ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2098.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2098/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce P. C. , zastoupeného Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Jeseniova 837/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 290/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011, č. j. 68 Co 403/2011 - 223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 8. 2010, č. j. 10 C 290/2008 – 79, zamítl žalobu na zaplacení částky 5.000.000,- Kč. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 163/2002 (dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl, že Mgr. Magdaléna Novotná, soudkyně Obvodního osudu pro Prahu 2, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku II., podal žalobce dovolání bez zákonných náležitostí, v němž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 3. 2. 2012, č. j. 10 C 290/2008-255, soud prvního stupně žalobci ustanovil advokáta, prostřednictvím kterého žalobce podle §241b odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), své dovolání o zákonné náležitosti doplnil podáním ze dne 27. 3. 2012. Dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. 11. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s posouzením, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu závěru o porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nesprávný, což však není žalobcův případ.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz §31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy odvolací soud přihlédl zejména k počtu procesních rozhodnutí, která byla v posuzovaném řízení vydána, počtu instancí, v nichž byla věc řešena, k nutnosti výslechů svědků dožádanými soudy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012; zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému rozsudku ani otázka významu předmětu řízení pro žalobce (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 /dále jen „Stanovisko“/, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně jako otázka posouzení kritéria jednání žalobce, kterým přispěl k celkové délce řízení (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) za situace, kdy žalobce přispěl k nárůstu délky posuzovaného řízení opakovanými nedůvodnými námitkami podjatosti (srov. část IV. Stanoviska).
Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 3 o. s. ř.), pokud odvolací soud posoudil postup soudů v posuzovaném řízení jako plynulý za situace, kdy soudy reagovaly bez většího prodlení na četná podání a procesní návrhy účastníků řízení.
Žalobce v dovolání dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jeho odvolacími námitkami směřujícími do skutkových zjištění. Těmito výtkami žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou však takové dovolací výhrady bezvýznamné, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by namítané vady řízení představovaly otázku výkladu procesního práva zásadního právního významu, se v této věci nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2340/2012 nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Na rozdíl od zjištění soudů obou stupňů žalobce rovněž namítá, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2006, vydaný v posuzovaném řízení, byl zrušen jako „chybný“. Stejně tak žalobce namítá, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Tyto námitky žalobce míří proti skutkovým zjištěním. K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 2. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek,v. r.
předseda senátu