ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1061.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1061/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 7, proti žalované České republice , jednající Ministerstvem vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 106/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2011, č. j. 1 Co 152/2011-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. srpna 2009, č.j. 32 C 106/2003-163, zamítl žalobu na určení, že žalobce je veden v registru Ministerstva vnitra jako tajný spolupracovník neoprávněně, odst. II výroku zamítl žalobu o povinnosti žalovaného do 15ti dnů od právní moci rozsudku tuto skutečnost vyznačit v podkladech vedené evidence a provést odpovídající záznam na svých webových stránkách, odst. III výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a odst. IV uložil žalobci povinnost nahradit na nákladech řízení zálohovaných státem částku 13.650,- Kč na účet soudu. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoliv svazek na jméno žalobce po formální stránce neobsahuje všechny náležitosti, jako je např. návrh k získání ke spolupráci a zprávu o získání ke spolupráci, na druhou stranu obsahuje psané zprávy, které žalobce předával řídícímu důstojníkovi, z čehož soud dovodil, že žalobce se Státní bezpečností spolupracoval. Shledal tedy žalobu v rozporu s dobrými mravy, zamítl ji, a jak výslovně uvedl, učinil tak, aniž by přistupoval k rozhodnutí o právním nástupnictví v rozsahu druhého žalobního nároku na Archiv bezpečnostních složek ČR.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. července 2011, č.j. 1 Co 152/2011-264, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. (ve věci samé) a III. potvrdil a změnil jej toliko ve výroku IV. o nákladech řízení zálohovaných státem. Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pro částečné zpětvzetí žaloby zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování důkazy, na které se v odůvodnění napadeného rozsudku odvolává a učinil z nich i správná zjištění. Z těchto správných zjištění vycházel i odvolací soud, který dále dovodil, že není dán ani uplatněný odvolací důvod o nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně vycházel zcela správně z toho, že žalobce se domáhá ochrany svých osobnostních práv, neboť v případě neoprávněné evidence a jejím zveřejněním by nepochybně do jeho práva na čest a důstojnost, tedy práv chráněných ust. §11 o. z. došlo, a proto správně odkázal i na ust. §13 odst. 1 o.s.ř., týkající se prostředků ochrany proti neoprávněným zásahům. Vzhledem k tomu, že v tomto řízení byla prokázána oprávněná evidence žalobce jako osoby uvedené v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., nemohla být žaloba o určení neoprávněné evidence shledána důvodnou. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobu odst. I výroku zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, a to proti výroku II. a III. tohoto rozhodnutí, na jehož základě byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. a III. výroku a v odst. IV výroku se rozsudek mění tak, že žalobce je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 6.825,- Kč a dále žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolatel předeslal, že s ohledem na potvrzující rozsudek, je dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen pokud by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stejně tak si je žalobce vědom skutečnosti, že s ohledem na potvrzující rozsudek, může být dovolání podáno jen z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel je přesvědčen, že soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním. Spis, který na žalobce Státní bezpečnost vedla, neobsahuje po formální stránce všechny náležitosti. Žalobce Státní bezpečnosti nikdy nepodepsal vázací akt, resp. závazek ke spolupráci. Jestliže žalovaná předložila jako součást spisu, který Státní bezpečnost na žalobce vedla, žalobcem ručně psané dokumenty, dovolatel si není vědom, jakým způsobem se tyto dokumenty do předmětného spisu dostaly. Dovolatel v rámci odvolacího řízení vyslovil domněnku, že se může jednat o dokumenty, které byly v minulosti odcizeny, každopádně však tvrdil, že tyto jím ručně psané dokumenty, nebyly určeny pro Státní bezpečnost a ani z nich toto nevyplývá. Pokud tedy žalovaná ke svému tvrzení, že je žalobce veden v předmětné evidenci oprávněně, označila spis, který na něj vedla Státní bezpečnost a ve kterém nebyl jakýkoliv závazek ke spolupráci ze strany žalobce, je dovolatel přesvědčen, že z tohoto spisu nevyplývá skutkové zjištění, ke kterému soudy dospěly. A to zejména za situace, kdy žalobcem ručně psané dokumenty, které byly Státní bezpečností do spisu založeny, nebyly pro Státní bezpečnost určeny. Jestliže je na některých dokumentech žalobce podepsán jako F., pak se jedná o přezdívku, kterou běžně užíval v rámci své církve. Nejedná se v žádném případě o krycí jméno, které by mu přidělila Státní bezpečnost. Dovolatel se může pouze domnívat, proč Státní bezpečnost chtěla vyvolat dojem, že žalobce s ní spolupracuje. Dovolatel dále namítá vadu řízení spočívající v postupu soudu prvního stupně, který nevyhověl žalobcově žádosti na odročení jednání, přičemž odvolací soud tuto vadu nenapravil. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony ((rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 19. 7. 2011, použije se tak občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012)).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku, jež byla určující pro meritorní rozhodnutí, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Dovolatel – ač jinak oznamuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. - žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu nevymezil a Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (ochrana osobnosti) měla být posouzena jinak. Jinak řečeno, skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud a kterým je při posuzování přípustnosti dovolání vázán (vychází z něj) Nejvyšší soud (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku k danému právnímu posouzení věci.
Jestliže dovolatel dospívá k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Stejně tak návrh dovolatelky na doplnění dokazování v dovolacím řízení (k správnosti věcného posouzení) nemůže být důvodný. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (srov. rozsudek ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 2002, č. 2, s. 41, nebo rozsudek vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 1996, č. 6, s. 284).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání však není přípustné ani do výroku o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku; přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek těch zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. pak vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné (srov. též právní názor uvedený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 a pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu