ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.868.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 868/2013 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. září 2013 o dovolání, které podal obviněný P. N . , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2012, č. j. 5 To 73/2012-551, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2012, č. j. 39 T 5/2012-502, v trestní věci obviněných P. N. , P. N. a J. V. byl obviněný P. N. uznán vinným zločiny těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že „od poloviny roku 2010 do 24. června 2011 v rodinném domě č. p. v B. – H. L., ve kterém bydlel s matkou P. N. a jejím bratrem J. V., opakovaně fyzicky i psychicky týral svoji tetu, sestru své matky, V. K., nar., která v domě také bydlela, a to tak, že ji nutil k tomu, aby mu chodila kupovat cigarety a alkohol, což musela často platit ze svého důchodu, pokud mu cigarety neobstarala, nutil ji sbírat cigaretové nedopalky, vulgárně jí nadával, vyhrožoval jí, že ji zabije, a fyzicky jí ubližoval tak, že měla téměř neustále podlitiny v obličeji, zejména pod očima; blíže nezjištěného dne koncem roku 2010 na dvoře před domem, který obývali, udeřil V. K. plechovou lopatou s dřevěnou násadou přes záda, následkem čehož upadla na zem, kde ji lopatou několikrát znovu udeřil; 18. června 2011 chytil V. K. levou rukou za oděv v oblasti u ramene a pravou rukou ji nejméně pětkrát udeřil do tváře a krku, poté ji pustil a uchopil ji oběma rukama za oděv na hrudníku a nejméně třikrát s jejím tělem udeřil o plot a kovovou branku nacházející se před domem a křičel: „Ty kurvo, já tě zabiju“; způsobil jí tak četné oděrky a krevní výrony v oblasti hlavy, zhmoždění a oděrky vpravo na zadní straně hrudníku, mnohočetná ložiska zhmoždění na pravém bérci, oděrky a krusty na levém bérci, prokrvácená ložiska zhmoždění mozku ve spánkovém a týlním laloku vpravo s provalením do zadního rohu pravé postranní komory, prokrvácená ložiska zhmoždění mozku v týlním laloku vlevo, otok pravé mozkové polokoule se stlačením pravé postranní komory, vlevo pod klenbou lební mezi tvrdou plenou a mozkem v čelně, temenně spánkové oblasti subdurální hygrom, zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků; V. K. ponechal v místě bydliště bez lékařské pomoci, kde byla 24. června 2011 nalezena Policií České republiky a převezena do nemocničního zařízení, ve kterém 28. července 2011 na následky poškození mozku zemřela“. Za to byl obviněnému podle §145 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 8. 2012, č. j. 5 To 73/2012-551, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 8. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň i proti části rozsudku soudu prvního stupně týkající se jeho osoby podal obviněný P. N. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že se soudy obou stupňů důsledně nezabývaly otázkou, zda stíhaným jednáním skutečně došlo k naplnění pojmových znaků zločinů, jimiž byl uznán vinným. Odvolacímu soudu pak vytknul, že se zcela přiklonil k chybným skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Nesprávně zjištěný skutkový stav byl poté i nesprávně právně kvalifikován ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále dovolatel provedl obecný výklad znaků skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zdůraznil, že příčinná souvislost mezi jeho násilným jednáním vůči poškozené a jejím úmrtím nebyla spolehlivě prokázána. Naopak, z provedeného dokazování podle jeho přesvědčení jednoznačně vyplynulo, že v odsuzujícím rozsudku popsaný útok nemohl způsobit zranění, která by vedla k její pozdější smrti. Objektivní příčiny úmrtí poškozené totiž nemohly být zjištěny, když nedošlo k provedení pitvy těla oběti, které bylo zpopelněno a tím vyloučena jeho exhumace. V této souvislosti dovolatel zpochybnil závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví s poukazem na to, že byly vyhotoveny pouze na podkladě lékařských zpráv a vyšetření nemocničních zařízení. Zahrnovaly tedy pouze subjektivní stanoviska ošetřujících lékařů a nikoli lékaře nezávislého, který by mimo jiné vyloučil i možnost případného pochybení na straně zdravotnických zařízení při hospitalizaci poškozené.
Dovolatel dále poukázal na to, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení připustil, že důkazy v trestním řízení nejméně zčásti nebyly realizovány zákonným způsobem. Takový postup však akceptovat nelze. Především znalecký posudek z oboru zdravotnictví neměl být soudem jako důkaz přijat. Zvláště pokud ze svědecké výpovědi M. R. vyplynulo, že útok na poškozenou, jemuž byl přítomen, nebyl objektivně způsobilý přivodit jí škodlivé následky v takovém rozsahu, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nebylo přihlíženo ke skutečnosti, že výše uvedený svědek ve své výpovědi uvedl, že dovolatel útočil pravou rukou. Už jen proto nemohl poškozené způsobit zranění na pravé straně obličeje a mozku. Tyto dva důkazy si tedy podle dovolatele zásadně odporují.
Ve vztahu ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku namítl, že zde existují takové rozpory, které způsobují, že posuzovaný skutkový stav vůbec nekoresponduje se soudy užitou právní kvalifikací. Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud vzal za prokázaný pouze jeden konkrétní případ, kdy se měl vůči poškozené dopustit fyzického násilí. To však pro naplnění znaků výše uvedené skutkové podstaty nepostačuje. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 342/2011 a namítl, že za situace, kdy soud žádné jiné konkrétní fyzické napadení poškozené nepopisuje, bylo třeba na jeho jednání nahlížet pouze jako na ojedinělý exces. Soudy pak nesprávně posoudily i násilí psychického charakteru. Slovní vyjádření na adresu poškozené, jakkoli se v rámci celospolečenských konvencí jeví jako nepřijatelné, bylo v jejich rodině běžným standardem a nikterak se nevymykalo běžnému jednání kteréhokoliv jejího člena. Nelze proto uzavřít, že by toto jednání bylo soustavným psychickým týráním poškozené. Skutečnost, že pro okolí mohlo být nepochopitelné a zásadně odlišné od společensky akceptovaného způsobu sociálního uvažování, mohla vést i k tomu, že bylo dovolateli podvědomě přisouzeno i to, čeho se nikdy nedopustil. Poškozená se ostatně nikdy před nikým nevyjádřila v tom smyslu, že by se k ní nevhodně choval. I přes volnost pohybu nic neohlásila ani na policii.
Na základě všech shora rekapitulovaných důvodů proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2012, č. j. 5 To 73/2012-551, stejně jako napadené výroky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2012, č. j. 39 T 5/2012-502, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Přípisem ze dne 21. 12. 2012 vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popřípadě nesprávnost hodnocení důkazů soudy. K námitkám stran výroku o vině zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. ř. uvedl, že dovolatel sice zpochybnil existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem v podobě úmrtí poškozené, avšak neučinil tak na základě hmotně právní argumentace. Na podkladě vlastního hodnocení ve věci provedených důkazů zpochybnil skutečnost, že by poškozená fatální zranění mozku utrpěla právě při jeho útoku dne 18. 6. 2011. Jeho námitky jsou tedy primármě skutkového charakteru a uplatněnému dovolacímu důvodu proto neodpovídají. Totéž podle státního zástupce platí i pro výhrady vůči závěrům znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a pro výtku neprovedení pitvy poškozené. Státní zástupce vyjádřil nesouhlas též s interpretací odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jak ji předkládá dovolatel. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v žádném případě nevyplývá, že by soud připustil nezákonnost některých důkazů.
Rovněž námitky směřující proti výroku o vině zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku lze podle názoru státního zástupce pod zvolený dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance. Dovolatel v podstatě zpochybňuje, že by jeho jednání dosáhlo intenzity „týrání“, ovšem nevychází přitom důsledně ze skutkových zjištění učiněných soudy, která interpretuje velmi zkreslujícím způsobem. Údajně mu měl být prokázán pouze ojedinělý útok na fyzickou integritu poškozené, čímž má patrně na mysli její bití lopatou nezjištěného dne koncem roku 2010. Útok ze dne 18. června 2011 zřejmě za součást fyzického násilí nepovažuje. Krom toho odhlíží od té části skutkových zjištění, podle nichž poškozené ubližoval dlouhodobě tak, že měla téměř neustále podlitiny v obličeji, zejména pod očima. Lze připustit, že takový popis násilného jednání je poněkud obecný, avšak na straně druhé v případě po delší dobu trvajícího násilného jednání nebude vždy reálné, aby byly přesně zjištěny a ve skutkové větě detailně popsány a časově vymezeny všechny fyzické útoky vůči poškozenému. K soudy zjištěnému násilí psychického charakteru státní zástupce uvedl, že ani patrně nižší kulturní a sociální úroveň, na které žily všechny osoby bydlící v domě č. v B. – D. L., nemůže být důvodem k tomu, aby jednání obviněného spočívající ve vyžadování úsluh a v opakovaných vulgárních urážkách a výhrůžkách, jehož se navíc dopouštěl vůči osobě výrazně starší, než byl on sám, nebylo považováno za součást týrání poškozené. Navíc i zde je přehlížena skutečnost, že předmětného jednání se vůči ní dopouštěl pouze on. Tím jeho počínání kvalitativně výrazně převyšovalo způsob, jakým s poškozenou jednali ostatní členové rodiny. Námitka, že si poškozená nikomu nestěžovala, je z hlediska právní kvalifikace skutku zcela irelevantní. Nakládání obviněného s poškozenou nepochybně intenzity „týrání“ ve smyslu §199 tr. ř. dosáhlo a bylo tak právně kvalifikováno zcela správně.
Proto státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, jimiž napadá obsah dokazování a jeho hodnocení soudy obou stupňů. To se týká především argumentace stran absence příčinné souvislosti mezi jeho útokem na poškozenou a smrtelným následkem jako nezbytného znaku objektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a dále výhrady vůči tomu závěru, že poškozenou opakovaně v období od roku 2010 do 24. 6. 2011 (tj. dlouhodobě) fyzicky týral ve smyslu ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Jedná se totiž o námitky zjevně skutkové povahy, resp. polemiku se skutkovými zjištěními, o které soudy obou stupňů svůj závěr o vině dovolatele výše uvedenými zločiny zcela či částečně opřely. Dovolatel především zpochybnil důkazní validitu znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, s ohledem na to, že nevycházely z výsledků provedené pitvy těla poškozené, ale toliko z lékařských zpráv a vyšetření (zejména velmi přesného vyšetření jejího mozku na CT při její hospitalizaci), a dále možnost vzniku v rozsudku popsaných závažných poranění poškozené v důsledku napadení uskutečněného dne 18. 6. 2011, jež popsal očitý svědek M. R. Snažil se zpochybnit i průkaznost výpovědí řady svědků, kteří popisovali dlouhodobý konstantní fyzický stav poškozené, pokud jde o podlitiny v jejím obličeji způsobené agresivním jednáním, kterého se vůči ní měl systematicky dopouštět. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, ačkoli to nebylo namístě. V důsledku toho pak vycházely z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaného pochybení a při naznačování skutkové verze, podle níž si poškozená některá zranění mohla způsobit častými pády na zem, pak obviněný (dovolatel) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil větším dílem na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
Nejvyšší soud zároveň respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedených důkazů, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci se však o takový případ nejedná. Soudům nelze vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Otázkou příčinné souvislosti mezi napadením poškozené dne 18. 6. 2011 dovolatelem a jejího následného úmrtí v důsledku mnohačetných závažných poranění mozku, jakož i průběhu jejich soužití ve společně obývaném domě věnoval pečlivou pozornost a své logické závěry v tomto směru v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. přesvědčivě rozvedl. Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) ve svém rozhodnutí dostatečně zdůvodnil (viz str. 5 – 8 shora napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor naznačený v dovolání, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, že by jejich rozhodnutí nebyla dostatečně zdůvodněna, či by byla dokonce projevem nepřípustné libovůle.
Obviněný v dovolání mimo jiné hypoteticky naznačil, že k úmrtí poškozené mohlo dojít i vlivem pochybení ze strany nemocničních zařízení, v nichž byla postupně od 24. 6. 2011 do 28. 7. 2011 hospitalizována. K tomu Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného jako obiter dictum v obecné rovině uvádí, že škodlivý následek (např. smrt poškozeného) může být výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal . Určitá skutečnost (okolnost) tedy neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Jinými slovy, příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, je-li splněn předpoklad, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku případně i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku ( zásada gradace příčinné souvislosti ), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Podle skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, byla primární příčinou úmrtí V. K. s životem neslučitelná poškození mozku vzniklá intenzivním násilím a nikoli jejími údajnými opakovanými pády na zem, jak v rámci své obhajoby předestíral obviněný. Mechanismem útoku, jaký vůči ní vedl dne 18. 6. 2011, pak tato poškození bylo možno jednoznačně vysvětlit. Z hlediska zavinění ve vztahu k smrtelnému následku jako znaku kvalifikované skutkové podstaty se jednalo o vědomou nedbalost ve smyslu §16 písm. a) tr. zákoníku (v případě úmyslu by totiž šlo o trestný čin vraždy). Z toho plyne že dovolatel zákonné znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku naplnil jak po stránce subjektivní, tak i po stránce objektivní.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, kde namítl, že jako trvající útoky psychického týrání poškozené neměla být v jeho případě kvalifikována jeho slovní vyjádření na její adresu, neboť takový způsob mezilidské komunikace byl v jejich rodině standardním.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Týráním ve smyslu ustanovení §199 tr. zákoníku je třeba rozumět takové zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba zároveň pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání nejen působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.
Lze připustit, že v tomto směru je skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně formulována poněkud méně výstižně. Z odůvodnění rozsudku, kde jsou učiněná skutková zjištění blíže rozvedena, je však naprosto zřejmé, jakým způsobem dovolatel poškozenou po delší dobu systematicky ponižoval a urážel, a to nejvulgárnějšími nadávkami doprovázenými častými výhrůžkami usmrcením. Současně po ní zcela bezprávně vyžadoval úsluhy v podobě obstarávání cigaret a alkoholu, mnohdy za její vlastní finanční prostředky, kterých se jí jako příjemci dávek důchodového zabezpečení v potřebné míře nedostávalo, a proto podle výpovědí svědků - v obavě před dalším bitím - nezřídka přistoupila k prosbám, aby jí požadované zboží bylo vydáno „na dluh“. Jestliže neuspěla, musela z příkazu dovolatele sbírat cigaretové nedopalky. Na dotazy okolí, kde přišla k podlitinám v obličeji, případně, proč se nechá bít, reagovala vyhýbavě, anebo mlčky s pláčem odešla. Jen z těchto průvodních jevů lze dovodit, že stresující soužití s obviněným bylo pro poškozenou nepříjemným a citlivým tématem k hovoru a že příkoří, která jí způsoboval, nesla psychicky velice těžce. Poukaz obviněného na skutečnost, že nikdy nic neohlásila na policii a nikomu se v tomto směru nesvěřovala, neznamená, že se jí jeho chování nikterak zásadně nedotýkalo. Naopak, je obecně známou skutečností (notorietou), že oběti týrání často nejsou schopny o zlém zacházení pachatele - ať už z obavy před jeho mstou nebo z prostého studu či iracionálního pocitu vlastní viny - hovořit otevřeně, natož pak vyhledat pomoc u k tomu povolaných orgánů či institucí.
Odvolací soud také správně naznačil, že z hlediska společenské škodlivosti a trestní postižitelnosti konkrétního jednání není rozhodné, jak je vnímá sám pachatel (zde dovolatel). Jinými slovy, zda je on sám považuje - v rámci určitého okruhu osob - za obvyklé a přijatelné. Takto by bylo možno (či spíše nutno) na celou věc nazírat snad pouze za předpokladu, že by bylo zjištěno, že slovní vulgarismy a výhrůžky zhruba stejné intenzity byly běžně užívanými komunikačními prostředky a formami mezi všemi rodinnými příslušníky (a tedy i mezi dovolatelem a poškozenou) navzájem . Takové poznatky ovšem orgány činné v trestním řízení, v rozporu s tím, co tvrdí dovolatel, v daném případě neučinily, ba právě naopak (k tomu viz výše).
Protože dovolání obviněného P. N. bylo opřeno o námitky, které nespadají pod jím uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler