ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2340.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2340/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce R. E. , zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3.708,25 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 150/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2011, č. j. 23 Co 22/2011-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, č. j. 22 C 150/2008-42, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.708,25 EUR. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 105/2005 (soudem prvního stupně i odvolacím soudem chybně označeno jako 19 C 105/2003 - pozn. Nejvyššího soudu, dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do celého jeho rozsahu, podal žalobce dovolání bez zákonných náležitostí, v němž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 13. 2. 2012, č. j. 22 C 150/2008-84, soud prvního stupně žalobci ustanovil advokáta, prostřednictvím kterého žalobce podle §241b odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) své dovolání o zákonné náležitosti doplnil podáním ze dne 20. 3. 2012. Dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Žalobce v dovolání uvádí, že posuzované řízení nebylo do dnešního dne skončeno, když ve věci podal dovolání a do dnešní doby čeká, až mu bude na jeho žádost ustanoven soudem pro dovolací řízení zástupce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 30. 3. 2009 požádal žalobce v posuzovaném řízení o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, avšak dovolání nepodal. Stejně tak žalobce namítá, že nebyl soudem prvního stupně ani odvolacím soudem proveden jím navrhovaný důkaz (vyžádání zprávy o stavu dovolacího řízení). Tyto námitky žalobce míří proti skutkovým zjištěním. K námitkám, představujícím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s §237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s právním posouzením celkové délky řízení [§31a odst. 3 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“)], neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., pokud odvolací soud do celkové délky posuzovaného řízení nezahrnul dovolací řízení za situace, kdy dovolání nebylo podáno [srov. část III. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 (dále jen „Stanovisko“), sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Zde odkazované stanovisko, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz.
].
Žalobce v dovolání dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu danou tím, že se odvolací soud dostatečně a v celém rozsahu nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, stejně jako podrobněji nezdůvodnil zamítnutí návrhu žalobce na provedení důkazu (vyžádání zprávy o stavu dovolacího řízení) pro nadbytečnost. Těmito výtkami žalobce uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou však takové dovolací výhrady bezvýznamné, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004). O situaci, že by namítané vady řízení představovaly otázku výkladu procesního práva zásadního právního významu, se v této věci nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2470/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Konečně dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu