ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2604.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2604/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců: a) L. K. , b) J. N. , obou zastoupených Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 46, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 99/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012, č. j. 17 Co 397/2012 – 96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1,860.899,04 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Uvedeného se žalobci domáhali z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup pracovnice Úřadu městské části Praha 6 R. J., k němuž mělo dojít tak, že při ověření podpisů (legalizaci) žalobců (jakožto kupujících) a jednatelky ARGUS-MAOLI, s. r. o. (jakožto prodávající) na smlouvě o převodu vlastnického práva k bytové jednotce uzavřené dne 22. 11. 2006, byla legalizace podpisu jednatelky T. S. provedena na základě ověření totožnosti z cestovního pasu Ruské federace, přičemž tento pas byl následně Kriminalistickým ústavem Praha shledán padělkem. Škoda spočívala v tom, že ačkoliv byla prostřednictvím hypotečního úvěru uhrazena kupní ceny, ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobců nedošlo, neboť za prodávající společnost jednala osoba, která ve skutečnosti nebyla k takovému jednání oprávněna.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s právními názory, k nimž soud prvního stupně dospěl. V posuzovaném případě není naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Odpovědnost státu je tímto zákonem konstruována jako odpovědnost objektivní (vylučující možnost liberace), to však ještě neznamená, že se jedná o absolutní odpovědnost, tedy že odpovědnostní vztah může vzniknout i bez splnění zákonem vyžadovaných podmínek. Zákon sám nepodává definici nesprávného úředního postupu, jímž podle teorie i rozhodovací praxe soudů může být podle konkrétních okolností případu jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právním řádem nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Ověřování pravosti podpisu (legalizaci) upravuje zákon č. 21/2006 Sb., který vymezuje pojem legalizace a podmínky jejího provedení. Ohledně kontroly pravosti dokladu prokazujícího totožnost žadatele o legalizaci zákon na úředníka provádějícího legalizaci neklade žádné kvalifikační požadavky. Ten je proto povinen posoudit, zda průkaz, na jehož základě lze legalizaci provést, není falsifikátem jen z pohledu běžné obezřetnosti a profesní zkušenosti. Poněvadž legalizací se ověřuje pouze podpis žadatele, nelze považovat za nesprávný úřední postup, jestliže legalizace byla provedena za situace, kdy žadatelkou O. F., vydávající se za T. S., byl předložen cestovní pas Ruské federace na jméno T. S., který nevzbuzoval žádnou pochybnost, a pouze znaleckým zkoumáním bylo zjistitelné, že jde o falsifikát.
Nadto nelze pominout, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci lze vůči státu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úspěšně uplatnit pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. I přes to, že O. S. a V. F. byli shledáni vinnými ze spáchání trestných činů padělání a pozměňování veřejné listiny, podvodu a poškozování cizích práv, za což byli odsouzeni k trestům odnětí svobody a vyhoštěni a byla jim uložena povinnost společně a nerozdílně poškozenému J. N. nahradit škodu ve výši 1,695.000,- Kč, žalobci netvrdili, natož aby prokazovali, že tento pravomocně přisouzený nárok nelze, byť jen zčásti, reálně vymoci, a zůstane tak v tomto rozsahu neuspokojen. Přitom při úvaze trestního soudu o výši trestu pro O. F. bylo přihlédnuto i k její ochotě škodu poškozeným nahradit. Žalobkyně a) při odvolacím jednání pouze uvedla, že žalobcem b) přisouzená pohledávka nebyla na O. F. a V. F. vymáhána z toho důvodu, že O. F. je ve výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině a byly by s tím spojeny výdaje, jejichž návratnost je nejistá.
Proti tomuto rozsudku „jako celku“ podali žalobci dovolání, jehož přípustnost zakládají na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Skutkové okolnosti případu jsou mezi stranami nesporné, spornou ovšem zůstává otázka, zda legalizace podpisu provedená na základě ověřené totožnosti z cestovního dokladu, který byl následně v rámci trestního řízení shledán padělkem, zakládá odpovědnost státu, resp. zda došlo k naplnění všech podmínek pro vznik objektivní odpovědnosti státu za takové konání, tj. nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost. Žalobci nesouhlasí se závěrem soudů, že se v takovém případě o nesprávný úřední postup nejedná. Žadatel o legalizace má podle zákona č. 21/2006 Sb. předložit – jde-li o cizince – platný cestovní doklad. Oba soudy dospěly k závěru, že ověřující úředník nemá možnost ani povinnost zkoumat platnost takového dokladu, či jeho pravost někde ověřit. Takto však soudy – dle názoru dovolatelů – hodnotí zavinění úředníka provádějícího legalizaci. Avšak odpovědnost státu za nesprávný úřední postup je koncipována jako odpovědnost objektivní, a proto zavinění nemá být zkoumáno vůbec. Podstatné je jedině to, zda objektivně došlo k tomu, že legalizace byla provedena na základě neplatného cestovního dokladu. Skutečnost, že falsum cestovního dokladu bylo velmi zdařilé a bylo jej možnost rozpoznat jen na základě znaleckého posudku, může mít vztah toliko k případné regresní úhradě. V tomto ohledu dovolatelé poukazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, akcentující právě objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Legalizací podpisu jednatelky převodce byli účastníci ujištěni o tom, že listinu podepsala určitá konkrétní osoba, a žalobci tedy jednali v důvěře ve správný postup správního orgánu. Dovolatelé odmítají, že by zanedbali běžnou prevenční povinnost. Pokud by nebylo legalizace vyžadované bankou i katastrem nemovitostí k provedení vkladu vlastnického práva, nedošlo by ke škodě, neboť by žalobci jako kupující nikdy neuhradili kupní cenu, resp. by z neplatné smlouvy odmítli plnit. Vymáhání náhrady škody je fakticky nemožné, neboť paní F. je ve výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátkou. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 31. 12. 2002 jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3533/2011).
V souzeném případě bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení byla obžalovaným (odsouzeným) O. F. a V. F. uložena povinnost nahradit žalobci b) škodu způsobenou v souvislosti se spácháním výše uvedených trestných činů. V rámci souzeného sporu žalobci k této skutečnosti tvrdili, že uvedená pohledávka nebyla na O. F. a V. F. vymáhána z toho důvodu, že O. F. je ve výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině a byly by s tím spojeny výdaje, jejichž návratnost je nejistá. Tím však žalobci netvrdí, ani neprokazují – jak správně konstatoval odvolací soud – že by vymožení pohledávky pravomocně přisouzené soudním rozhodnutím bylo nemožné ve smyslu výše uvedených judikatorních závěrů. Nemožnost plnění ze strany dlužníků (paní F. či pana F.) nevyplývá ani z tvrzení obsaženého v dovolání, že paní F. je toho času ve výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině. Nadto, závěr o nemožnosti vymoci plnění od dlužníka je závěrem skutkovým a i jeho případné zpochybnění nemůže vést k založení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam (viz §237 odst. 3 o. s. ř. in fine).
Právní posouzení věci odvolacího soudu o předčasnosti uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu, je tedy souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a odvolatelé proti tomuto závěru ostatně ani relevantním způsobem nebrojí.
Již tento důvod postačuje k tomu, aby žaloba byla (alespoň prozatím) zamítnuta. Bylo by proto nadbytečné zabývat se dalšími argumenty dovolatelů, neboť i kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k posouzení existence nesprávného úředního postupu na straně žalované nesprávné, nevedlo by to samo o sobě k příznivějšímu výsledku pro žalobce ve věci samé, a vyhovění dovolacímu návrhu dovolatelů by tak bylo pouze akademickým rozhodnutím. Nemůže-li řešení otázky předestřené k dovolacímu přezkumu mít žádný vliv na výsledné rozhodnutí o právních poměrech účastníků, nelze z ní dovozovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48, svazek 6/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, svazek 4/2001).
Z právě uvedeného důvod neshledal dovolací soud dovolání žalobců přípustným, a tudíž jej podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu