ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1268.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1268/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. A. P., Ph.D. , zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, proti žalované Mgr. I. T. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 53/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013, č. j. 39 Co 313/2012-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2013, č. j. 39 Co 313/2012-137, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2012, č. j. 16 C 53/2011-100, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci „byt o velikosti 3+kk o celkové podlahové ploše 63,74 m2, nacházející se v prvním nadzemním podlaží budovy zapsané na listu vlastnictví č. 7365 vedené u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, obec hl. m. Praha, katastrální území M.“ (dále též „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve věci samé - s ohledem na předcházející (pravomocně skončené) soudní řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví, jež u téhož soudu probíhalo mezi stejnými účastníky (kdy předmětem vypořádání byla uvedená bytová jednotka) a skončilo vydáním rozsudku ze dne 21. června 2011, č. j. 20 C 74/2009-272, ve kterém byla konstatována absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy – uzavřel, že „V důsledku této skutečnosti (roz. posledně cit. rozsudku) tak účastníci nejsou oprávněnými vlastníky, respektive spoluvlastníky předmětné nemovitosti, tedy bytové jednotky a nejsou tedy v případě žalobce aktivně a v případě žalované pasivně věcně legitimování v tomto sporu….pokud jak žalobce, tak žalovaná v roce 2008 uzavřeli shora citovanou smlouvu, jakožto právní titul vedoucí k nabytí vlastnictví, pak tato smlouva je neplatná jako celek a týká se nejen žalované, ale i žalobce.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, přičemž „Na základě soudem prvního stupně prokázaného skutkového stavu (který mezi účastníky ani nebyl sporný) dospěl…k závěru, že žalobce nemůže být se svojí žalobou úspěšný ani v jedné z v úvahu připadajících možností:
Byla-li by smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky, uzavřená dne 18. 6. 2008 mezi společností TT invest, a. s. jako prodávajícím a oběma účastníky na straně kupující ve vztahu k oběma účastníkům řízení – kupujícím platná (tedy i žalovaná by byla spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky), nemůže se jeden ze spoluvlastníků v rozsahu vlastnictví ideální jedné poloviny domáhat vyklizení druhého spoluvlastníka (§126, §139 odst. 1 obč. zák.). V tomto případě by pouze mohl požadovat plnění, například z dohody o užívání předmětu vlastnictví, která však v dané věci uzavřena nebyla.
Byla-li by smlouva platná pouze částečně ve vztahu k žalobci ve smyslu §41 obč. zák., a ten by tak byl spoluvlastníkem bytové jednotky v rozsahu 1/2, není na straně žalobce dostatek aktivní legitimace, protože vlastní pouze jednu polovinu a druhý spoluvlastník (společnost prodávající) se k žalobě ani nepřipojil, ani k ní nedal výslovný souhlas (§139 odst. 2 obč. zák.).
Třetí možností je absolutní neplatnost uvedené smlouvy jako celku (z čehož vycházel soud prvního stupně), v důsledku čehož není žalobce věcně aktivně legitimován, protože stejně jako žalovaná není vlastníkem ani části bytové jednotky.
Odvolací soud pouze pro úplnost poukazuje na nesprávné závěry soudu prvního stupně, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, uzavřené dne 18. 6. 2008…Je pravda, že v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C74 /2009, soud účastníky uzavřenou smlouvu…hodnotil jako absolutně neplatnou, odvolání žalobce však směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení…Navíc ve smyslu §§135 o. s. ř. soud není vázán právním názorem vysloveným Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení, vedeném pod sp. zn. 20 C 74/2009…K žalobcem navrhované konverzi vlastnictví, vedoucí k jeho výlučnému vlastnictví bytové jednotky, lze uvést pouze to, že tato varianta vůbec nepřichází v úvahu…protože zákon žádnou takovou »konverzi vlastnického práva« nezná..“
Proti tomuto rozsudku, a to do obou jeho výroků, podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., přičemž dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - vymezuje tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [1) v otázce aktivní věcné legitimace proti tomu, kdo zasahuje do jeho (spolu)vlastnického práva reivindikační žalobou, k čemuž dospěl Nejvyšší soud např. ve věci sp. zn. 22 Cdo 247/99, 2) v otázce ochrany vlastnického práva reivindikační žalobou, jak je zřejmé z judikatury, kterou žalobce v dovolání specifikuje, a 3) v otázce konverze právního úkonu; žalobce zde odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 4082/2008). V další části svého dovolání žalobce argumentuje ve prospěch závěru, že „došlo ke konverzi kupní smlouvy, která obsahovala podstatné náležitosti, které konverzi právního úkonu umožňují“ , a že „vůlí TT Invest, a. s. bylo především předmětnou bytovou jednotku prodat do výlučného vlastnictví žalobce.“ Žalobce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu předal k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se prostřednictvím svého advokáta podrobně písemně vyjádřila žalovaná, která (ve stručnosti shrnuto) odmítla žalobcem uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), konstatuje, že dovolání žalobce proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky platnosti shora již cit. kupní smlouvy, tedy při řešení otázky hmotného práva, se odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jak se podává z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud otázku platnosti předmětné převodní smlouvy řešil pouze jako jednu z možných alternativ (viz výše citované pasáže z odůvodnění napadeného rozsudku), z nichž řešení žádné z těchto hypotetických možností by nemohlo vést k procesnímu úspěchu žalobce, a proto správně byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta. Tím ovšem odvolací soud rezignoval na svou esenciální povinnost při věcném přezkumu odvoláním napadeného prvoinstančního rozsudku v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku zprostředkovat svůj zcela jednoznačný právní názor při právním posouzení skutkového stavu věci, obzvlášť v procesní situaci, kdy sice jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, leč neztotožnil s jím učiněným právním názorem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), ale i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz ).
Z vyloženého důvodu Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle §243c odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc ve smyslu odst. 2 cit. par. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rovněž neopomene reflektovat tu část nynější dovolací argumentace, ve které žalobce odkazuje ohledně řešení uvedených právních otázek na jím citovanou judikaturu Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu