ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1150.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1150/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovolání, které podal obviněný J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 23 To 722/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 126/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 1 T 126/2007, byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 15. 2. 2006 v Č. B., D., na pobočce Č. p. p. a.s. po dohodě s P. Z., a ve vzájemné součinnosti J. N. jako údajný řidič v úmyslu zastřít osobu skutečného řidiče T. N. – viníka dopravní nehody a vylákat pojistné plnění, oznámil pojistnou událost č. z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, na vozidle Ford Mondeo, RZ, jím vlastnoručně podepsaný formulář oznámení škodné události záměrně vyplnil nepravdivými a neúplnými okolnostmi o vzniku průběhu a následcích dopravní nehody ze dne 11. 2. 2006 kolem 23:50 hodin v L., způsobené provozem vozidla Škoda 120L, RZ, majitele J. K., kdy zamlčel zásadní skutečnost, že vozidlo v době střetu neřídil a nebyl tedy účastníkem dopravní nehody, přičemž dne 14. 2. 2006 pak P. Z. jako uživatel vozidla Ford Mondeo, RZ, majitele K. Z., jako poškozený do výše uvedeného formuláře oznámení škodné události poškozeným vědomě uvedl nepravdivé a neúplné okolnosti o vzniku průběhu a následcích této dopravní nehody, v důsledku čehož byla K. Z. jako vlastníkovi vozidla vyplacena částka pojistného plnění ve výši 76.000,- Kč, kterou předal P. Z., a to ke škodě Č. p. p. a.s. se sídlem B., P.“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. p. p. a.s. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný R. M. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku blíže popsaný, v němž byl spatřován trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný J. N. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch obviněného R. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 23 To 722/2008, z podnětu odvolání obviněného J. N. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného J. N. uznal vinným pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť „dne 15. 2. 2006 v pobočce Č. p. p. a.s. v Č. B., D., jako údajný řidič v úmyslu zatajit osobu skutečného řidiče T. N. – viníka dopravní nehody a se záměrem vylákat pojistné plnění, oznámil pojistnou událost z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla tov. zn. Škoda 120 L, RZ, majitele J. K. evidovanou pod č., na vozidle tov. zn. Ford Mondeo, RZ, přičemž svým podpisem formuláře Oznámení škodné události s vědomím J. K. nepravdivě stvrdil, že vozidlo v době střetu řídil a byl účastníkem dopravní nehody, na podkladě čehož bylo K. Z. jako vlastníku vozidla tov. zn. Ford Mondeo vyplaceno pojistné plnění ve výši 76.000,- Kč, a to ke škodě Č. p. p. a.s., se sídlem P., B.“. Za tento trestný čin jej odsoudil podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Č. p. p. a.s. s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněného R. M. pak podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, v němž byl spatřován pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 2 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou Č. p. p. a.s. s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný J. N. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poznamenal, že celé přípravné řízení a také dokazování před nalézacím soudem bylo vedeno ve směru přímého spolupachatelství jeho a spoluobviněných R. M. a P. Z. na trestném činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák., když jim bylo vytýkáno, že po vzájemné domluvě naaranžovali dopravní nehodu (k nehodě tedy nemělo dojít), přičemž on (obviněný) se měl na jednání účastnit tím, že se vyměnil s řidičem vozidla Škoda T. N. Teprve posléze, když z důkazní situace vyplynulo, že se dopravní nehoda stala, nalézací soud přehodnotil zaměření dokazování a při zproštění spoluobviněného R. M. obžaloby jej (obviněného) odsoudil jako samostatného pachatele. Zdůraznil, že v přípravném řízení, ani v řízení soudním nebyly prováděny žádné důkazy, které by osvětlily jednotlivé zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. ve vztahu k pachatelství J. K. Podle jeho slov nebyl jmenovaný v přípravném řízení řádně vyslechnut a jeho výslech u hlavního líčení konaného dne 28. 11. 2008 byl zaměřen na dokazování průběhu nehody (poškození vozidla), přičemž jeho (J. K.) vyjádření k otázce vědomosti o výměně řidičů, příp. požití alkoholu T. N. bylo kusé a nepřesné. Dodal, že ani svědek T. N., ani další svědci se k okolnostem oznámení o škodné události a k tomu, zda J. K. věděl o výměně řidičů a úmyslně vyplnil a podepsal toto oznámení jako nepravdivé či s nepravdivými údaji, nevyjádřili. Akcentoval také, že v průběhu dokazování nebylo zjišťováno ani zjištěno, kdo vyplnil a podepsal oznámení o škodné události, a přesto je ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu uvedeno, že formulář podepsal on s vědomím J. K. Vyjádřil přesvědčení, že svědeckou výpověď J. K. nelze použít i proto, že dotyčný nebyl řádně poučen o možnosti odmítnout výpověď ve smyslu §100 odst. 2 tr. ř. (resp. u hlavního líčení konaného dne 28. 11. 2008 sice formálně poučen podle §100 tr. ř. byl, avšak vzhledem k nasměrování trestního řízení nemohl vědět o svém ohrožení trestním stíháním, a proto zde také není výslovné prohlášení, zda svého práva využívá či nikoli). Uzavřel, že odvolací soud neměl dostatek důkazů proto, aby mohl řádně vyřešit předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., zda J. K. naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. a tím spáchal trestný čin, k němuž jej (obviněného) soud posléze uznal vinným pomocí ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Poté soudům nižších stupňů vytkl nesprávné právní hodnocení důkazů jeho jednání ve vztahu ke znaku uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů a tím i úmyslu. Prohlásil, že je třeba vyhodnotit, zda nesprávný údaj o řidiči vozidla zn. Škoda l20L RZ, z jehož pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla mělo být či bylo pojišťovnou plněno, je údajem, který mohl ohrozit či ohrozil práva pojišťovny k řádnému plnění škod z pojistné události. Konstatoval, že odvolací soud se s touto skutečností řádně nevypořádal, když vycházel jednak ze sdělení pracovníka pojišťovny O. Z. (podle něhož tento údaj znemožnil pojišťovně nevyplatit pojistné), a dále obecně učinil v rozsudku na str. 9 závěr, že on (obviněný) svým konáním zamýšlel vytvoření stavu znemožňujícího vymáhání úhrady částky vyplacené K. Z., vlastníku vozidla zn. Ford Mondeo, po odpovědné osobě. Podle jeho slov soudy nehodnotily uvedené údaje ve vztahu k zákonu č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“). Shledal, že z výpovědi obviněných a svědků, z podkladů policie, která nehodu vyšetřovala, i z výslechu policistů vyplývá, že výměna jeho osoby za T. N. neovlivnila řádné šetření a vyšetření příčin dopravní nehody a jejich následků a stejně tak tato skutečnost neměla a nemohla mít vliv na šetření pojišťovny pro účely určení škody z pojistné události. Namítl, že okolnost, zda T. N. řídil po požití alkoholických nápojů, nebyla šetřena a vyřešena, přitom zmínil, že on (obviněný) v tomto směru neměl žádné podezření. S odkazem na §8 odst. 1, 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla dovodil, že osoba řidiče není podstatnou skutečností mající vliv na šetření pojistné události a určení výše škod. Dodal, že v oznámení o škodné události ze dne 15. 2. 2006 není škoda na vozidle zn. Ford Mondeo majitele K. Z. uvedena, že ani J. K. ani on (obviněný) se k této škodě pojišťovně nevyjadřovali.
S odkazem na ustanovení §6 odst. 1, 2 a §7 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla označil za nesprávný závěr soudů obou stupňů v tom smyslu, že by nebylo poskytnuto plnění, pokud by pojišťovna věděla o výměně řidičů. Vyslovil též nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že uvedením nepravdivých skutečností o řidiči zamýšlel vytvoření stavu znemožňujícího vymáhání úhrady vyplacené škody po odpovědné osobě. Argumentoval, že postihové právo pojistitele je upraveno v §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a že pojistitel má právo na náhradu vyplacené částky vůči pojištěnému, jestliže prokáže, že pojištěný jednal, jak je v tomto ustanovení dále uvedeno. Vzápětí konstatoval, že takové jednání, které mj. směřuje ke zmaření řádného vyšetření pojistné události, však není prokazováno.
Dále vyjádřil na základě znění §250a tr. zák. přesvědčení, že toto ustanovení nesankcionuje postihový vztah mezi pojistitelem a pojištěným. Prohlásil, že oznámení škodné události z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (formulář ČPP) ze dne 15. 2. 2006, které spolupodepsal, není uplatněním nároku ze smlouvy, že tím je až oznámení škodné události poškozeným, které učinili na zvláštních tiskopisech Č. R. M. a K. Z. (P. Z.). Připustil, že do uplatnění nároku R. M., v přesvědčení, že průběh nehody byl takový, jak mu bylo sděleno, vstoupil svými prohlášeními, pokud však jde o uplatnění škody vlastníka vozidla F. M. K. Z., o této ani nevěděl, přesto je k plnění v jeho prospěch odsuzován.
Obviněný napadl „i uznání viny podle ust. §250a odst. 3 tr. z.“ Poznamenal, že podle odvolacího soudu bylo v daném případě škodou plnění ve výši 76.000,- Kč, které pojišťovna vyplatila K. Z., vlastníku vozidla Ford Mondeo. Namítl, že pokud soudy po provedeném dokazování učinily závěr, že k dopravní nehodě vozidel Peugeot 406 Combi R. M. a Ford Mondeo K. Z. došlo a při ní na vozidle Ford Mondeo vznikla škoda v prokazatelné výši, pak byla pojišťovna jako pojistitel povinna poškozenému škodu uhradit, a proto on (obviněný) nemohl způsobit svým jednáním tuto škodu. Jestliže by soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že průběh dopravní nehody byl jiný, popř. že vozidla byla poškozena v jiném rozsahu, pak by musel být tento rozsah stanoven a tím i zkrácená výše škody. Uzavřel, že veškeré námitky je nutné vztahovat i k posouzení viny J. K. učiněné podle §9 odst. 1 tr. ř. odvolacím soudem.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k jeho osobě napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 23 To 722/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Doplnil, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění), což se však v posuzované věci nestalo.
Následně konstatoval, že ta část dovolací argumentace, v jejímž rámci obviněný namítá zejména pochybení v procesním postupu soudů činných dříve ve věci, zpochybňuje cílenost, úplnost dokazování a správnost učiněných skutkových zjištění, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Následně však shledal, že obviněný uplatnil i námitky, které již lze pod zmíněný dovolací důvod podřadit. Především jde o argumenty opřené o zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. V této souvislosti poznamenal, že z ustanovení §2 písm. f), resp. ze zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), lze dovodit, že obviněný v rámci pojistných vztahů týkajících se předmětné dopravní nehody vystupoval (fiktivně) jako pojištěný, ačkoli reálným pojištěným byl skutečný řidič vozidla Škoda 120 L T. N. Majitel vozidla J. K. zde byl podle §2 písm. e) téhož zákona pojistníkem. Pojištěný (a stejně tak pojistník) mají podle §8 odst. 1, 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, resp. podle §14 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, mj. povinnost bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit, že nastala pojistná událost, podat pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu následků této události a předložit k tomu potřebné doklady. Právo na uplatnění nároku na plnění má potom podle §9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla poškozený. Ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci vyplývá, že ani pojistník (J. K.), skutečný pojištěný (T. N.) a fiktivní pojištěný (obviněný), popř. ani poškozený (vlastník poškozeného vozidla Ford Mondeo K. Z., resp. jeho řidič P. Z.) těmto povinnostem nedostáli. Stalo se tak po dohodě proto, že T. N. řídil uvedené vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů. Soudy obou stupňů k tomu správně doplnily, že pojistitel by při vědomí všech rozhodných okolností měl právo na úhradu vyplacené částky ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla s odkazem na ustanovení §10 odst. 2 písm. e) téhož zákona.
Z naznačených závěrů je tak možné dovodit, že výměna řidičů byla skutečností zásadně významnou, a to z důvodu možnosti regresu ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Rovněž tak lze dovodit i vznik škody na straně pojistitele, tedy znak potřebný pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Dále státní zástupce seznal, že odvolacímu soudu by patrně bylo naopak možné vytknout jeho tvrzení, podle kterého se obviněný údajně nemohl dopustit trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. jako hlavní pachatel, neboť nebyl stranou pojistné smlouvy, resp. účastníkem pojistného vztahu. Nejvyšší soud totiž již dříve vyslovil, že takovou podmínku citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 299/2007). Pachatelem citovaného trestného činu tudíž může být i osoba jiná (než smluvní strana či účastník vztahu). Současně lze ovšem dovodit, že tato osoba, aby mohla být pachatelem, musí do procesu uplatnění nároku z pojistné smlouvy vstoupit dostatečně významným způsobem, tedy se na uplatňování nároku podílet. V takovém postavení se přitom patrně nenacházel J. K. (jeho jednání v procesu uplatnění nároku z pojistné smlouvy v dané věci v zásadě nepřesáhlo sdělení potřebných, se smlouvou souvisejících dat), u něhož tak zřejmě nelze dovodit spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Státní zástupce ovšem zdůraznil, že tento závěr neznačí beztrestnost obviněného. Jak již bylo naznačeno, pachatelem nemusí být ani přímo nárok uplatňující poškozený, ale i další osoba, která má však v celém procesu natolik významné postavení, že jí sdělené údaje jsou schopny zásadně ovlivnit rozhodování pojistitele a tím vyvolat nepříznivý následek jinak obecně předpokládaný ustanovením §250a tr. zák. V dané věci právě takové postavení měl obviněný, neboť nepravdivě tvrdil, že je viníkem celého nehodového děje, ačkoli jím ve skutečnosti byla osoba jiná, jež se z důvodu požití alkoholu před jízdou nechala obviněným „zastoupit“. Tato informace byla ve vztahu k adresátu – pojistiteli – ve svém důsledku naprosto zásadní. Je tak možné dovodit, že obviněný se svým jednáním dopustil trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. jako hlavní pachatel.
Státní zástupce uzavřel, že změna rozhodnutí v naznačeném smyslu by však byla v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius ve smyslu §265p odst. 1 tr. ř., tudíž je s ohledem na existující procesní možnosti namístě vyhodnotit dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. 23 To 722/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká rovněž pochybení při provádění dokazování, neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci. Zčásti až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován zčásti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného pochybení při provádění dokazování, neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také uplatnil další námitky. Stručně shrnuto namítl (především s odkazem na zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), že uvedení nesprávného údaje o řidiči vozidla tov. zn. Škoda 120 L, RZ jeho osobou v oznámení škodné události podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla nemohlo mít podstatný vliv na práva a povinnosti Č. p. p. a.s., a že skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. na jeho osobu nedopadá, přičemž vyjádřil výhrady k otázce škody ve smyslu ustanovení §250a odst. 3 tr. zák. Tyto námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 3 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který takovým činem způsobí na cizím majetku škodu nikoliv malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření pojistné smlouvy nebo pro uplatnění práv a povinností z ní. Hrubě zkreslenými údaji jsou takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření pojistné smlouvy či realizaci práv a povinností z ní. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání pojistné smlouvy nebo realizaci práv a povinností z ní jakékoli údaje, které jsou v těchto souvislostech rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné).
Po subjektivní stránce je u trestného činu pojistného podvodu (v jeho základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle §6 odst. 1, 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, a nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby pojistitel (příslušná pojišťovna) za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu poškozeným [jímž je podle §2 písm. g) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ten, komu byla provozem vozidla způsobena škoda a má právo na náhradu škody] uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody na zdraví nebo usmrcením, věcné škody, škody, která má povahu ušlého zisku, jakož i účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování shora uvedených nároků, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. V souvislosti s tím je nutno konstatovat nespornou skutečnost, že vozidlo Škoda 120 L, RZ, majitele (pojistníka) J. K., jehož provozem byla podle zjištění soudů způsobena škoda, bylo v rozhodné době „pojištěno“ – bylo uvedeno v příslušné pojistné smlouvě uzavřené s Č. p. p. a.s. (pojistitelem). Lze pak učinit mezitímní závěr, že skutečný řidič (škůdce) T. N. byl pojištěným [viz též ustanovení §2 písm. f) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla], přičemž nebyly zjištěny okolnosti, jež by pojistitele zprošťovaly povinnosti nahradit za něho jím způsobenou škodu ve smyslu ustanovení §7 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Podle §9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 téhož zákona u příslušného pojistitele nebo u Č. k. p., jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24 stejného právního předpisu.
Z těchto hledisek lze konstatovat, že pojistitel (Č. p. p. a.s.) byl povinen v daném případě poskytnout poškozenému K. Z. (majiteli vozidla Ford Mondeo, RZ) uplatněnou náhradu škody způsobené při výše zmíněné dopravní nehodě. To však nelze interpretovat do závěru o trestní neodpovědnosti obviněného.
V těchto souvislostech je třeba v prvé řadě zdůraznit, že objektem trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. je (v konečném důsledku) cizí majetek, majetková práva pojistitelů (zájem na ochraně cizího majetku). To znamená, že trestně právní ochranu podle tohoto zákonného ustanovení nelze vztahovat, pokud jde o druhou alternativu [„při uplatnění nároku na plnění z takové (pojistné) smlouvy“], výlučně na případy související přímo s výplatou pojistného plnění (byť to jsou případy nejčastější). Je totiž nutno mít na zřeteli, že v případě škodového pojištění v rámci pojistných vztahů založených pojistnou smlouvou s povinností pojišťovny poskytnout náhradu škody (pojistné plnění) přímo, bezprostředně a nedílně souvisí (pochopitelně při splnění zákonných podmínek) její právo na tzv. regres (právo na úhradu vyplacené částky), tedy majetkové právo. V případě pojištění podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla to vyplývá i ze systematiky tohoto zákona, kdy ustanovení upravující uvedený právní institut (§10 - viz níže) navazuje na již citovaná ustanovení §6 a §9 (je zjevná provázanost povinnosti pojišťovny poskytnout náhradu škody a jejího oprávnění domáhat se náhrady za poskytnuté plnění). Je tedy zřejmé, že i na případy týkající se tzv. regresu, tj. majetkového práva pojišťovny bezprostředně souvisejícího s plněním z pojistné smlouvy, předmětné zákonné ustanovení dopadá a ochranu majetku pojistitele v tomto směru zajišťuje. Takový výklad jistě odpovídá jeho smyslu a účelu.
Dále je na místě zmínit ustanovení §8 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jež mj. stanoví, že pojištěný je povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo ke škodné události s uvedením skutkového stavu týkajícího se této události (podle §14 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě je pojistník, a není-li současně pojištěným, i pojištěný povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit, že nastala pojistná událost, podat pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu následků této události) a předložit k tomu příslušné doklady. Ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je zřejmé, že skutečný pojištěný (T. N.) a pojistník (J. K.) těmto povinnostem nedostáli, a to po dohodě mezi obviněným a T. N. (o níž J. K. věděl) proto, že T. N. řídil uvedené vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů. Obviněný nepravdivě pojistiteli tvrdil, že byl v době předmětné dopravní nehody řidičem vozidla Škoda 120 L, RZ (tj. vozidla uvedeného v pojistné smlouvě), a tedy pojištěným viníkem nehodového děje, ačkoliv vozidlo ve skutečnosti řídil T. N. Takové jednání obviněného mělo typicky podvodný charakter.
Přitom je třeba zdůraznit, že zmíněná zcela nepravdivá informace, byla ve vztahu k pojistiteli naprosto zásadní, neboť zabránila pojistiteli zjistit všechny okolnosti rozhodné pro realizaci jeho práv a povinností v souvislosti s uplatněním nároku z pojistné smlouvy. Ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla totiž má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá, přičemž podle §10 odst. 2 písm. e) téhož zákona porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikací je třeba rozumět též řízení vozidla osobou, která při řízení vozidla byla pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo. Jak již nalézací soud uzavřel, v důsledku jednání obviněného došlo k tomu, že poškozená pojišťovna nemohla vůči skutečnému řidiči uplatnit zmíněný tzv. regres a takto jí byla způsobena škoda ve výši 76.000,- Kč představující poskytnuté pojistné plnění. Jinak řečeno, pokud by pojistitel znal pravý stav věci (věděl, že skutečný řidič vozidla Škoda 120 L, RZ, byl v rozhodné době podnapilý – řídil pod vlivem alkoholu, což se v konečném důsledku promítlo do způsobení dopravní nehody a škody mj. na vozidle majitele K. Z.), mohl podle §10 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla ve spojení s §10 odst. 2 písm. e) téhož právního předpisu uplatnit proti pojištěnému T. N. právo na náhradu toho, co za něho plnil. Stručně shrnuto, obviněný popsaným podvodným jednáním znemožnil pojistiteli realizovat právo na tzv. regres a vyplacená náhrada škody tak de facto představovala způsobenou škodu.
V návaznosti na tyto skutečnosti je třeba upřesnit i právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se obviněný nemohl trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. dopustit jako hlavní pachatel, protože nebyl účastníkem závazkového vztahu (pojistné smlouvy). Pachatelem trestného činu pojistného podvodu může být nejen kterýkoli z účastníků pojistné smlouvy (tj. pojistitel, pojistník či pojištěný), ale též osoba, jež smluvní stranou pojistné smlouvy není (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 299/2007). V této souvislosti je na místě přičinit poznámku, že z dikce skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. [„kdo ... při uplatnění nároku na plnění (z pojistné smlouvy) ... uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje...“] je zřejmé, že pachatelem tohoto trestného činu není výlučně subjekt pojistného vztahu, tedy ani ten, jenž přímo uplatňuje nárok na pojistné plnění (poškozený) [předmětná skutková podstata totiž není formulována tak, že „kdo ... uplatňuje nárok na plnění (z pojistné smlouvy) ... a uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje...“], ale že jím může být i jiná osoba, za podmínky, že se dostatečně významným způsobem účastní procesu uplatnění nároku z pojistné smlouvy a při tom sdělí nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Tak tomu bylo se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem v posuzovaném případě ve vztahu k obviněnému.
Je přitom obecně známo, že uvedení úplných a správných údajů o pojistné události má pro pojistitele podstatný význam, což v případě pojištění podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla platí i o pravdivém označení řidiče vozidla uvedeného v pojistné smlouvě, a to mj. právě i z důvodů případného tzv. regresu (to ostatně potvrdil svým počínáním T. N.). Skutečnost, že v souvislosti s uplatněním nároku z pojistné smlouvy uvádí pojistiteli nepravdu o důležité skutečnosti (včetně případných důsledků tohoto nepravdivého tvrzení) tak musela být zřejmě i obviněnému. Pokud přesto tuto informaci poskytl, pak s tím (včetně případných důsledků tohoto nepravdivého tvrzení) byl minimálně srozuměn. V daných souvislostech lze poznamenat, že obviněný musel vědět rovněž o poškození vozidel při nehodě. Vždyť byl účasten jejímu vyšetřování policií, kvůli němuž ostatně se v rozporu se skutečností deklaroval jako řidič vozidla, který nehodu způsobil. Za situace, kdy tuto naprosto zásadní a podstatnou informaci sdělil i pojistiteli v souvislosti s oznámením škodné události, věděl, že poškozenému bude poskytnuto pojistné plnění (soudy učinily přímo zjištění, že si popsaným způsobem počínal se záměrem vylákat pojistné plnění). Alespoň rámcově mu přitom muselo být také zřejmé a současně musel být srozuměn s tím, že půjde o nikoli zanedbatelné plnění (plnění v řádu desítek tisíců korun). Podle zjištění odvolacího soudu pak přímo zamýšlel vytvoření stavu znemožňujícího vymáhání úhrady vyplaceného pojistného plnění.
K tomu se patří doplnit, že složka vědění i složka volní (na nichž je založeno úmyslné zavinění) nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn.
Podle zjištění soudů nižších stupňů je tak dáno u obviněného úmyslné zavinění, a to i stran způsobené škody. Přitom ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty pojistného podvodu podle odst. 3 §250a tr. zák. v podobě škody nikoli malé postačí s ohledem na ustanovení §6 písm. a) tr. zák. nedbalostní zavinění.
Nejvyšší soud tedy shledal, že obviněný jako pachatel svým skutkem naplnil všechny znaky (včetně subjektivní stránky) trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., neboť při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy (konkrétně z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla tov. zn. Škoda 120 L, RZ, uzavřené mezi J. K., jako pojistníkem, a Č. p. p. a.s., jako pojistitelem) vědomě a minimálně srozuměn s případným následkem uvedl nepravdivé údaje (na pobočce Č. p. p. a.s. oznámil pojistnou událost, posléze evidovanou pod č., na vozidle tov. zn. Ford Mondeo, RZ, vlastníka K. Z., a svým podpisem na formuláři Oznámení škodné události stvrdil, že v době předmětné dopravní nehody vozidlo tov. zn. Škoda 120 L, RZ řídil, a tedy že je osobou odpovědnou za vzniklou škodu, ačkoli skutečným řidičem tohoto vozidla – viníkem dopravní nehody byl T. N.) a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoliv malou [na majetku Č. p. p. a.s. vznikla škoda ve výši 76.000,- Kč odpovídající částce vyplacené na pojistném plnění Č. p. p. a.s. poškozenému K. Z., vlastníku vozidla tov. zn. Ford Mondeo, RZ, neboť se zřetelem k právu tzv. regresu ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla by se majetek jmenovaného pojistitele, nebýt zaviněného podvodného jednání obviněného, v konečném důsledku o částku 76.000,- Kč nesnížil].
Z těchto důvodů vyplývá, že soud druhého stupně pochybil, pokud zjištěný skutek z hlediska obviněného posoudil pouze jako pomoc k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Toto pochybení však nebylo možno v dovolacím řízení napravit, neboť bylo nutno mít vzhledem k tomu, že dovolání podal jen obviněný, na zřeteli tzv. zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny v neprospěch obviněného. Podle §265p odst. 1 tr. ř. totiž může Nejvyšší soud v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý