ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3415.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3415/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská 22, proti žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra , se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 72/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011, č. j. 1 Co 145/2011-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.12.2008, č.j. 37 C 72/20006-146 zamítl žalobu na určení, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (odst. I výroku), žalobci uložil zaplatit České republice na nákladech řízení 15.567,- Kč (odst. II výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. III výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci bylo zasláno lustrační osvědčení s tím, že je evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona č. 451/1991 Sb. Obsáhlý svazek žalované, sestávající z pracovní, osobní a finanční části, zavedený dne 15. 3. 1986 a ukončený dne 22. 6. 1988, obsahuje písemný Slib o spolupráci s bývalou Státní bezpečností, podepsaný žalobcem. Eviduje záznamy o schůzkách pracovníků StB s žalobcem i o poskytnutí finančních částek žalobci. Při prokazování oprávněnosti záznamu slyšení svědci Mgr. P. K., JUDr. R. S., Ing. V. T., Ing. D. Z. a J. P., bývalí pracovníci či spolupracovníci StB, sice jednoznačně nepotvrdili, že se žalobce dobrovolně ke spolupráci s bývalou StB zavázal, nicméně v souladu s obsahem svazku a při konfrontaci s ním potvrdili, že podpisy na dokumentech jsou pravé a že jimi podepsané postupy odpovídaly skutečnosti. Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví nebylo prokázáno, že žalobcův podpis na závazku ke spolupráci, je pravým podpisem žalobce, když znalec nevyslovil závěr, že se nejedná o žalobcův podpis, ale pouze, že sporný podpis neodpovídá srovnávacím podpisům předloženým žalobcem, a proto nelze objektivně rozhodnout, zda se jedná či nejedná o pravý podpis žalobce. Soud prvního stupně poukázal na to, že písemný závazek podle tehdy platné směrnice nebyl nutný, a na obsáhlost a obsah předložených svazků, z nichž dovodil, že údaje v nich uvedené by bylo velmi obtížné zjistit bez součinnosti s žalobcem. Přitom nebylo zjištěno, že by svazek na osobu žalobce nebo jeho část byly fingovány. Přihlédl též k tomu, že žalobce v pořadu v řádu měsíců nebyl ochoten soudu předložit srovnávací materiál a vzal rovněž do úvahy, že sice podle nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Ostravě č.j. 5 T 22/2006- 489, avšak s jasně vymezeným skutkem, žalobce předložil listinu - negativní lustrační osvědčení, které bylo nepravdivé, ač mu bylo dvakrát zasláno lustrační osvědčení, kde byl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 zák. č. 451/1991 Sb. Vyslovil pochybnost, z jakého důvodu by osoba, která si je vědoma toho, že nespolupracovala s bývalou Státní bezpečností, aniž by předem podala žalobu na určení neoprávněnosti evidence, předkládala nepravdivé lustrační osvědčení, byť je získala jakýmkoli způsobem. Uzavřel, že žalovaný prokázal, že evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti je oprávněná a nedošlo tedy k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10.2011, č. j. 1 Co 145/2011-240, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyjádřil závěr, že neoprávněnou evidenci každé fyzické osoby v materiálech bývalé Státní bezpečnosti je třeba považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčené osoby, neboť ji společensky dehonestuje. Za neoprávněnou evidenci je třeba považovat takovou, která byla v rozporu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce Ministerstva vnitra, jimiž byla v dané věci Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A - oper - I - 3), vydaná rozkazem ministra vnitra ČSSR ze dne 25. 1. 1978, jejíž čl. 46 připouštěl jak možnost podepsání připraveného závazku ke spolupráci, popř. jeho sepsání volnou formou, tak i ústní souhlas získávaného pracovníka. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že se v dané věci o takový případ nejedná. K závazku spolupráce s bývalou StB nebylo třeba písemného souhlasu získávané osoby. Nebylo proto možno ve prospěch žalobce ničeho vytěžit z faktu, že znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví nebyla prokázána pravost podpisu žalobce na závazku, zvláště uváží-li se, že k tomuto posouzení předložený srovnávací materiál nepostačoval. Rovněž slyšení svědci potvrdili správnost záznamů a údajů ohledně žalobce v označeném svazku, tedy včetně poskytovaných informací i peněžních částek, a to v souvislosti s objemností svazku, svědčícího též o značné frekvenci vzájemných kontaktů mezi žalobcem a uvedenými spolupracovníky bývalé StB ve vymezeném období. Z doplněného dokazování provedeného odvolacím soudem vyplynulo, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2009, č. j. 3 To 819/2008 - 631, byl shora označený rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušen, avšak žalobce byl nově uznán vinným, že dne 17. 5.2004 jako člen ČSSD zaslal faxem na Krajský výkonný výbor ČSSD nepravdivé lustrační osvědčení, že nebyl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. a) nebo b) zák. č. 451/1991 Sb. (negativní lustrační osvědčení), které si opatřil nezjištěným způsobem, čímž fingoval splnění podmínky dle §5 odst. 3 Řádu přípravy na volby do zastupitelstev krajů a ZHMP ČSSD, v úmyslu neoprávněně dosáhnout zařazení na kandidátku ČSSD pro volby do zastupitelstva Moravskoslezského kraje, přestože ve dnech 15. 3. 2004 a 27. 4. 2004 převzal do vlastních rukou lustrační osvědčení dle zákona č. 451/1991 osvědčující že byl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. (pozitivní lustrační osvědčení), kdy v důsledku fingovaného splnění podmínek byl neoprávněně zařazen na kandidátku ČSSD pro volby a zvolen členem zastupitelstva Moravskoslezského kraje za ČSSD, čímž vážně narušil výhradní právo Ministerstva vnitra ČR, jako pověřeného orgánu státu vydávat osvědčení ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb., a tak narušil důvěru veřejnosti ve věrohodnost osvědčení vydávaných podle uvedeného zákona, tedy jinému způsobil vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl, čímž spáchal trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a za to byl odsouzen k peněžitému trestu 100.000,- Kč, s uložením náhradního trestu. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 7. 2010, č. j. 3 Tdo 792/2010 - 698, bylo dovolání žalobce proti tomuto rozsudku odmítnuto. Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3243/10, byla ústavní stížnost žalobce proti všem uvedeným rozhodnutím soudů odmítnuta. Odvolací soud poté uzavřel, že tvrzení žalobce, jímž popírá svoji spolupráci s bývalou StB, je nevěrohodné, neboť se svého klamavého jednání, pro něž byl trestně odsouzen, dopustil právě a bezprostředně v souvislosti s lustračním osvědčením, vydaným podle zák. č. 451/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Oznamuje přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil zjevně s ohledem jedinou a rozhodující okolnost, a sice že žalobce byl v trestní věci ukončené pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.8.2009, č.j. 3 To 819/2008-631, uznán vinným, že dne 17.5.2004 jako člen ČSSD zaslal faxem na Krajský výkonný výbor ČSSD nepravdivé lustrační osvědčení o tom, že nebyl evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., čímž vážně narušil výhradní právo Ministerstva vnitra ČR vydávat lustrační osvědčení a narušil tak důvěru veřejnosti ve věrohodnost lustračních osvědčení. Dle názoru dovolatele však není možné, aby odvolací soud při svém rozhodování v civilní věci, která jen okrajově a nepřímo souvisí s nějakou trestní věcí, rozhodl podle výsledku takové trestní věci, tedy aby s ohledem na skutečnosti trestním soudem uvedené v odůvodnění trestního rozsudku rozhodoval o tom, zda žalobce byl nebo nebyl oprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., tj. jako osoba, která v době před rokem 1989 spolupracovala s StB. Jestliže tak odvolací soud učinil, dopustil se nesprávného právního hodnocení, když skutečnost, že žalobce byl pravomocně odsouzen v uvedené trestní věci, za jednání uvedené v trestním rozsudku, naprosto „nelogicky a nesmyslně“ vyhodnotil jako důvod zakládající oprávněnost evidence žalobce jako osoby uvedené v ust. §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., a tedy současně i jako důvod toho, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných §11 a násl. občanského zákoníku. Rozsudku odvolací soudu dále vytýká zmatečnost a nepřesvědčivost a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání žalobce nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 10. 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012).
Podle §236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (nejedná se o měnící rozhodnutí odvolacího soudu ), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo jeho dřívější rozhodnutí, v němž rozhodl jinak), ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
V dané věci žalobce žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, v podaném dovolání nevymezil. Důvody pro které žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu, se soustředí na vady dokazování, čímž dovolatel de facto polemizuje se skutkovými zjištěními, která po provedeném řízení učinil soudu prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování, poté co sám dokazování doplnil, vycházel také odvolací soud.
Dovolatel konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že vycházel (jen) z rozhodnutí trestního soudu, z něhož dle dovolatele nebylo možno čerpat závěr o tom, zda žalobce byl, či nebyl oprávněně evidován jako spolupracovník StB. Jinými slovy je tak uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., když dovolatel tvrdí, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo, resp. že odvolací soud nehodnotil důkazy podle zásad uvedených v §132 o.s.ř. Přehlíží však, že odvolací soud pravomocný trestní rozsudek posuzoval v kontextu svědeckých výpovědí slyšených svědků a to v návaznosti na možnost, že spolupráce byla navázána na základě i ústního souhlasu žalobce. Aplikace ustanovení §135 o.s.ř. odvolacím soudem pak odpovídá ustálené judikatuře soudů, kdy soud je ve smyslu §135 odst. 1 o.s.ř. vázán pouze výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. K tomu srovnej zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj. 35/78 „K jednání a rozhodování soudů o žalobách o náhradu škody v občanském soudním řízení ve věcech, v nichž byl nárok na náhradu škody uplatněn již v trestním řízení soudním“, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22, ročník 1979 popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck pod C 2776, svazek 30.
Protože se při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky dovolací soud zde nemá žádného procesního podkladu k věcnému přezkumu takto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, není-li taková právní otázka v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího soudu, danými zejména §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. 22 Cdo 1762/2007).
Žalobci se při absenci vymezení právní otázky zásadního právního významu v podaném dovolání tedy nepodařilo dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) založit. Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vztahuje-li tedy žalobce další výtky k neúplně zjištěnému skutkovému stavu (§241a odst. 3 o.s.ř.), jde o výtky k nimž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2007, sp. zn. 26 Cdo 197/2006).
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D., v. r.
předseda senátu