ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.500.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 500/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. května 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. U. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 6 To 17/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 29/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 26 T 29/2010, byl obviněný R. U. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 52/2009, účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na skutkovém základě, že „z jeho podnětu jakožto zaměstnance a zmocněnce společnosti Secure - Logistik, s. r. o., IČ, sídlem Z., N. O., nyní sídlem P., K., U., dne 16. 4. 2007 ve Z. uzavřela tehdejší jednatelka společnosti L. L., nar., se společností ČSOB Leasing, a. s., IČ, leasingovou smlouvu číslo, jejímž předmětem bylo financování motocyklu zn. Suzuki Bandit GSF 1200S, číslo podvozku, v pořizovací ceně 220.000,- Kč, když při uzavírání smlouvy na místě zaplatil akontaci ve výši 66.000,- Kč a první splátku nájemného ve výši 5.900,- Kč a v následném období také 13 z celkem 36 splátek ve výši 5.900,- Kč, aniž ovšem bylo ve včasné a řádné úhradě dalších splátek sjednaného leasingu pokračováno, v důsledku čehož dne 23. 6. 2008 ČSOB Leasing a. s. vypověděla leasingovou smlouvu a leasingového nájemce - společnost Secure -Logistik, s .r. o. - vyzvala k vrácení motocyklu s veškerým příslušenstvím a doklady, což jmenovaná společnost, a to ani jeho prostřednictvím jakožto faktického uživatele motocyklu, když tento užíval pro soukromé účely a bez předchozího písemného souhlasu vlastníka motocyklu - ČSOB Leasing a. s. - v rozporu s článkem 1.6.1. všeobecných smluvních podmínek Finančního leasingu ČSOB Leasing, a. s. jej přenechával do užívání R. F., nar., přes výzvy tehdejší jednatelky společnosti V. G., nar., neučinila, resp. on sám neučinil, motocykl ČSOB Leasing, a. s. nevrátil a s tímto naložil přesně nezjištěným způsobem, vědom si vlastnického práva k motocyklu, svědčícího společnosti ČSOB Leasing, a. s., čímž jmenované společnosti způsobil škodu ve výši 71.012,- Kč“. Za to byl podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit poškozené ČSOB Leasing, a. s., IČ, sídlem P., N. P., škodu ve výši 71.012, - Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ČSOB Leasing, a. s., IČ, sídlem P., N. P., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 12. 2. 2013, č. j. 6 To 17/2013-568 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 2. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. U. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru byl napadeným rozsudkem zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný napadenému rozsudku soudu prvního stupně ve znění rozhodnutí odvolacího soudu vytkl nesoulad mezi skutkovou a právní větou, neboť skutek popisovaný ve výroku o vině neodpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V uvedené souvislosti poukázal na jednotlivé v tzv. skutkové větě výroku o vině vyjádřené okolnosti, podle kterých je popsána jeho účast na uzavření leasingové smlouvy a způsob placení leasingových splátek s tím, že předmět leasingu je věcí svěřenou ve smyslu §248 tr. zák., dále způsob jeho užívání k soukromým účelům bez písemného souhlasu leasingového pronajímatele, kdy jej navíc přenechával do užívání třetí osobě, přičemž to byl on, kdo předmět leasingu poškozenému nevrátil a s tímto naložil přesně nezjištěným způsobem .
Podle obviněného je popis skutku trestného činu zpronevěry neúplný, neboť chybí zákonný znak „přisvojení si cizí věci“, což soud prvního stupně odůvodnil tvrzením, že obviněný „s tímto naložil přesně nezjištěným způsobem“. Za této situace nelze podle obviněného aplikovat ustanovení §248 odst. 1 tr. zák., neboť právě konkrétní dispozice se svěřenou věcí, o které však soud vůbec nic nezjistil, je u takové právní úvahy zásadní. Připomněl, že přisvojení si cizí věci spočívá v jednání, které znamená, že pachatel daného trestného činu se svěřenou věcí naloží v rozporu s účelem, k němž mu tato byla svěřena (do opatrování nebo dispozice) a to tak, že zmaří základní účel svěření a přitom sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Obstarání prospěchu sobě nebo třetí osobě je pak podstatné pro odlišení trestného činu zpronevěry od trestných činů chránících obdobný objekt (vlastnické právo). Jak dále zdůraznil, nikoli každá dispozice s věcí nemůže vést k závěru o tom, že si ji pachatel přisvojil, jednal s ní jako vlastní (srov. rozh. NS 13/2002 – T 335). Nezbytností je tedy zjištění nakládání s věcí v rozsahu dispozičního oprávnění stejném jako by obvykle měl mít její vlastník (prodej, převod, zastavení věci) a získání odpovídajícího výtěžku z takové dispozice pro sebe nebo pro jiného. V daném případě nepostačuje pro danou kvalifikaci zjištění, že obviněný věc „zašantročil“, jak konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Takové zjištění může stejně tak dobře vést k závěru, že věc byla zničena (poškození cizí věci) nebo ztracena (porušení povinnosti při správě cizího majetku, srov. R 21/2002-1), užívána (neoprávněné užívání cizí věci). Rovněž namítl, že ze skutkové věty ani nevyplývá, že by „svěřenou věc“ neměl i nadále ve své dispozici.
V tomto směru konstatoval, že samotné porušení smluvní povinnosti vyplývající ze Všeobecných obchodních podmínek „leasingové společnosti“ k dovození zakázané dispozice (ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák.) nepostačí, neboť ze smlouvy je zavázán leasingový nájemce nikoli obviněný, jehož povinnost svěřenou věc vrátit může vyplývat pouze ze zákona ve prospěch zaměstnavatele, nikoli z leasingové smlouvy, za současného skutkového zjištění „že věc užíval pro soukromé účely...“.
Na okraj pak obviněný uvedl, že hypoteticky lze i pro případ ukončení leasingové smlouvy uvažovat o zákonem oprávněné držbě svěřené věci za situace, když z popisu skutku vyplývá okolnost, že sám zaplatil akontaci a 14 leasingových splátek za leasingového nájemce (tedy více jak polovinu hodnoty věci) a mohl by tak uplatnit na věc zadržovací právo ve smyslu §175 odst. 1 OZ vůči leasingovému nájemci, přičemž povinnost vydat věc by směřovala vůči tomu, kdo obviněnému věc svěřil, tedy vůči svému zaměstnavateli (společnost Secure - Logistik, s. r. o.,) a nikoli leasingové společnosti, s níž jej jako „údajného soukromého uživatele“ žádný smluvní vztah nespojoval. Ze skutkové věty rovněž nelze jednoznačně s ohledem na zvolenou právní kvalifikaci dovodit okamžik dokonání trestného činu, zda se tak mělo stát již v okamžiku jejího údajného přenechání třetí osobě, nebo po ukončení hrazení leasingových splátek, případně nevyhovění výzvě jednatelky Secure - Logistik, s. r. o., k vydání věci nebo „naložením“ s věcí neznámým způsobem. Závěr o tom, že zákonný znak „přisvojení si věci“ nevyplývá ani ze skutkových zjištění, když poznatky o konečném osudu předmětného motocyklu nevyplývají ani z výpovědi svědků.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 6 To 17/2013 a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 26 T 29/2010, dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 3 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která konstatovala, že při zpochybnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry poukázal obviněný na neexistující smluvní vztah mezi leasingovou společností a svojí osobou, vůči které po ukončení leasingového vztahu tak neměl za povinnost vrátit jím užívaný předmět leasingu. Pokud by z takového odkazu bylo možno dovodit přímo nevyslovenou námitku chybějícího znaku „věci (mu) svěřené“, pak není pochyb o tom, že se sice nestal účastníkem předmětné leasingové smlouvy, ale že mu předmět leasingového pronájmu byl ze strany tehdejší jednatelky uvedeného leasingového nájemce odevzdán do faktického užívání. V tomto směru zdůraznila, že pokud skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (R 67/54), nelze z absentujícího právního vztahu obviněného a leasingového pronajímatele dovozovat nedostatek naplnění znaku „věc svěřená“. V pozici faktického uživatele předmětu leasingového pronájmu jej tak obviněný při ukončení leasingového vztahu - byť prostřednictvím svého zaměstnavatele - byl povinen vrátit leasingovému pronajímateli. Při shora poukazované absenci jeho „přímého“ smluvního vztahu s uvedeným vlastníkem předmětu leasingu však v této právní návaznosti nelze takovou povinnost vrácení pronajatého motocyklu vylučovat s poukazem na výši celkově zaplacených leasingových splátek a dovozovat oprávněnost jeho držby v souladu s podmínkami zadržovacího práva ve smyslu §175 odst. 1 OZ.
Jak státní zástupkyně dále uvedla, přestože do doby ukončení leasingového vztahu obviněný hradil veškeré platby s leasingovým vztahem spojené za leasingového nájemce Společnost Secure - Logistik, s. r. o., právě obviněný, nelze přehlédnout, že se tak stalo zcela mimo rámec smluvního leasingového vztahu. Proto mohl jakékoliv svoje případné pohledávky z toho titulu, že plnil za jiného, uplatňovat toliko po jmenovaném zaměstnavateli. Jeho chybějící právní vztah s leasingovým pronajímatelem a tím i absence z toho plynoucích právních nároků, jej tak logicky neopravňovaly k využití zajišťovacího institutu, neboť za stavu jeho neexistující pohledávky vůči leasingové obchodní společnosti nebyly zákonné podmínky postupu podle §175 odst. 1 OZ vůbec dány.
Státní zástupkyně dále podotkla, že při uplatnění námitky nedostatku požadovaného následku jednání ve smyslu §248 tr. zák. o „přisvojení si cizí věci“ však obviněný přehlédl tu část popisu skutkového děje, kdy v návaznosti na vypovězení leasingové smlouvy ze dne 23. 6. 2008 byla společnost Secure - Logistic, s. r. o., vyzvána k vrácení předmětného motocyklu, což tato společnost neučinila ani prostřednictvím obviněného, který jej jako faktický uživatel (v postavení zaměstnance leasingového nájemce) v rozporu s všeobecnými smluvními podmínkami finančního leasingu přenechal do užívání tam jmenované další osobě, a který uvedený předmět leasingu nevrátil. Zdůraznila tedy, že již tímto způsobem obviněný ve svůj prospěch získal nad svěřenou věcí možnost neomezené (a tím i trvalé) dispozice ke škodě leasingové obchodní společnosti v tam uvedené výši. Proto nejpozději k okamžiku nevrácení předmětu leasingu v souvislosti s jednostranným ukončením leasingového vztahu ze strany leasingové obchodní společnosti (a tedy bez ohledu na to, zda se předmět leasingu nacházel ještě v dispozici další osoby – R. F.) došlo k dokonání trestného činu zpronevěry. V tomto směru za podstatné státní zástupkyně označila skutkové zjištění, že obviněný motocykl, svěřený mu jeho zaměstnavatelem, po ukončení právního titulu jeho užívání nevrátil; přičemž zda jej v té době svévolně užíval on sám nebo výše zmíněný R. F., již není rozhodným (srov. Velký komentář k Trestnímu zákoníku, 1. vydání str. 1815 s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR pod sp. zn. ÚS 153/1998-n).
Státní zástupkyně současně namítla, že pokud popis tzv. skutkové věty výroku o vině obsahuje v poukazované části formulaci, že „s tímto naložil přesně nezjištěným způsobem“ , pak je taková formulace z hlediska právního významu zcela nadbytečná, neboť spadá až do fáze po dokonání trestného činu zpronevěry , když tato část popisu skutku není v daném případě jediným způsobem skutkového vyjádření neoprávněné dispozice obviněného s předmětem leasingu. Jako nepřípadné tedy označila judikatorní odkazy stran jiného právního posouzení uvedené trestné činnosti proti majetku (rozh. NS 13/2002 - T 335, R 21/2002 - I.), které lze s ohledem na novější rozhodovací praxi doplnit o JUD187146CZ - 4 Tz 49/2010.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný R. U. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudy obou stupňů komplexně, logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o řetěz důkazů vylučující závěr jiný. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
V mimořádném opravném prostředku obviněný R. U. dále v podrobnostech vytýká, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť nebyl prokázán zákonný znak objektivní stránky „ přisvojení si cizí věci “. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (tj. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zák. č. 52/2009, účinného do 31. 12. 2009 ) se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem .
Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena , jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva , nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění.
Uvážíme-li výše popsaná obecná východiska na posuzovaný případ, lze podle názoru Nejvyššího soudu důvodně konstatovat, že Okresní soud v Uherském Hradišti (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně) nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry, jímž byl uznán vinným. Již v řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.
Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Okresní soud v Uherském Hradišti považoval trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v jednání obviněného R. U. za naplněný tím, že „přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena a uvedeným jednáním způsobil škodu nikoli malou“ (str. 2 rozhodnutí). Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti, vyplývají skutečnosti citované v úvodu tohoto usnesení, že z podnětu obviněného R. U. jakožto zaměstnance a zmocněnce společnosti Secure - Logistik, s. r. o., uzavřela dne 16. 4. 2007 tehdejší jednatelka společnosti L. L. se společností ČSOB Leasing, a. s., leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl finanční pronájem s následnou koupí najaté věci - motocyklu zn. Suzuki Bandit GSF 1200S v pořizovací ceně 220.000,- Kč, přičemž při uzavírání smlouvy obviněný zaplatil akontaci ve výši 66.000,- Kč a první splátku nájemného ve výši 5.900,- Kč a motocykl převzal. Současně bylo zjištěno, že následně uhradil 13 z celkem 36 splátek v měsíčních částkách ve výši 5.900,- Kč a dále již splátky neplatil. V těchto a dalších skutečnostech, že ke dni 23. 6. 2008 společnost ČSOB Leasing, a. s. vypověděla leasingovou smlouvu z důvodu hrubého porušení Všeobecných podmínek leasingové smlouvy, o čemž byl leasingový nájemce – společnost Secure – Logistik, s. r. o. vyrozuměn dne 20. 6. 2008 a vyzvala jej k navrácení motocyklu, což tato společnost, ani prostřednictvím obviněného jako faktického uživatele motocyklu, když tento užíval pro soukromé účely a bez předchozího písemného vlastníka motocyklu ČSOB Leasing, a. s. v rozporu s článkem 1.6.1. všeobecných smluvních podmínek Finančního leasingu ČSOB Leasing a. s. jej přenechával do užívání R. F., ačkoliv předmět leasingu je po dobu účinnosti leasingové smlouvy ve výlučném vlastnictví ČSOB Leasing, a. s. a leasingový nájemce, pokud na něj nebude převedeno vlastnictví v souladu s bodem 4. Všeobecných smluvních podmínek, tento nesmí darovat, půjčit, zapůjčit ani pronajmout či podnajmout; přičemž je oprávněn předat předmět leasingu do dočasného užívání třetí osobě pouze na základě předchozího písemného souhlasu ČSOB Leasing, a. s.; následně uvedené vozidlo nevrátil, a naložil s ním nezjištěným způsobem a společnosti ČSOB Leasing, a. s., tak způsobil škodu ve výši 71.012 Kč , lze důvodně spatřovat naplnění všech zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Z popisu skutku ve výroku o vině tak bezpečně plyne objektivní stránka předmětného trestného činu a nelze akceptovat tvrzení obviněného, že tomu tak není, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena (předmětný motocykl) a způsobil takovým činem na cizím majetku (společnosti ČSOB Leasing, a. s.) škodu nikoli malou ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., přičemž svým jednáním se svěřenou věcí (motocyklem) naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Nelze tudíž akceptovat jeho odkaz na rozhodnutí č. 18/1957 Sb. rozh. tr., že Každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřovatele nemůže být považována za zpronevěru , neboť o takový případ se nejedná. Proto nejpozději k okamžiku nevrácení předmětu leasingu v souvislosti s jednostranným ukončením leasingového vztahu ze strany leasingové obchodní společnosti (a tedy bez ohledu na to, zda se předmět leasingu nacházel ještě v dispozici další osoby – R. F.) došlo k dokonání trestného činu zpronevěry. Námitka obviněného, že ve výroku rozsudku popsané jednání není trestným činem, protože není známo, jak s motocyklem, které vlastníkovi nevrátil, bylo naloženo a kde se nachází, je nutno považovat za irelevantní, neboť je podstatné, že tuto věc odejmul z dispozice vlastníka.
Kromě naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je v jeho jednání naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky - úmyslné zavinění podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný věděl, že motocykl zn. Suzuki Bandit GSF 1200S, jehož vlastníkem je poškozená společnost ČSOB Leasing, a. s., a který mu byl v rámci leasingového vztahu svěřen do faktického užívání, je cizí věcí a tento si přisvojil, jak již uvedl Okresní soud v Uherském Hradišti v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 11, přičemž tato skutečnost je očividná z celého jednání, které spáchal a jímž porušil smluvní ujednání. Byť nebyl zjištěn další osud této věci, tak v jejím nepředání majiteli, k němuž nedošlo nejen v roce 2008, ale ani nikdy později, je potřebné jednoznačně spatřovat jednání, kterým obviněný s věcí naložil způsobem, jenž mařil základní účel svěření. Tento právní názor odpovídá i aktuální judikatuře, neboť „…závěru o spáchání trestného činu zpronevěry zásadně nebrání skutečnost, že není zjištěno, jak obviněný s přisvojenými prostředky naložil, a to za předpokladu, že je zřejmé, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1306/2005, str. 4 a 5). Současně je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a jím způsobeným následkem (bez jeho činu by totiž k poruše zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení §248 tr. zák. nedošlo). Nejvyšší soud toliko dodává, že ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §248 odst. 2 tr. zák., tj. ohledně způsobení škody nikoli malé, i zavinění z nedbalosti.
Pro úplnost lze dodat, že za nedůvodné je třeba označit námitky ve smyslu neexistujícího smluvního vztahu mezi leasingovou společností a obviněným, následkem čehož vůči této po ukončení leasingového vztahu tak neměl za povinnost vrátit jím užívaný předmět leasingu či úvahy o případném uplatnění zadržovacího práva ve smyslu §175 odst. 1 OZ vůči leasingovému nájemci, jak se oprávněně zdůrazňuje i ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání a s jejíž argumentací se lze podle Nejvyššího soudu ztotožnit.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký