ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2236.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2236/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce I. H. , zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 82/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 Co 227/2010-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 zamítl žalobu o 600.000,- Kč s příslušenstvím, čehož se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, č. j. 17 Co 227/2010-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na celkovou dobu řízení postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud uvedl, že celková délka řízení překračuje průměrnou délku řízení zcela podstatným způsobem. Věc však byla jak po skutkové, tak i právní stránce složitá, navíc bylo jednáno ve třech stupních soudní soustavy a za pomoci dožádání jiných zemí, poškozený sice nepřispíval k průtahům, ale nevyužil ani žádných prostředků k urychlení řízení, postupu soudu v dané věci nelze nic zásadního vytknout. Ani význam předmětu řízení pro žalobce nelze vykládat v jeho prospěch, neboť byl odsouzen pro skutek, který mu byl kladen za vinu.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 30 Cdo 4442/2010-80, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem obou soudů, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, nicméně dosud poskytnutou formou zadostiučinění (konstatování porušení práva) považoval za nedostačující. Řízení trvalo zcela zjevně nepřiměřeně dlouho, žalobce nijak k prodloužení délky řízení nepřispěl a v postupu jednajících státních orgánů bylo možno shledat určitá pochybení. Žalobce nebyl odsouzen za násilný trestný čin, ale za majetkový delikt. Řízení však bylo po stránce skutkové i procesní velmi složité a do jisté míry bylo složité i po stránce právní. Případ byl projednáván na třech stupních soudní soustavy. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma, která je odčinitelná jen poskytnutím zadostiučinění v penězích. Na druhé straně však Nejvyšší soud s poukazem na svá předchozí rozhodnutí poznamenal, že nemajetková újma vzniklá žalobci není ani nikterak velká, a přiměřené zadostiučinění v penězích by proto mělo být spíše nižší.
Odvolací soud vázán těmito právními závěry Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2012, č. j. 17 Co 227/2010-102, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 50.937,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Za první dva roky trvání řízení soud přiznal žalobci 625,- Kč měsíčně a za další dobu (tedy dvanáct let a sedm měsíců) vycházel z částky 1.250,- Kč měsíčně. Tak dospěl k základní částce zadostiučinění 203.750,- Kč. Tuto částku snížil o 50 % z důvodu mimořádné složitosti řízení. Přestože soud respektoval právní závěr Nejvyššího soudu, že z hlediska významu řízení pro poškozeného není v zásadě rozhodující jeho výsledek, považoval za nutné výši zadostiučinění dále redukovat. Žalobce byl totiž za majetkovou trestnou činnost nakonec odsouzen. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu, zdali je vedeno trestní řízení proti fyzické osobě, která se trestného činu nedopustila a u níž existuje značná úzkost a obava z možného nespravedlivého odsouzení, či zda se jedná o trestní řízení, v němž osoba obviněná je nakonec odsouzena. V tomto případě si žalobce musel být vědom, že trestnou činnost, pro niž byl stíhán, spáchal, a jeho obava tedy spočívala toliko v tom, zdali se orgánům činným v trestním řízení podaří jej usvědčit, či nikoliv. Z tohoto důvodu odvolací soud zadostiučinění snížil o dalších 50 % na 50.937,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost opírá o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce se domnívá, že zadostiučinění jemu dosud přiznané je nepřiměřeně nízké a je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Navíc odvolací soud postupoval v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu. Délka trestního řízení byla zcela nepřiměřená, což se negativně podepsalo na žalobcově psychice i na jeho finanční situaci. Žalobce též napadl výrok II. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Konečně žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, který je spolu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ).
V otázce použití výchozí částky pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, ani v postupu při jeho stanovení, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací soud má konečně za to, že odvolací soud se v napadeném rozsudku řídil právními závěry vyslovenými v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu. Dovolatel ostatně ani nekonkretizoval, v čem se odvolací soud od rozsudku soudu dovolacího odchýlil.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II., v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu