ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2221.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2221/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně ARKTIDA spol. s r.o. , IČO 469 93 011, se sídlem v Brně, Hviezdoslavova 47, zastoupené JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 5.703.157,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 123/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č. j. 58 Co 564/2011 - 77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, č. j. 15 C 123/2011 - 35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 115.000,- Kč a co do částky 5.588.157,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 Cm 65/97 (dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce tohoto řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však posoudil nárok ve výši 1.920.000,- Kč, označený žalobkyní za „nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích“, nikoli jako nárok na náhradu nemajetkové újmy, ale coby nárok na náhradu majetkové škody. Jelikož žalobkyně neprokázala vztah příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem, rozsudek soudu prvního stupně co do jeho vyhovujícího výroku změnil tak, že žalobu zamítl (dále jen „zamítavý výrok“), co do zamítnutí žaloby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do celého jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) v rozsahu zamítavého výroku, a podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu potvrzujícího výroku.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná plně ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. 2. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je však zjevně bezdůvodné, a proto je Nejvyšší soud podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně v čl. IV. svého dovolání ve vztahu k nároku ve výši 115.000,- Kč pouze uvedla, že žalovaná „přiznala nesprávný úřední postup a v mimosoudním řízení uhradila žalobci částku ve výši 80.000,- Kč“. Proto se žalobkyně domnívá, že vyhovující výrok soudu prvního stupně měl být odvolacím soudem potvrzen, nikoli změněn. Jen z toho však, že stát poskytl před zahájením soudního sporu (nebo i v jeho průběhu) o náhradu nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení poškozenému zadostiučinění, nelze pro účely takového sporu bez dalšího budovat skutkové a právní závěry na tom, že celková délka řízení není přiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím méně pak lze dovozovat oprávněnost nároku na přiměřené zadostiučinění z téhož důvodu. Z tohoto pohledu (vymezením dovolacího důvodu je Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. vázán a jiný dovolací důvod ve vztahu k tomuto nároku žalobkyně neuvedla) nelze proto právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem považovat za nesprávné.
Dovolání v rozsahu, kterým žalobkyně napadá potvrzující výrok odvolacího soudu, může být přípustné výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Za otázku zásadního právního významu označuje žalobkyně to, „zda zpětvzetí odvolání proti předběžnému opatření mělo za následek dlouhotrvající a bezvýsledné jednání prvoinstančního soudu, díky němuž žalobci vznikla prokazatelná škoda“. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně sice tvrdila, že jí v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení vznikla škoda, ale své tvrzení, rovněž jako příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem, neprokázala, na řešení otázky označené žalobkyní odvolací soud svůj rozsudek nezaložil, a její případné jiné řešení v rámci dovolacího řízení se proto nemůže v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, usnesení ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného důvodu se nejedná o otázku přiznávající rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam.
Žalobkyně dále namítá, že prokázala jak vznik majetkové škody, tak její výši i příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Tyto námitky míří proti skutkovým zjištěním. K takovým námitkám, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení je pak absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud tak dovolání i ve zbylém rozsahu odmítl, a to podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř..
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. května 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu