ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2856.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2856/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce T. P. , právě zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 38, proti žalovaným 1) Centrum Holdings, s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, identifikační číslo osoby 25273663, 2) S. S. , oba zastoupeni Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 47/2011, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 83/2012 – 143, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Prvá žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení 4.900,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Pavla Šímy, advokáta se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 38.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č.j. 31 C 47/2011 – 74, rozhodl, že žalovaná 1) je povinna ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zveřejnit po dobu jednoho měsíce na internetových stránkách www.aktualne.cz omluvu ve znění : “ Omluva T. P. Omlouváme se T. P. za to, že jsme o něm na zpravodajském serveru aktualne.cz zveřejnili pod titulkem „U. P. je zpět, řídí podvod s falešným alkoholem.“ Tvrzení, že řídí podvod s falešným alkoholem a provádí nezákonné obchody a že se zapojil do machinací s alkoholem, jejichž důsledkem byly daňové úniky, při nichž je stát každý rok okraden až o deset miliard korun. Tato tvrzení nebyla pravdivá.“ . Dále soud prvního stupně zamítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v uvedených údajích označeného článku, uveřejněného prvou žalovanou na jejím serveru, když autorkou článku je druhá žalovaná. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že pokud vycházela z úvah detektivní kanceláře o osobě žalobce ve spojení s nelegálním obchodem s alkoholem v době po jeho útěku do zahraničí, šlo o úvahy v rovině pravděpodobnosti (míra pravděpodobnosti přesahující jen 50%), nikoli jistoty, přičemž však předmětná tvrzení byla sdělována bez jakékoli rezervy či upozornění na možnost nepravdivosti, že text článku evokuje, že škoda je způsobena jen právě činností žalobce, či jím najatých osob, což je pak zcela v rozporu se zjištěním detektivní kanceláře. Pokud jde o tvrzení, že předpokládané údaje o aktuální nelegální činnosti žalobce potvrzují také bezpečností složky, poukázal soud prvního stupně na výpověď jejích informátorů, že po odchodu žalobce ze země se o něj přestali zajímat a neznají žádné podrobnosti. Z osob, které měly poskytovat důvěryhodné informace, byla soudu prvního stupně známa pouze osoba svědka Hynka Vlase, jehož výpověď však byla interpretována žalovanou 2) do jejího článku nepřesně. Soud prvního stupně sice uznal její námitku, že nebylo možné ověřit pravdivost předmětných tvrzení přímo u žalobce vzhledem k jeho neznámému pobytu a přihlédl k tomu, že podobné informace přinesl i další subjekt, ale dovodil, že to nemůže žalovanou 1) zbavit odpovědnosti. Předmětná tvrzení, jejichž pravdivost nebyla v řízení prokázána, shledal za dehonestující a způsobilé přivodit újmu na osobnostních právech žalobce chráněných §11 obč. zák. Za předmětný prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu odpovídající §13 odst. 1 obč. zák. shledal žalobcem požadovanou omluvu. Žalobu proti žalované 2) zamítl s odkazem na ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. pro nedostatek věcné pasivní legitimace, protože byla redaktorkou první žalované.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 83/2012 – 143, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo text „Tato tvrzení nebyla pravdivá.“, jinak žalobu potvrdil. Současně změnil výrok soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, když měl za to, že uveřejněná tvrzení o žalobci mají dehonestující charakter, neboť ho spojují s nezákonnými obchody s alkoholem a jeho jednání označují za podvod, jímž dochází k okrádání státu o miliardy korun. Tím, že ho fakticky spojují se závažnou trestnou činností, dotýkají se jeho osobnostních práv chráněných ustanovením §11 obč. zák., konkrétně jeho cti a důstojnosti. Odvolací soud souhlasí, že zde existuje veřejný zájem na informování veřejnosti ohledně závažné trestné činnosti a že je veřejnosti třeba poskytovat informace o podezření z možného páchání trestné činnosti, ale současně je třeba dbát na to, aby takové informace byly pravdivé. Pravdivost těchto tvrzení se žalovaným prokázat nepodařilo. A protože žalovaná 2) neměla objektivní možnost uveřejněné informace ověřit u žalobce, což i sama potvrzuje, a vycházela zejména ze zprávy SUB S.A., s.r.o., kterou ale neměla k dispozici, měla postupovat s obzvláště zvýšenou obezřetností, což však neudělala. Odvolací soud proto dovodil, že žalovaná 1) neměl reálné podklady pro zveřejnění předmětných tvrzení, z čehož se odvíjí závěr o neoprávněném zásahu do osobnostních práv žalobce a odpovědnost žalované 1) za tento zásah. Odvolací soud shledal za přiměřené přiznat žalobci morální zadostiučinění ve formě omluvy, nicméně ve znění omluvy vypustil poslední větu uvedenou v žalobním návrhu, která významově představuje určovací nárok, přičemž v dané věci pravdivost uveřejňovaných tvrzení nebyla prokázána. Současně odvolací soud považoval za nadbytečné, aby byl proveden důkaz odtajněnou zprávou SUB S.A., s.r.o. Odvolací soud tak ve vztahu k žalované 1) rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a částečně jej jako správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prvá žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolatelka se domnívá, že dovolání má zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uvádí dovolacími důvody je jednak skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) a dále skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Dovolatelka je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když odvolací soud neprovedl důkaz, konkrétně zprávu detektivní kanceláře SUB S.A., s.r.o., a to pro nadbytečnost. Dovolatelka poukazuje na to, že prokáže-li dovolatel pravdivý základ zveřejněných informací, pak nemůže soud žalobě na uložení povinnosti k omluvě vyhovět a odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ČR – sp. zn. 30 Cdo 1385/2006 či sp. zn. 30 Cdo 3263/2006 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1586/09 a sp. zn. I ÚS 453/03. Dovolatelka dále uvádí, že žalovaná 2) napsala článek o žalobci, kdy čerpala z detektivní zprávy, kterou sice nečetla, ale byla ji interpretována ze strany pana V. a následně zkontaktovala osoby, od nichž detektivové tyto informace čerpali a na další osoby, které nemůže, coby novinářské zdroje, uvést. Poukazuje dále na to, že žalovaná strana má právo prokazovat pravdivost tvrzení, která byla obsahem článku a uplatnit tyto důkazy, které vyšly najevo (byly odtajněny) později než v řízení před soudem prvního stupně. Neprovedl-li odvolací soud důkaz čtením detektivní zprávy, jelikož žalovaná strana má prokazovat tvrzení jen těmi důkazy, které měla k dispozici v době vydání žalobou napadeného článku, tak je tento názor nesprávný. Zvláště pak, když z odtajněné detektivní zprávy vyplývá skutkový závěr, že žalobce je podstatně zapojen do podnikatelské činnosti spojené s obchodem s alkoholem. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
K podanému dovolání podal žalobce vyjádření a navrhnul, aby dovolací soud dovolání odmítl, jelikož neřeší otázku zásadního právního významu a nemůže proto založit přípustnost dovolání žalovaného. Doplnil, že je zřejmé, že dovolatelka ani její zaměstnankyně, před zveřejněním informace nikdy zprávu neviděly, ale věděly, že ji má k dispozici detektivní kancelář. Žalované pak nic nebránilo v tom, aby v řízení před soudem prvního stupně vyzvala detektivní kancelář k předložení této zprávy podle §129 odst. 2 o.s.ř. Zákaz stanovení v ustanovení §205a o.s.ř. tak prolomen být nemohl. Navíc tato zpráva ani neobsahuje informace zveřejněnou odvolatelem a na skutkových závěrech soudu nemohla nic změnit. Žalobce proto navrhnul, aby dovolací soud dovolání odmítl a uložil dovolatelce povinnost zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 22. května 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o.s.ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Jakkoliv odvolací soud rozhodl formálně tak, že rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, co do vymezení obsahu práv a povinností účastníků je jeho rozhodnutí souhlasné s rozsudkem soudu prvního stupně. V přezkoumávané věci se tak jedná o rozhodnutí potvrzující, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4345/2011 přístupné veřejnosti na www.nsoud.cz ).
V dané věci dovolatelka žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezila a Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolacím soudem vyřešená právní otázka (zásah do práva na ochranu osobnosti) měla být posouzena jinak. Dovolatelka neformuluje takovou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně.
Důvody pro které dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu, se soustředí na neúplné dokazování, čímž dovolatelka de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soud prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel také odvolací soud. Konkrétně zde namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz, který dovolatelka navrhla v rámci odvolacího řízení (zprávu detektivní kanceláře SUB S.A., s.r.o.).
Jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Protože z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu, Nejvyšší soud ČR proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a 137 odst. 3. o.s.ř., když dovolání prvé žalované bylo odmítnuto a ta je tak povinna nahradit žalobci jeho náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §6 písm. b), 14 odst. 1 a 18 odst. 1 vyhlášky 484/2000 Sb. v částce 3.750,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty celkem činí 4.900,50,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček
předseda senátu