředky na leasingové obchodní společnosti a „v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech“ vylučující naplnění spolupachatelské formy trestné součinnosti. Ze všech uvedených důvodů se tak dle státní zástupkyně nelze přiklonit k důvodnosti dovolatelova názoru, že posouzení jeho jednání jako spolupachatele je chybné a že taková vada má ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1283/2010 zásadní vliv na jeho postavení v předmětném trestním řízení z hlediska splnění podmínek pokračující trestné činnosti. Ty nebyly podle jeho názoru dány s odkazem na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 814/2008 (JUD147099CZ), neboť účast na pojistných podvodech různých pachatelů nelze posuzovat jako jeden pokračující trestný čin, ale pouze jako několikanásobné účastenství. Takové právní posouzení jeho jednání by tak mělo odpovídající dopad na zmírnění „původně“ přisouzené právní kvalifikace jeho pokračujícího jednání podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., přisouzené se zohledněním kvalifikačního znaku značné škody. Státní zástupkyně zde však zopakovala, že zákonné podmínky použití mírnější právní kvalifikace dovolatelova jednání ve smyslu §250a odst. 1, 3 tr. zák., určující výměru jeho trestního postihu v tam uvedené trestní sazbě od šesti měsíců do tří let, tak dány nejsou. Co se týká námitek ohledně uloženého trestu, státní zástupkyně (v souladu s platnou judikaturou) uvedla, že „ námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)“. Chybějící respekt k jedné z obecných zásad při ukládání druhu trestu a jeho výměry (tak jak jsou zakotveny v ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku), spojený s námitkou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu prve použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by však dovolatel nemohl kvalifikovaně vytýkat za stavu, že jeho jednání bylo zcela správně posouzeno podle právní úpravy, účinné v době spáchání činu. Současně uvedla, že při přezkumu zákonnosti takto uloženého trestu neshledal odvolací soud důvody k jeho dalšímu zmírnění, když konstatoval, že došlo k zohlednění doby od spáchání činu (prosinec 2005 až červen 2006), jakož i ke zvážení otázky dosavadní zachovalosti osoby obviněného. Přitom na straně druhé nebylo možno přehlédnout závažnost jeho podílu na páchání společné trestné činnosti, jakož i způsobu jejího provádění prostřednictvím tzv. nastrčených osob a neposlední řadě také při zneužití zkušeností bývalého dopravního policisty (viz výše). Ze všech výše uvedených důvodů tedy závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzeného V. P. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tak námitka dovolatele, že soud správně neposoudil časovou působnost trestních zákonů uplatněna právně relevantně, jedná se však současně o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Rozdíl oproti dřívější právní úpravě, podle §9 odst. 2 tr. zák. (byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama), spočívá pouze v přidání slova „úmyslně“, jinak definice spolupachatelství novou právní úpravou nedošla žádné změny. V posuzovaném případě je navíc z podílu, jakým se dovolatel účastnil trestné činnosti zřejmé, že překročil hranici účastenství na této trestné činnosti (a to i ve formě organizátorství), když to byl právě on, kdo zajišťoval osoby, na něž by bylo možno automobily přihlásit, zajišťoval pojištění těchto vozidel i oznámení pojistných událostí, připravoval samotné dopravní nehody, vozil k nim jejich údajné účastníky a inkasoval finanční prostředky z takovéto trestné činnosti. Lze v této souvislosti poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1251/2010 ze dne 9. 12. 2010 uveřejněného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 73/2011-T 1359, podle kterého „pachatelem trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku může být i jiná osoba, nikoli jen smluvní strana či účastník pojistného vztahu. K tomu, aby uvedená jiná osoba mohla být pachatelem trestného činu pojistného podvodu spáchaného při uplatnění nároku z pojistné smlouvy, musí vstoupit do tohoto procesu dostatečně významným způsobem, tedy podílet se na uplatňování nároku z pojistné smlouvy.“ V posuzovaném případě je tak z učiněných skutkových zjištění více než zřejmé, že dovolatel zasáhl do procesu uplatňování nároku z pojistné smlouvy zásadním způsobem a jeho jednání nelze posuzovat jinak než spolupachatelství k označenému trestnému činu.
Neobstojí tak námitka dovolatele, že pokud by soudy aplikovaly na věc nový trestní zákoník, musely by jeho jednání posoudit jako účastenství a právně je kvalifikovat podle §250a odst. 3 tr. zák. (když u účastenství není možno posuzovat dílčí útoky jako jeden pokračující trestný čin). Zde je namístě zdůraznit i to, že pokud by skutečně bylo možno dospět k závěru, že nová právní úprava je pro dovolatele příznivější, musela by být aplikována jako celek, a tudíž by jeho jednání bylo kvalifikováno podle nového trestního zákoníku, konkrétně podle ustanovení §210 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, neboť škoda způsobená jednotlivými útoky by přesáhla hranici škody větší (50.000,- Kč dle §138 tr. zákoníku) a dovolatel by byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody od jednoho roku do pěti let.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Vzhledem ke skutečnosti, že za trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 4 tr. zák. je zákonem stanovena sazba trestu odnětí svobody od dvou do osmi let, je zřejmé, že dovolateli byl uložen trest, který zákon připouští, a to při dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Proto i v tomto případě se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výše uvedenému, tedy že dovolací soud podané odvolání odmítl, nerozhodoval již o návrhu dovolatele na odklad jemu uloženého trestu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka