ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1241.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1241/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci o nezletilou S. F. , zastoupenou Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně, Šilingrovo náměstí 3, dceru matky S. D. , a otce T. T. N. , za účasti navrhovatelů Ž. D. , a M. D. , oba zastoupeni JUDr. Macelou Kolibovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Kobylisy, Třeboradická 9/755, o nezrušitelné osvojení , ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 91 Nc 1406/2012, k dovolání navrhovatelů Ž. a M. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 23. listopadu 2012, č.j. 56 Co 827/2012 – 70, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě dne 23. listopadu 2012, č.j. 56 Co 827/2012 – 70 se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. září 2012, č.j. 91 Nc 1406/2012 – 47, zastavil řízení o nezrušitelné osvojení nezletilé S. F., pro nedostatek pravomoci českého soudu, neboť navrhovatelka s českou státní příslušností neměla v době zahájení řízení na území České republiky bydliště ani pobyt.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“), usnesením ze dne 23. listopadu 2012, č.j. 56 Co 827/2012 – 70, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud v odůvodnění vyložil, že mezi Českou republikou a USA nebyla uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva upravující mezinárodní pravomoc soudů a proto bylo třeba postupovat podle ustanovení §41 odst. 1 zák. č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle kterého kdy je pouze jeden z budoucích osvojitelů, kteří jsou manželi, občanem České republiky, se vyžaduje splnění další podmínky, a to pobyt osvojitele na území České republiky. Ze spisu vyšlo najevo, že Ž. D., budoucí osvojitelka, svůj trvalý pobyt na území České republiky ukončila před podáním návrhu na nezrušitelné osvojení a M. D., budoucí osvojitel, nikdy trvalý pobyt na území České republiky neměl. Bylo proto vyloučeno, aby o návrhu na nezrušitelné osvojení nezletilé S. F. rozhodl soud České republiky.
Proti výše uvedenému usnesení podala navrhovatelka (dále „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu, kdy má za to, že soud neprovedl dostatečně důkazy, které by prokázaly skutkový stav věci, zejména nebyla vyslechnuta nezletilá S. ani navrhovatelka. Dovolatelka uvádí, že i s nezletilou jsou českými stáními občany, její pobyt v USA je zapříčiněn objektivními skutečnostmi, ale to neznamená, že nemá žádný vztah k České republice. Současně uvádí, že situace pro nezletilou je svízelná a je třeba vyřešit její právní status. V doplnění dovolání uvedla, že je i s nezletilou S. trvale hlášena na adrese F. a fakticky společně bydlí na adrese O. Dovolatelka uvedla, že v České republice vykonává praxi a že část roku zde bude trávit společně s nezletilou i dalšími dvěma dětmi. Má za to, že nezrušitelné osvojení je v zájmu nezletilé, kdy oba její rodiče s tímto krokem souhlasí a prakticky se na její výchově nijak nepodílí. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Kolizní opatrovník nezletilé se vyjádřil k podanému dovolání s tím, že soud postupoval v souladu s ustanovením §41 zákona č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním, a dovolání proto považuje za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) a konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), která je zastoupena advokátem.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jak již Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 46/2011, dovolání proti usnesení odvolacího soudu je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení §239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné užití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsolentní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1903 – 1904). Dovolání není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, ani ze spisu nevyplývají. Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení §41 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. rozhodovat ve věcech osvojení přísluší československému soudu, je-li osvojitel československým občanem. Jsou-li osvojitelé manželé, postačí, je-li československým občanem jeden z nich a má-li v Československé socialistické republice bydliště.
Podle ustanovení §41 odst. 2 zák. č. 97/1963 Sb. není-li osvojitel nebo ani jeden z osvojujících manželů československým občanem, je pravomoc československého soudu dána:
a) má-li zde osvojitel nebo alespoň jeden z osvojujících manželů pobyt a může-li být rozhodnutí soudu uznáno v domovském státě osvojitele nebo osvojujících manželů, nebo
b) má-li osvojitel nebo alespoň jeden z osvojujících manželů v Československé socialistické republice pobyt delší dobu.
Pravomoc je jednou z tzv. podmínek řízení (§103, §104 odst. 1), jejíž splnění soud zkoumá z úřední povinnosti v každé fázi řízení. Neplatí zde zásada perpetuatio fori (§11 o.s.ř.) a nedostatek pravomoci soudů danou věc projednat a rozhodnout, je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který v každé fázi řízení vede k jeho zastavení, aniž by takové rozhodnutí soudu ve výrokové části určovalo soud jiného státu, který ve věci má pravomoc (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 786/06 ze dne 16. 11. 2006).
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/2011 (jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), odůvodnil ve vztahu k ustanovení §37 zák. č. 97/1963 Sb. závěr, podle něhož není důležité, zda je dána místní příslušnost (a tedy v tomto případě i pravomoc) soudu v době zahájení řízení, jelikož §37 zák. č. 97/1963 Sb. na rozdíl od §11 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nestanoví, že pro závěr o nedostatku pravomoci jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Pokud tedy v době, kdy soud o návrhu rozhodoval, tato pravomoc již byla dána, není důvod přikročit k zastavení řízení pro nedostatek pravomoci dle stavu ke dni zahájení řízení.
Na tento závěr navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 20/2012, kde vyslovil, že závěr obsažený v R 16/2011, podle kterého platí, že nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci (§104 odst. 1 o. s. ř.) podle stavu ke dni zahájení řízení, logicky ústí v závěr, že pokud byla místní příslušnost a současně pravomoc dána v době vydání rozhodnutí, „platí i naopak, že není podstatné, zda někdy v průběhu řízení příslušnost a tedy i pravomoc byla, ale že ovšem nyní již příslušnost a pravomoc dána není, protože žalovaná postoupila svou pohledávku, od níž se místní příslušnost a tedy pravomoc odvíjela.“ Jinak řečeno, není-li dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci v době podání návrhu na zahájení řízení ani v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, pak skutečnost, že tato podmínka řízení byla nebo mohla být splněna někdy v průběhu takto vymezeného úseku řízení, nemá vliv na správnost závěru o nedostatku pravomoci soudu.
I když hraniční určovatel v ustanovení §41 odst. 1 věta druhá zák. č. 97/1963 Sb. (bydliště jednoho z manželů v České republice, je-li alespoň jeden z nich občanem ČR) je formulován odlišně od hraničního určovatele v §37 zák. č. 97/1963 Sb. (místní příslušnost českého soudu) lze obecný závěr uvedený v R 16/2011 a rozvedený v usnesení ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 20/2012 vztáhnout i na projednávanou věc.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že ani v době zahájení řízení, ani v době rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, nebyla splněna podmínka bydliště některého z manželů v České republice za současného splnění podmínky, že alespoň jeden z manželů (zde dovolatelka) má státní občanství ČR. Potud by byl správný závěr odvolacího soudu, že podmínky stanovené pro založení pravomoci českého soudu v ustanovení §41 odst. 1 věta druhá zák. č. 97/1963 Sb. není splněna.
Odvolací soud se však – na rozdíl od soudu prvního stupně - nezabýval zjištěním, zda dovolatelka neměla v rozhodném období na území České republiky pobyt. Z odůvodnění se podává, že odvolací soud věc posuzoval výslovně jen podle ustanovení §41 odst. 1 věta druhá zák. č. 97/1963 Sb. a i když odkazuje na „pobyt“, míní tím „bydliště“. Hraniční ukazatel pobytu však upravuje ustanovení §41 odst. 2 zák. č. 97/1963 Sb.
Právní věda (srov. Kučera Z., Tichý L., Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, komentář, Praha 1989) již dospěla k závěru, že ustanovení §41 odst. 2 zák. č. 97/1963 Sb. se použije i v případě, kdy jen jeden z osvojujících manželů nemá bydliště v ČSSR (České republice), na které se nevztahuje ustanovení odstavce 1. Poukazuje se přitom na nepřesnost důvodové zprávy a na to, že zřejmě nedopatřením se zákon nezmiňuje o případu, kdy jen jeden z manželů je čs. občanem a ani jeden z manželů nemá v ČSSR bydliště. S tímto názorem lze souhlasit. Jazykové znění ustanovení §41 zák. č. 97/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 neposkytuje odpověď na otázku, který soud je příslušný k řízení ve věci osvojení, jestliže jen z osvojitelů má českou státní příslušnost a současně žádný z nich nemá pobyt na území ČR. Nelze přitom dospět k závěru, že zákonodárce chtěl právě v takovém případě vyloučit možnost vedení řízení o osvojení u českých soudů, neboť pro situace, kdy osvojitel je českým státním občanem – jak je tomu v dané věci – stanoví pravidla, ať již takový osvojitel osvojuje jako jediný osvojitel (§41 odst. 1 věta prvá zák. č. 97/1963 Sb.), nebo osvojuje-li dítě jako jeden z osvojujících manželů (§41 odst. 1 věta druhá zák. č. 97/1963 Sb.). Protože však jazykové znění ustanovení §41 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. na takovou situaci nedopadá, je třeba ji podřadit pod ustanovení §41 odst. 2 zák. č. 97/1963 Sb.
Pobytem se přitom rozumí místo, ve kterém se osoba zdržuje bez úmyslu se zdržovat trvale, je to však především skutkový koncept, který je třeba posoudit (z hlediska jeho naplnění) v každém jednotlivém případě. I když délka pobytu nebude rozhodující, nemělo by jít o pobyt uměle založený právě jen za účelem založení pravomoci, neboť by jednalo o obcházení zákona, konkrétně ustanovení §zák. č. 97/1963 Sb. Proto je třeba zkoumat důvody, účel, místní a časové souvislosti pobytu osoby na území daného státu. Oproti pobytu pak bydliště představuje místo, ve kterém se osoba zdržuje s úmyslem se zdržovat trvale. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, ročník 2006, č. 3, s. 91).
Dovolatelka již v odvolání tvrdila, že „v době podání návrhu měla v České republice pobyt, neboť celá rodina pravidelně společně s nezletilou do České republiky jezdí za svými přáteli, rodinou a podobně“. Tato skutečnost však zůstala odvolacím soudem nepovšimnuta. Lze tedy shrnout, že podle obsahu spisu měla dovolatelka ukončený pobyt na území ČR k 18. 4. 2011, přičemž návrh – v němž navrhovatelé označili svůj pobyt na území USA – byl u soudu prvního stupně podán dne 1. 8. 2012 a z obsahu spisu neplyne, že by dovolatelka, či její manžel měli v úseku od zahájení řízení do rozhodnutí (odvolacího) soudu bydliště v ČR.
Uvádí-li dovolatelka v doplnění dovolání ze dne 17. 6. 2013, že má trvalý i faktický pobyt na území ČR, pak k této skutečnosti dovolací soud nepřihlédl, neboť nastala až po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.). Tvrzení dovolatelky, že „ americký soud je toho názoru, že není příslušný ba ani pravomocný ve věci osvojení “, zůstává v řízení nedoloženo, když dovolatelka ani netvrdí, že takové řízení v USA iniciovala a byla odmítnuta. Případným dopadem denegatio iustitiae se tak český soud ani zabývat nemohl. Ani navrhovaný výslech dovolatelky, či nezletilé by na věci ničeho nezměnil, neboť výslech účastníka, jako jeden z důkazních prostředků (§131 o.s.ř.) směřuje k objasnění skutkového stavu věci, zatímco závěr o naplnění zákonných podmínek pro založení pravomoci českého soudu, činily soudy na zjištění, zda je dáno bydliště některého z manželů v České republice za současného splnění podmínky, že alespoň jeden z manželů (zde dovolatelka) má státní občanství ČR.
Protože se však odvolací soud nezabýval posouzením, zda pravomoc českého soudu nelze založit na základě pobytu dovolatelky na území ČR (za splnění dalších podmínek uvedených v ust. §41 odst. 2 zák. č. 97/1963 Sb.) zůstalo jeho právní posouzení neúplné a proto i nesprávné.
Usnesení odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávné (§243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) je proto zrušil, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud však pro úplnost uvádí, že pro založení pravomoci českého soudu, osvojují-li manželé, s účinností od 1.1.2014 (zák. č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém), postačí, je-li státním občanem České republiky jeden z nich. Jinými slovy, podá-li dovolatelka nový návrh na zahájení řízení, soud již – za právní úpravy předvídané v §60 a §123 odst. 2 zák. č. 91/2012 Sb.), otázku bydliště nebo pobytu zkoumat nebude.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu