ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1144.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1144/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci péče o vyšetřovaného K. W. , zastoupeného opatrovnicí JUDr. Alenou Malachovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Studentská 4, za účasti Krajského státního zastupitelství, se sídlem v Brně, Mozartova 3, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 834/2009, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2012, č.j. 21 Co 301/2011-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2012, č.j. 21 Co 301/2011-180, ve výrocích II., III. a IV. a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. června 2011, č.j. Nc 834/2009-106, ve výroku I., pokud jím byl vyšetřovaný omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn samostatně rozhodovat o způsobu léčení svého zdravotního stavu a dávat souhlas k léčebným zákrokům ve zdravotnických zařízeních, a to kromě běžných záležitostí (týkajících se ošetření chrupu a zraku, preventivních prohlídek a léčení méně závažných běžných onemocnění) a ve výrocích II., III . a IV., se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 24. června 2011, č.j. Nc 834/2009-106, výrokem I. omezil K. W., ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není oprávněn:
- nakládat s finančními prostředky v rozsahu vyšším, než 10.000,- Kč
- samostatně uzavírat smlouvy, ve kterých hodnota poskytovaného plnění přesahuje částku 10.000,- Kč,
- dávat do zástavy svůj majetek či ručit svým majetkem za jiného,
- samostatně uzavírat dohody o hmotné odpovědnosti,
- samostatně rozhodovat o způsobu léčení svého zdravotního stavu a dávat souhlas k léčebným zákrokům ve zdravotnických zařízení, a to kromě běžných záležitostí týkajících se ošetření chrupu a zraku, preventivních prohlídek a léčení méně závažných běžných onemocnění.
Výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení, náhradě nákladů řízení státu a o přiznání odměny opatrovnici.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem uvedeným v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2010, č.j. 21Co 111/2010-55, který zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byl K. W. zbaven způsobilosti k právním úkonům, věc posoudil podle ustanovení §10 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Ze znaleckého posudku vzal soud za prokázané, že vyšetřovaný trpí duševní chorobou, která není jen přechodná, a to paranoidní schizofrenií s chronickým průběhem. Za současné situace, kdy odmítá léčbu, narušuje toto onemocnění jeho schopnosti správně a přiléhavě vnímat a hodnotit realitu, je narušena jeho logika myšlení, kdy vyvozuje nesprávné, bludné závěry, nalézá souvislosti mezi objekty a jevy nemajícími reálnou souvislost, jeho myšlení je chaotické, útržkovité, s náhlými a nelogickými změnami obsahu a tématu. Při posouzení, zda uvedená duševní choroba činí vyšetřovaného neschopným konat veškeré právní úkony, vycházel soud ze zjištění, že v běžném životě při zařizování běžných záležitostí je schopen se v přiměřené kvalitě sám o sebe postarat. V zájmu vyšetřovaného ale uvážil, aby byl omezen v možnosti rozhodovat o svém léčení. Současně soud nemohl pominout, že projevy jeho onemocnění jsou takové, že ovlivňují jeho myšlení a rozhodování dost zásadním způsobem, takže by vyšetřovaný mohl nakládat neadekvátně s finančními prostředky. Proto jeho způsobilost k právním úkonům omezil i v tomto směru.
K odvolání vyšetřovaného a jeho opatrovnice Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č.j. 21 Co 301/2011-180, výrokem I. rozsudek soudu I. stupně v části napadeného výroku I., kterým byl K. W. omezen ve způsobilosti k právním úkonům ohledně nakládání s finančními prostředky v rozsahu vyšším než 10.000,- Kč, ohledně uzavírání smluv, ve kterých hodnota poskytovaného plnění přesahuje částku 10.000,- Kč, zastavování a ručení majetkem a uzavírání dohod o hmotné odpovědnosti, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku I., kterým byl K. W. omezen ve způsobilosti k právním úkonům při rozhodování o způsobu léčení a souhlasu s léčebným zákrokem, potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování odvolací soud konstatoval, že vyšetřovaný trpí duševní chorobou v užším slova smyslu (psychózou) – paranoidní schizofrenií s chronickým průběhem, s trvalým výskytem paranoidně halucinatorní psychotické symptomatiky a progredujícím postprocesuálním defektem osobnosti s psychopatizací a funkční deteriorací intelektu. Jde o chorobu trvalou, neléčenou, přičemž vyšetřovaný je bez náhledu ke svému onemocnění. Odvolací soud má ve shodě se závěry soudu prvního stupně za to, že stav duševního zdraví vyšetřovaného vyžaduje opatření spočívající v jeho omezení ve způsobilosti k právním úkonům, pokud jde o přístup k lékařské péči a způsobu léčení. Neléčení této choroby by vedlo, a již vede, k její progresi, spočívající zejména v úbytku intelektu vyšetřovaného. Na druhé straně odvolací soud nesdílí závěry soudu prvního stupně o nutnosti či podmínkách omezení vyšetřovaného ve způsobilosti k právním úkonům ve vztahu k majetkovým dispozicím.
Proti potvrzujícímu výroku II. rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal vyšetřovaný včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že dovolatel uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel odkazuje na čl. 26 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a §10 občanského zákoníku. Má za to, že samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům. Vždy je nutno zkoumat, koho, resp. co ohrožuje tato osoba a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. V průběhu soudního řízení nebylo prokázáno ohrožení práv třetích osob a práva samotného vyšetřovaného. Vyšetřovaný marně žádal, aby v řízení byl proveden revizní znalecký posudek. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud uvážil, že dovolání vyšetřovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti napadenému výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném výroku II. ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům, není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvahy, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každé jednotlivé věci s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (mimo jiné) Ústavního soudu, od nichž není žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979).
Dále, musí být zjištěno, jak se osoba, o jejíž způsobilost k právním úkonům jde, skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a soudní znalci pak musí být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni, přičemž je nezbytné, aby se k těmto seznaným skutečnostem vyjádřili, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (je) soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 – 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity).“
Odvolací soud při zdůvodnění dovoláním napadeného výroku ve věci samé pouze uvedl, že (jak již bylo zmíněno) „u vyšetřovaného jde o trvalou, neléčenou chorobu, přičemž vyšetřovaný je bez náhledu ke svému onemocnění. Odvolací soud má ve shodě se závěry soudu prvního stupně za to, že stav duševního zdraví vyšetřovaného vyžaduje opatření spočívající v jeho omezení ve způsobilosti k právním úkonům, pokud jde o přístup k lékařské péči a způsobu léčení. Takové opatření je v zájmu vyšetřovaného, když neléčení této choroby by vedlo, a již vede, k její progresi, spočívající zejména v úbytku intelektu vyšetřovaného. Proto v oblasti péče o zdraví vyšetřovaného bude rozhodovat soudem ustanovený opatrovník“. Tyto závěry odvolacího soudu však nesvědčí o tom, že by byl soud současně přihlížel k výše vyloženým zásadám, jimiž je třeba se při rozhodování o způsobilosti k právním úkonům řídit.
V této souvislosti je možno připomenout i skutečnost, že např. z ustanovení §11 obč zák. vyplývá, že fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví. Jde nepochybně o dva základní statky osobnosti fyzické osoby. Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného je třeba dovozovat, že má-li fyzická osoba právo na ochranu svého života a zdraví, musí být vybavena i možností, resp. instrumenty, aby sama mohla realizaci těchto základních práv ovlivňovat a realizovat. Proto tedy např. čl. 4 a 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy a pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Stejně tak i např. podle §28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách lze zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li tento zákon jinak (obdobně stanovil §23 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, který předpokládal souhlas pacienta s každým vyšetřovaným nebo lékařským výkonem). Též např. podle článku 25 písm. d) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (s Úmluvou vyslovil souhlas Parlament České republiky a prezident republiky Úmluvu ratifikoval; ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 28. září 2009 - pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 28. října 2009), státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, mimo jiné vyžadují, aby pracovníci ve zdravotnictví poskytovali osobám se zdravotním postižením péči stejné kvality jako ostatním a na základě svobodného a informovaného souhlasu; za tímto účelem státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, mimo jiné, zvyšují povědomí o lidských právech, důstojnosti, nezávislosti a potřebách osob se zdravotním postižením prostřednictvím vzdělávacích aktivit a zveřejňováním etických norem pro státní i soukromou zdravotní péči.
Z naznačeného je zcela zjevné, že odvolací soud napadeným potvrzujícím výrokem akceptoval závažný zásah do práv vyšetřovaného, pokud bylo rozhodnuto, že vyšetřovaný není oprávněn samostatně rozhodovat o způsobu léčení svého zdravotního stavu a dávat souhlas k léčebným zákrokům ve zdravotnických zařízení, a to kromě běžných záležitostí týkajících se ošetření chrupu a zraku, preventivních prohlídek a léčení méně závažných běžných onemocnění. To přesto, že přesvědčivě nezdůvodnil možnost a oprávněnost takto koncipovaného omezení způsobilosti k právním úkonům, aniž by se zabýval tím, zda takto nejsou omezována práva vyšetřovaného ve větším rozsahu, než by eventuálně bylo nezbytné k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž v tomto případě není vůbec zřejmé, jak dalece respektoval mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod . Pominul tak i princip přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce.
Konečně nelze přehlédnout, že samotný výrok napadeného výroku užitím neurčitých formulací „kromě běžných záležitostí“, resp. „léčení méně závažných běžných onemocnění“, nesplňuje požadavek ustanovení §155 odst. 1 o.s.ř. na jeho přesnost, určitost a srozumitelnost, a tím na jeho materiální vykonatelnost.
Protože tedy zdůvodnění dotčeného výroku ve věci samé je třeba hodnotit jako zcela vágní, resp. neexaktní a neodpovídající výše vyloženým zásadám na aplikaci ustanovení §10 odst. 1 a 2 obč. zák., proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jej není možno považovat za správný. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. v tomto výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil v příslušných výrocích i toto rozhodnutí a věc vrátil ve vymezeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu