ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1283.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1283/2010 -73
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. května 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 9 To 80/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 65/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 21 T 65/2008, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním pod bodem 1 . společně se spoluobviněnými J. L., a M. M., tím, že společně „ poté, co po předchozí domluvě odjeli na domluvené místo v P., J., ul. B., zde dne 28. 11. 2007 v době od 18.30 do 19.30 hod. vystoupil obž. L. a obž. M. z vozidla řízeného obž. V., který na ně poté čekal, přešli ulici a s použitím klíče vnikli do šaten v areálu SK M., B., kde z oblečení, které zde bylo ve volně přístupných kójích, odcizili poškozenému M. V., koženou peněženku z hadí kůže, ve které měl svůj občanský průkaz hotovost ve výši cca 600,- Kč, kreditní kartu České pojišťovny, ISIC kartu, kartičku pojištěnce VZP, průkazku na MHD s kupónem do konce roku 2007, SIM kartu nezjištěného čísla, doklady a pojištění od nezjištěného vozidla, homologaci od skel a zlatý křížek, poškozenému M. M., dále odcizili mobilní telefon zn. Motorola L7, jeho občanský průkaz, přesně nezjištěnou kreditní kartu, průkazku MHD P. a kartičku pojištěnce, poškozenému T. N., odcizili jeho občanský průkaz, řidičský průkaz, kartičku pojištěnce, zdravotní průkaz a přesně nezjištěnou finanční hotovost, poškozenému P. S., odcizili mobilní telefon zn. Samsung a poškozenému M. Ch., odcizili mobilní telefon zn. Nokia 6234, obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozenému V. škodu ve výši 2.450,- Kč, poškozenému M. škodu ve výši 4.523,- Kč, poškozenému T. N. škodu ve výši 650,- Kč, poškozenému P. S. škodu ve výši 500,- Kč a poškozenému M. Ch. škodu ve výši 941,- Kč “;
a dále trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., taktéž ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými J. L., a M. M., kterého se dopustil jednáním pod bodem 2 . tím, že „ dne 6. 12. 2007 kolem 19.45 hod. v P., Č. M., na spojnici ulic K. a B., poté, co po předchozí domluvě odjeli na domluvené místo poblíž, kde obž. V. náhodně označil procházející Z. M., a řekl obž. L., ať jí odcizí kabelku a odjel s obv. M. na další předem domluvené místo, kde na něj čekali, obž. L. sledoval poškozenou M., ke které přiběhl a z levého ramene jí strhl její černou kabelku, ve které měla platební kartu KB, a. s., na její jméno, finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč, kartu Makro, průkazku na MHD P., kartu na MHD P. s ročním kupónem, dvoje dioptrické brýle a klíče od bytu, čímž jí způsobili škodu ve výši 10.304,- Kč “,
a svým jednáním pod body 1.a 2. způsobili škodu v celkové výši 19.368,- Kč .
Dále byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním pod bodem 3. společně se spoluobviněným L. a jednáním pod body 4., 5. a 6. společně s obviněnými L. a M. tím, že:
3. „ dne 4. 12. 2007 kolem 23.00 hodin v P., na křižovatce ulic B. a G. J., poté, co po předchozí domluvě odjeli na domluvené místo poblíž, kde obž. V. náhodně označil procházející poškozenou Z. T., a řekl obž. L., ať jí odcizí kabelku a následně odjel na další předem domluvené místo, kde na něj čekal, obž. L. zezadu přiskočil k poškozené Z. T., které chtěl z ramene strhnout její hnědou koženkovou kabelku, poškozená ale kabelku nechtěla pustit, proto jí obž. L. strhl na zem, kde se s ní o kabelku přetahoval, přičemž jí kopl do kolena pravé nohy, poté se popruh kabelky utrhl a obž. L. i s odcizenou kabelkou utekl z místa činu do ul. B. a dále neznámo kam, poškozená měla v kabelce modrou koženkovou peněženku, ve které měla svůj občanský průkaz, řidičský průkaz, kartičku pojištěnce MV ČR, platební kartu VISA ČR na její jméno, kartičku k bankovnímu účtu a stavebního spoření, průkazku na MHD se čtvrtletním kupónem, mobilní telefon zn. Nokia 2630, černé barvy, finanční hotovost ve výši 750,- Kč, 44 stravenek Sodex v hodnotě 40,- Kč za kus, celkem za 1.760,- Kč, deštník zn. Happirain a klíče od zaměstnání, obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozené T. škodu ve výši 6.627,- Kč “;
4. „ dne 05. 12. 2007 kolem 21.00 hod. v P., H., v ul. D., poté, co po předchozí domluvě odjeli na předem domluvené místo poblíž, kde obž. V. náhodně označil procházející poškozenou K. G. , a řekl obž. L., ať jí odcizí kabelku, a odjel s obž. M. na další předem domluvené místo, kde na něj čekali, obž. L. sledoval poškozenou G. , ke které zezadu přistoupil a udeřil jí zezadu neznámým předmětem do hlavy a z ramene odcizil dámskou kabelku, ve které poškozená měla svůj občanský průkaz, kartičku VZP, finanční hotovost ve výši cca 3.000,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 1112, se SIM kartou, brýle, svazek klíčů, písemnosti a lékařské zprávy, obž. L. poté i s odcizenou kabelkou utekl z místa činu neznámo kam, poškozená po úderu upadla na zem, přičemž utrpěla zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností až do 6. 1. 2008, obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozené G. škodu ve výši 14.849,- Kč “;
5. „ dne 5. 12. 2007 v době od 22.35 hod. do 22.45 hod. v P., na dětském hřišti ul. M., vedle domu poté, co po předchozí domluvě odjeli na domluvené místo poblíž, kde obž. V. náhodně označil procházející M. P., a řekl obž. L., ať jí odcizí kabelku, a odjel s obž. M. na další předem domluvené místo, kde na něj čekali, obž. L. sledoval poškozenou P., přičemž ji uchopil za kabelku, kterou měla pověšenou přes rameno a snažil se jí tuto vytrhnout, poškozená si ale kabelku pevně držela, a proto se s ní o kabelku přetahoval, poté s kabelkou prudce trhl, až poškozená upadla na zem a kabelku upustila, obž. L. kabelku sebral a z místa činu utekl, poškozená P. měla v odcizené kabelce mobilní telefon zn. Samsung SHG-680, černou látkovou peněženku, ve které měla finanční hotovost ve výši 500,- Kč, svůj OP, kartičku VZP, platební kartu České spořitelny, průkazku na MHD P. s měsíční jízdenkou, dále poškozená měla v kabelce knížku, papírové diáře a CD, obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozené škodu ve výši 3.142,- Kč “;
6. „ dne 06. 12. 2007 kolem 21.15 hod. v P., v ul. M., poté, co po předchozí domluvě odjeli na předem domluvené místo poblíž, kde obž. V. náhodně označil procházející poškozenou L. R., a řekl obž. J. L., ať jí odcizí kabelku, a odjel s obž. M. na další předem domluvené místo, kde na něj čekali, obž. L. sledoval poškozenou R., které uchopil její kabelku, kterou držela v rukách a přetahoval se s ní o ni tak, že upadla na zem, kde ji chytl za prsty pravé ruky, které jí zkroutil tak, že kabelku pustila, a utekl i s kabelkou neznámo kam, přičemž jí způsobil zlomeninu prostředního článku prsteníku pravé ruky a částečné vykloubení u kloubu mezi základním a prostředním článkem prostředníku pravé ruky, poškozená R. měla v odcizené kabelce finanční hotovost ve výši cca 130,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 3310, modrošedé barvy, ve kterém měla vloženou SIM kartu zápisník, svůj cestovní pas s vízem a průkazku na MHD s měsíčním kupónem, obvinění tímto svým jednáním způsobili poškozené R. škodu ve výši 2.472,- Kč “.
Za to byl obviněný J. V. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 (třiceti tří) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let. Dále byl obviněnému uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 90.000,- (devadesát tisíc) Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl současně podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo dále obviněnému uloženo, aby společně a nerozdílně spolu se spoluobviněnými J. L. a M. M. zaplatil poškozeným M. M., částku 4.523,- Kč, T. N., částku 650,- Kč, M. V., částku 2.450,- Kč, M. Ch., částku 941,- Kč, Z. M., částku 10.304,- Kč, K. G., částku 14.849,- Kč, M. P., částku 3.142,- Kč, L. R., částku 2.472,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému a spoluobviněnému J. L. uloženo společně a nerozdílně zaplatit poškozené Z. T., částku 6.627,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. M., T. N., M. V., Z. M., Z. T., K. G., M. P., L. R. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. L., a M. M.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 21 T 65/2008, podal obviněný J. V. odvolání. Odvolání bylo též podáno Obvodním státním zástupcem pro Prahu 9, a to v neprospěch obviněného. O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 9 To 80/2010 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného pouze ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému J. V. při nezměněném výroku o vině trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněného J. V. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 766 - 778) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný uvedl, že si je vědom skutečnosti, že prostřednictvím dovolání nelze přezkoumat skutková zjištění, přesto považuje za nezbytné poukázat na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Předmětem právního posouzení mohou být pouze skutková zjištění opatřená v souladu se zákonem, ústavním pořádkem ČR a mezinárodními smlouvami o ochraně základních práv. Z tohoto důvodu tedy právní hodnocení takto nesprávně formulovaných skutkových zjištění neodpovídá skutečnosti a v tomto směru pochybil především odvolací soud, pokud na tyto zjevné nedostatky nereagoval, ale naopak zamítl odvolání jako nedůvodné. Odvolací soud se v zásadě odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím, kdy se v některých bodech pokusil v jeho neprospěch upravovat některé skutkové závěry nalézacího soudu, a to bez procesního podkladu. Učiněná zjištění dle přesvědčení obviněného dávají podklad toliko pro závěr, že skutek spáchán nebyl, a i pokud by se stal, nebyl to obviněný, kdo se trestné činnosti dopustil.
Obviněný má za to, že z žádné svědecké výpovědi nevyplynulo, že by byl pachatelem činů či se jich jinak účastnil, a to kromě výpovědi spoluobviněného J. L. Jmenovaný spoluobviněný byl ve věci vyslechnut dne 9. 1. 2008, tedy dříve, než bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání. Po jeho zahájení potom tento spoluobviněný vypovídal až u hlavního líčení, kdy si však již údajně na všechny podrobnosti nemohl vzpomenout. Dále namítl, že zůstalo otázkou, jak měl tipovat poškozené a v čem mělo tipování spočívat, když je mu přisuzována úloha organizátora a vůdce. Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. navíc předpokládá spáchání činu společným jednáním a ve společném úmyslu, což však prokázáno nebylo. Dle obviněného tedy nebyl v celém řízení prokázán jeho údajný úmysl.
Dále zdůraznil, že od počátku řízení výpověď spoluobviněného L. napadal a považoval ji za nevěrohodnou, podanou s cílem vyvinit se z trestné činnosti. Obviněný následně výpověď spoluobviněného L. rozebírá a poukazuje především na skutečnost, že výpověď ze dne 8. 1. 2008 je podstatě shodná s výpovědí z následujícího dne, nicméně spoluobviněný nebyl schopen takto vypovídat během hlavního líčení. Obviněný uvádí, že mu spoluobviněný L. dlužil částku ve výši 40.000,- Kč a obšírně poukazuje na související řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 64/2008, a u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 50 T 145/2008. Rovněž zmiňuje matku spoluobviněného A. H., která v předmětné věci vystupovala jako svědkyně a jejíž výpověď také shledává nevěrohodnou a doplňuje, že mu z její strany bylo vyhrožováno. Stran výpovědi spoluobviněného L. potom obviněný považuje za nelogické a nepochopitelné, že spoluobviněný přepadal poškozené od 4. 12. 2007 do 6. 12. 2007 a teprve potom šel podat trestní oznámení, ač mu v mezidobí údajně nebylo vyhrožováno a mohl se volně pohybovat. Obviněný je přesvědčen, že se jedná o pomstu spoluobviněného L. za to, že po něm požadoval vrácení peněz. Byl-li spoluobviněný L. k trestné činnosti nucen, jak tvrdí, bylo by logické, aby podal trestní oznámení ihned po spáchání prvního skutku, a nikoli až poté, co se dopustil takového jednání pětkrát. Poukazuje též na skutečnost, že si žádná z poškozených nevšimla, že by se v blízkosti nacházeli dva čekající muži či zaparkovaný osobní automobil. Obviněný dále předkládá své vlastní hodnocení zjištěných textových zpráv a zajištěné lokalizace telefonních hovorů.
Rozsudky soudů obou stupňů potom obviněný považuje za neurčité a nekonkrétní, když ho mimo jiné označují za spolupachatele a současně tvrdí, že trestnou činnost organizoval. Pochybení potom obviněný shledává i ve výroku o trestu, jenž má být zcela nepřiměřený, a to vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti, věku blízkému mladistvému, ale též ve vztahu ke spoluobviněnému L. coby pachateli trestné činnosti. Obviněný s poukazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky dovozuje, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Městského soudu v Praze i předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a dále postupoval podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ho podle §265m odst. 1 tr. ř. sám zprostil obžaloby. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky podle §265o trestního řádu rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že v posuzované věci nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. případ, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Dále uvedl, že obviněný svůj závěr o nesprávném právním posouzení skutku opíral především o tvrzení, že se nedopustil právě takového jednání, které je mu kladeno za vinu, popřípadě o tvrzení napadající úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění. Takovéto námitky se však zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod však dle státního zástupce lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný uvedl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. či trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., ani některý z nich. Na místě tak bylo zvážit, zda jednání obviněného bylo alespoň článkem řetězu, směřujícího k přímému vykonání trestného činu, přičemž bylo nutno vycházet ze zjištění soudů činných dříve ve věci, podle nichž podstata činnosti obviněného spočívala v tom, že vozil svým autem spoluobviněného J. L., přímého pachatele všech trestných činů, na místa spáchání skutků, která vytipoval nebo kde vytipoval následnou oběť, resp. udělil jmenovanému spoluobviněnému pokyny k vykonání činu. Státní zástupce uvedl, že jednání obviněného s ohledem na jeho vymezení nedosahovalo míry aktivity, potřebné k posouzení jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Současně je ovšem zřejmé, že obviněný průběh projednávaných skutkových dějů, popř. již jejich samotnou existenci, nepochybně výrazně ovlivnil (inicioval je a zásadně formoval), a proto se domnívá, že jeho jednání bude možné kvalifikovat jako účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák., konkrétně pak jako účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy jako nejtěžší formu účastenství. Nicméně s ohledem na ustanovení §10 odst. 2 tr. zák. by se obviněnému ukládaný trest nacházel v rámci shodné trestní sazby, jak tomu bylo v případě posouzení jeho jednání jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. V konečném důsledku tak dovozuje, že dovolání obviněného lze v určitém rozsahu přisvědčit, neboť soudy dříve činné ve věci nikoli zcela správně posoudily jeho jednání, resp. vztah jednání všech spoluobviněných, přesto stran tohoto pochybení je nutné konstatovat, že nemá na postavení obviněného zásadní dopad, přičemž současně přitom platí, že daná problematika již byla judikatorně řešena a v obecném smyslu nečiní potíže.
S ohledem na výše uvedené má státní zástupce za to, že jsou dány podmínky k postupu podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl. Současně navrhl učinit rozhodnutí v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 9 To 80/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď spoluobviněného J. L., kterou označil za nevěrohodnou, podanou s cílem vyvinit se z trestné činnosti, a výpověď matky spoluobviněného A. H., kterou též označuje za nevěrohodnou a navíc poukazuje na skutečnost, že mu bylo ze strany svědkyně vyhrožováno; námitka týkající se obsahu textových zpráv a přepisů záznamů telefonických hovorů) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitka, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil; námitka, že spoluobviněný J. L. podal trestní oznámení až poté, co se dopustil takového jednání pětkrát; námitka, že se na místech spáchání trestné činnosti nenacházel; námitka nedostatečného šetření textových zpráv a provedené lokalizace telefonních hovorů), kdy současně prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že z žádné svědecké výpovědi nevyplynulo, že by byl pachatelem činů či se jich jinak zúčastnil – kromě výpovědi spoluobviněného J. L., kterou však označuje za účelově podanou) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil a že ze strany spoluobviněného J. L. se jedná o účelová tvrzení, v rámci nichž se snaží vyvinit z trestné činnosti, které se sám dopouštěl, kdy se jedná o akt pomsty spoluobviněného J. L. za to, že po něm obviněný požadoval vrácení částky 40.000,- Kč, kterou si od něho spoluobviněný půjčil).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru formálně deklaruje absenci subjektivní stránky trestného činu, kdy však ve skutečnosti namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly (str. 9 – 11 rozsudku).
Z odůvodnění rozhodnutí je patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak s těmito závěry ztotožnil.
Obviněný své dovolání částečně směřoval i proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to s ohledem na znění skutkové věty z rozsudku.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama .
Je potřebné připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Dané ustanovení je tedy třeba chápat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, a byl-li čin spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten který ze spolupachatelů na jednání podílel.
Nejvyšší soud shledal danou námitku důvodnou.
Z popisu předmětného skutku v tzv. skutkové větě rozsudku vyplývá, že obviněný v podstatě inicioval a organizoval předmětnou trestnou činnost, kdy spoluobviněného J. L. svým vozidlem dovezl na jím vytipované místo, kde následně vytipovával oběti a instruoval spoluobviněného J. L. k jednání, které lze kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle 247 odst. 1 tr. zák., resp. trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kdy J. L. byl přímým pachatelem předmětných trestných činů.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z připomenutého skutkového zjištění evidentní, že obviněný svým jednáním nenaplnil všechny zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., resp. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť zde není možno dovodit, že by obviněný naplnil sám všechny znaky skutkové podstaty předmětných trestných činů nebo alespoň svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkových podstat předmětných trestných činů, jenž jsou pak naplněny jen souhrnem jednání všech spoluobviněných (tedy i J. L. a M. M.).
V daném případě nelze jednání obviněného posoudit ani jako jednání, v rámci něhož by obviněný byl minimálně článkem řetězu, kdy všechny články řetězu směřovaly k přímé realizaci trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., resp. loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Je třeba souhlasit se závěry státního zástupce, že jednání obviněného J. V., s ohledem na jeho vymezení, nedosahovalo míry aktivity potřebné k posouzení takového jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
I přes uvedené výhrady však nelze na jednání obviněného J. V. nahlížet jako na jednání, které není trestné. Obviněný J. V. totiž do skutkového děje zasáhl významným a určujícím způsobem, a to i přesto, že nebyl přímým pachatelem uvedených trestných činů. Jednání obviněného lze kvalifikovat jako účastenství v užším smyslu dle §10 odst. 1 tr. zák.
Postavení účastníka ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. se odlišuje od spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. skutečností, že se účastní protiprávního činu nepřímo, jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu, a proto je také trestní odpovědnost účastníka (organizátora, návodce nebo pomocníka) závislá na trestnosti hlavního pachatele (tzv. akcesorita účastenství). Spolupachatelé se naopak dopouští trestného činu společným jednáním, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti podílel ve stejném či obdobném rozsahu.
Podle §10 tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně
a. spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b. navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),
c. poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
V ustanovení §10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu pak lze zahrnout i spolupachatelství). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §10 tr. zák. jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).
Pokud jde o formy účastenství obviněného J. V. na jednání spoluobviněného J. L. jako přímého pachatele trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., resp. loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přichází v úvahu jeho účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dle skutkových zjištění byl totiž obviněný ve skupině spoluobviněných (společně se spoluobviněnými J. L. a M. M.) osobou vůdčí, vyvíjel nátlak na spoluobviněného J. L., aby přímo páchal trestnou činnost, kterou sám vymýšlel a podílel se na její přípravě, tedy ji organizoval a řídil.
Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Za „zosnování“ trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymyšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajené trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za „řízení“ trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám a vyžadování jejich splnění apod. Je nerozhodné, do jaké míry si osoby, které jsou organizovány, uvědomují činnost organizátora.
Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. R 67/1971) - srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 100 - 103.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný J. V. svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku naplnil znaky účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Přestože shledal námitku obviněného důvodnou a v tomto rozsahu jeho dovolání přisvědčil (neboť nalézací i odvolací soud ne zcela správně posoudily jeho jednání ve vztahu ke všem spoluobviněným), dospěl současně k závěru, že projednání dovolání, v jehož rámci by byla zmíněná vada odstraněna, by evidentně nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Podle odst. 2 §10 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného.
Je zcela zřejmé, že za daného stavu věci by trest byl obviněnému J. V. ukládán v rámci shodné trestní sazby, jak tomu bylo v případě posouzení jeho jednání jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. S ohledem na míru intenzity jednání obviněného, neboť to byl právě obviněný, který organizoval realizaci trestné činnosti, je nesporné, že případně nově uložený trest, by zjevně nebyl příznivější, než trest uložený v dovoláním napadeném rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 572/2010). Současně je třeba konstatovat, že daná problematika již byla judikatorně řešena a v obecném smyslu nečiní potíže.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který také dne 16. 8. 2010 o již učiněném návrhu obviněného ze dne 4. 8. 2010 (č. l. 758) rozhodl s tím, že návrhu obviněného nevyhověl.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního právního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. V. odmítl. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata