ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3765.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3765/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. Z. S., a b) Ing. J. S. , zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované CODAN AGENTURA, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Zlatnická 10/1582, identifikační číslo osoby 25108051, zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M. , advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 603/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č.j. 58 Co 46/2012-431, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č.j. 58 Co 46/2012-431, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 21 C 603/2004-115, určil, že v rozsudku specifikované nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců, dále uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobcům uvedené nemovitosti do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení skutkově a právně uzavřel, že účastníci dne 23. října 2002 uzavřeli smlouvu označenou jako kupní smlouva, a to na základě ujednání (tzv.) rámcové dohody „mezi žalobcem a žalovanou“ . Podle soudu prvního stupně uvedená „kupní smlouva jen simulovaným právním úkonem, jímž má být zastřen její skutečný účel, sjednání tzv. propadné zástavy, které je dle §169 písm. e) o.z. neplatné, je proto kupní smlouva pro rozpor se zákonem a jeho obcházení absolutně neplatným právním úkonem dle §39 o.z. a pro nedostatek vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu dle §37 odst. 1 písm. a) o.z.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento soud činil skutková zjištění nejen z listinných důkazů, ale též z výslechů svědků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“), který v odvolacím řízení - jak plyne z protokolu o jednání ze dne 19. září 2007 (viz č.l. 187 a násl.) - žádné dokazování neprováděl - rozsudkem ze dne 19. září 2007, č.j. 58 Co 163/2007-198, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnického práva, jakož i žalobu o vyklizení žalované z předmětných nemovitostí zamítl. I když odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že „v tomto případě mohl...vyjít z podstaty skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně po dokazování provedeném v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci“ a že „neměl přitom důvod odchylovat se od zjištění zachycených v napadeném rozsudku“ , přesto některá skutková zjištění, jež učinil soud prvního stupně, skutkově (bez provedeného dokazování) modifikoval, resp. jinak hodnotil některé soudem prvního stupně provedené důkazy (arg.: „Při vyslovení právních závěrů o neplatnosti kupní smlouvy soud I. stupně dostatečně nevzal v úvahu zjištění o okolnostech, za kterých byla, společně se smlouvou rámcovou, uzavřena...“ , „tvrzení žalobců a jejich dcery jako svědkyně...tak ani nemělo oporu v zákonných ustanovení“ , „z provedených důkazů vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu“ ). Odvolací soud uzavřel, že „žalovaný pouze na základě smlouvy o postoupení pohledávek zaujal místo věřitele po Komerční bance, a.s., přičemž tato pohledávka zajištěna již byla, a to zástavním právem k oběma domům penzionu Tereza. Nemohlo se tak jednat o propadné zástavy ve smyslu ust. §169 písm. e) o.z... .Žalobce kupoval hotel a nic jiného (například později vymahatelnou pohledávku), zejména žalobce jako podnikatel pak s tímto řešením své neschopnosti dostát platebním povinnostem v rámci podnikání souhlasil.“ Mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o půjčce, přičemž z provedených důkazů - dovodil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně - vyplynula vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu (dále též „předmětnou kupní smlouvu“). Odvolací soud se jinak ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení žalobců, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, nebo že by byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2010, č.j. 30 Cdo 1177/2008-249, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení napadeného rozsudku bylo, že byl zatížen vadou řízení , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tuto vadu řízení dovolací soud shledal v porušení ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, pokud se odchýlil od jeho skutkových zjištění, případně zákonu odpovídajícím způsobem nevyložil (157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz provedený před soudem prvního stupně zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.).
V následujícím řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2010, č.j. 58 Co 163/2007-298, zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s pokyny dovolacího soudu nejdříve zdůvodnil, že provedení důkazů výpověďmi účastníků a svědků považuje za nadbytečné, neboť vzhledem k jejich rozdílnému výkladu projevu vůle, považoval za účelné vycházet z textu smluv, tj. z jazykového vyjádření jejich vůle. Z tohoto důvodu zopakoval dokazování v unesení označenými listinami, jejichž obsah považoval pro posouzení věci za rozhodující ve spojení s nespornými tvrzeními účastníků. Dále učinil právní závěr, že mezi účastníky se jedná o obchodně závazkový vztah, předmětná kupní smlouva byla uzavřena platně, předmět kupní smlouvy byl dostatečně určitě formulován, sjednání práva zpětné koupě umožňuje ustanovení §610 obč. zák. Neplatnost předmětné kupní smlouvy odvolací soud neshledal ani ve způsobu sjednání kupní ceny, ani z důvodu omylu na straně žalobců, nebo coby zastřeného úkonu jako ujednání o půjčce s tzv. propadnou zástavou. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou odstoupení žalobců od předmětné smlouvy.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. května 2011, č.j. 21 C 603/2004-356, žalobu na určení vlastnického práva žalobců k specifikovaným nemovitostem v rozsudečném výroku a žalobu na vyklizení těchto nemovitostí zamítl (výroky I. a II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV). Soud prvního stupně vycházeje z právních závěrů odvolacího soudu dospěl k závěru, že odstoupení žalobců od předmětné kupní smlouvy nebylo platné ve smyslu ustanovení §344, §345 a §346 odst.1 obch. zák.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2012, č.j. 58 Co 46/2012-431, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K odvolacím námitkám žalobců opětovně zdůraznil, že se v daném případě jednalo o obchodně právní vztah, že předmětná kupní smlouva nebyla neplatná jako ujednání o propadné zástavě, případně ujednání o zajišťovacím převodu práva, a odkázal na argumentaci svého usnesení ze dne 8. prosince 2010, č.j. 58 Co 163/2007-298. Odvolací soud přitom vycházel ze skutkových okolností, které byly mezi účastníky nesporné, tj. že předmětná smlouva byla uzavřena v době, kdy pohledávka ze smlouvy o úvěru byla minimálně částečně splatná, žalobce se již v té době nacházel v prodlení minimálně s částí této pohledávky, přičemž nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem nebylo vázáno na plnění žalobce ze smlouvy o úvěru. Odvolací soud nikterak nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutích, na něž poukazovali žalobci, je si rovněž vědom toho, že některé skutkové okolnosti, z nichž tato rozhodnutí vycházejí, jsou obdobná skutkovým okolnostem v této věci. Nicméně zastává názor, že specifika dané věci umožňují se od těchto závěrů odchýlit. V tomto směru v prvé řadě poukazuje na to, že se jednalo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, přičemž v obchodně závazkových vztazích se zvlášť klade důraz na smluvní volnost stran. Jednalo se o dva rovnocenné partnery, u nichž by měl být samozřejmý zodpovědný přístup k uzavírání závazků a stejně zodpovědný přístup při jejich naplňování. Navíc v předmětné věci se žalovaná dostala do postavení zástavního věřitele z vůle žalobců coby dlužníků za účelem zabránění likvidace jejich podnikatelské činnosti a prodeji nemovitostí třetím osobám. Kupní cena neodpovídala výši pohledávky, nýbrž úplatě za postoupenou pohledávku. Předmětná kupní smlouva a s ní spojená další ujednání účastníků souvisela s jejich předchozí spoluprací při podnikání, koupí nebylo zamýšleno jen zajištění pohledávky, což vyplývá právě z úmyslu společného podnikání, polovičního podílu na nákladech spojených s provozem penzionu a spoluprací při zajištění jeho obsazenosti. Odvolací soud rovněž poukázal na závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, dle nichž je třeba smluvní ujednání prioritně vykládat ve prospěch jejich platnosti (např. věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Pokud žalobci namítali neplatnost předmětné smlouvy z důvodu omylu o platnosti rámcové smlouvy, která uzavření kupní smlouvy předcházela, ani tuto námitku odvolací soud neshledal důvodnou. Odvolací soud tuto námitku v prvé řadě hodnotí jako nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení §250a odst. 1 o. s. ř., neboť tyto skutečnosti nebyly tvrzeny a namítány před soudem prvního stupně. I kdyby rámcová smlouva byla shledána neplatnou, nelze z této skutečnosti dovodit neplatnost předmětné kupní smlouvy, neboť se jedná o smlouvy na sobě nezávislé, byť obsahově související. Otázku platnosti odstoupení žalobců od předmětné smlouvy odvolací soud posoudil podle ustanovení §340 odst. 1, §345 odst. 1, §345 odst. 3, §346 odst. 1 a §365 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že čl. 2 bodu 2.2 předmětné kupní smlouvy stanoví, že splatnost kupní ceny nastává po uplynutí 6 po uplynutí od právní moci vkladu vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí za předpokladu, že žalobci doloží žalovanému potvrzení příslušného soudu o tom, že k tomuto dni nebyl evidován návrh na prohlášení konkursu, ani nebyl prohlášen konkurs proti žalobcům a předmět koupě není dotčen jinými právními vadami. Odvolací soud nepovažuje toto ujednání za podmínku odkládací, nýbrž za sjednání předpokladu splatnosti kupní ceny s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002. Dokud tedy tento předpoklad nebyl naplněn, nebyl žalovaný povinen uhradit kupní cenu (provést zápočet). Pokud jde o druhý předpoklad – nedostatek jiných právních vad předmětu koupě – není v tomto směru žalobcům uložena žádná povinnost, bylo naopak na žalovaném, aby nějakou jinou právní vadu tvrdil, pokud by chtěl splatnost kupní ceny odvrátit. Žádné takové vady nebyly ani žalovaným namítány. I v případě, že by ujednání o splatnosti kupní ceny bylo považováno za neplatné, nezpůsobilo by to neplatnost celé předmětné smlouvy, jak žalobci namítali, nýbrž pouze neplatnost této části předmětné smlouvy. Pokud žalobci poukazovali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, závěr Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí směřuje k neplatnosti ujednání o splatnosti závazku, nikoliv celé smlouvy. V případě neplatného nebo neexistujícího ujednání o splatnosti kupní ceny by nastala splatnost na výzvu věřitele v souladu s ustanovením §340 odst. 2 obch. zák. Žalobci však takovou výzvu neučinili. I pokud by za takovou výzvu byl považován dopis ze dne 14. září 2005, nemohlo by současně dojít k odstoupení od smlouvy, neboť splatnost by nastala teprve doručením této výzvy žalovanému. Před splatností kupní ceny by tak nemohlo platně dojít k odstoupení od smlouvy pro její nezaplacení. V době odstoupení od smlouvy by totiž žalovaný dosud nebyl v prodlení s jejím zaplacením. Pokud se žalobci dovolávají dobrých mravů, jejich jednání o poctivém přístupu nesvědčí (na jedné straně žalovanému vytýkají nezaplacení kupní ceny a na druhé straně po celou dobu řízení tvrdí neplatnost celé předmětné smlouvy), naopak z něj vyplývá snaha vyhnout se jakýmkoli způsobem plnění obchodních závazků, k nimž se sami smluvně zavázali. Žalobci nemohli platně odstoupit od kupní smlouvy ani z důvodu jednání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V daném případě se jedná se o vztah mezi podnikateli v režimu obchodního zákoníku. Ustanovení §267 odst. 2 obch. zák. užití §49 obč. zák., které umožňuje odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, výslovně vylučuje.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podávají je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelé namítají, že napadený rozsudek je v rozporu se zrušujícím usnesením (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č.j. 30 Cdo 1177/2008-249, i v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., když je neúplný ve vlastních skutkových zjištěních a nesprávný v právním posouzení, což vyvolává jeho nepřezkoumatelnost. Dovolatelé především shledávají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že postrádá nezbytná skutková zjištění o tom, zda ke dni uzavření kupní smlouvy mezi zástavním věřitelem jako kupujícím a zástavním dlužníkem jako prodávajícím již vzniklo právo na uspokojení ze zástavy, tj. zda zajištěná pohledávka již byla splatná včetně výpovědi smlouvy o úvěru. Napadený rozsudek je tak v rozporu s aplikací zákona v souladu s ustálenou judikaturou. Neúplnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dovolatelé spatřují též v tom, že i přes návrh žalobců na provedení důkazu o tržní ceně zastavených nemovitostí se napadený rozsudek nijak nevypořádává se znaleckým posudkem Ing. M. K. ze dne 28. února 2006, 1310-50/2006 o obvyklé ceně zastavených nemovitostí ve výši 14,500.000,- Kč i s písemnou zprávou realitní kanceláře RÁJ NEMOVITOSTÍ s. r. o. ze dne 16. listopadu 2006. Žalobci dále uvádějí rozhodující námitky v zásadě shodně jako v odvolacím řízení. Namítají absolutní neplatnost předmětné smlouvy, neboť byla uzavřena před vznikem práva žalovaného jako zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (před splatností celého dluhu), dále z důvodu omylu na straně žalobců a uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud jde o neplatnost předmětné kupní smlouvy z důvodu ujednání o propadné zástavě, poukazují na časovou souslednost, stejnou výši kupní ceny a pohledávky, výši kupní ceny neodpovídající tržní ceně, způsob zaplacení kupní ceny započtením a uzavření smlouvy před vznikem práva na uspokojení věřitele ze zástavy. Ujednání o závislosti splatnosti kupní ceny na budoucích nejistých podmínkách nezávislých na vůli účastníků (neexistence konkursního řízení, předmět uvedené kupní nebude dotčen právními vadami způsobenými třetími osobami) považují žalobci za nemožné plnění, splatnost kupní ceny tak nastala 6 měsíců od právní moci vkladu do katastru nemovitostí, tj. 2. října 2003. Pokud nebyl v této době zápočet realizován, žalobci platně odstoupili od předmětné smlouvy dopisem ze dne 14. září 2005, doručeném žalovanému prostřednictvím soudu dne 20. ledna 2006, po uplynutí přiměřené lhůty k zaplacení až po cca 2,5 letech od splatnosti, když projev vůle k zaplacení žalobcům došel až po důvodném odstoupení od předmětné smlouvy, tj. započtení žalovaného je nedůvodné. Žalobci dále namítli neplatnost kupní smlouvy z důvodu omylu v platnost rámcové dohody a pro rozpor s dobrými mravy. Žalobci na závěr dovolání uvedli: „Započítáváme z opatrnosti náš závazek na úhradu kupní ceny ve výši EUR 176.702,- PROTI Vaší pohledávce na úhradu částky ve výši EUR 188.732,15, a to až do výše Vašeho závazku.“ Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a je opodstatněné .
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Pokud dovolatelé namítají, že napadený rozsudek je v rozporu se zrušujícím usnesením (správně rozsudkem) Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č.j. 30 Cdo 1177/2008-249, kdy dovolací soud shledal vadu řízení odvolacího řízení předcházejícího vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. září 2007, č.j. 58 Co 163/2007-198, v porušení ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, pokud se odchýlil od jeho skutkových zjištění, případně zákonu odpovídajícím způsobem nevyložil (157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz provedený před soudem prvního stupně zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.), neshledal dovolací soud tuto námitku jako důvodnou. Jak je zřejmé z usnesení odvolacího soudu ze dne 2. prosince 2010, č.j. 58 Co 163/2007-298 (následujícím po uvedeném rozsudku dovolacího soudu), odvolací soud se řádně vypořádal s vytknutými procesními pochybeními dovolacím soudem, když zdůvodnil, že považoval za nadbytečné provádění dokazování výpověďmi účastníků a svědků, neboť dospěl k závěru že v daném případě je třeba (vzhledem k rozdílnosti výkladu projevu vůle účastníky) vycházet jednak z listinných důkazů, tj. z textu smluv, které účastníci uzavřeli a jejichž obsah považuje pro posouzení věci za rozhodující, jednak z nesporných skutkových tvrzení účastníků. Z tohoto hlediska není ani důvodná námitka, že odvolací soud se nevypořádal s provedenými důkazy znaleckým posudkem Ing. M. K. ze dne 28. února 2006, č. 1310-50/2006, o obvyklé ceně zastavených nemovitostí ve výši 14,500.000,- Kč a s písemnou zprávou realitní kanceláře RÁJ NEMOVITOSTÍ s. r. o. ze dne 16. listopadu 2006 o obvyklé ceně zastavených nemovitostí ve výši cca 13,000.000,- Kč. Dovolací soud nesouhlasí ani s námitkou dovolatelů, že napadený rozsudek je v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., a je tudíž nepřezkoumatelný pro neúplnost ve vlastních skutkových zjištěních a právním posouzení. Napadaný rozsudek obsahuje všechny náležitosti odůvodnění, které stanoví ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., a v tomto směru nelze odvolacímu soudu nic vytknout.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatelé nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), nýbrž z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci se může v konkrétním případě promítnout též do nesprávnosti skutkových zjištění, jestliže předurčilo okruh skutečností, které se staly předmětem dokazování. Nesprávné právní posouzení věci pak má za následek rovněž závěr, že dokazováním nebyly zjištěny všechny skutečnosti významné z pohledu takovéhoto nesprávného posouzení věci. I když v daném případě nastává neúplnost skutkových zjištění, jde o odvolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., protože vyplývá z nesprávného názoru na právní posouzení věci.
Vzhledem k tomu, že dovolateli tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se ze spisu nepodávají, a nebyly zjištěny ani jiné vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., dovolacímu přezkumu se otevírají pouze právní otázky namítané v dovolání: 1. Absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy z důvodu sjednání nepřípustné propadné zástavy, resp. neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu práva. 2. Neplatnost předmětné kupní smlouvy pro vázanost na nejisté budoucí podmínce nezávisle na vůli a současně na dotčení jinými právními vadami včetně neurčitých movitých věcí. 3. Odstoupení od předmětné kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny v dodatečné přiměřené lhůtě v úmyslu navýšení vzájemné pohledávky kupujícího a v důsledku toho snížení kupní ceny. 4. Relativní neplatnost předmětné kupní smlouvy z důvodu omylu o platnosti rámcové kupní smlouvy. 5. Rozpor předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z důvodu sjednání nepřípustné propadné zástavy jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (na kterou dovolatelé správně odkazují), od níž se nehodlá dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud musí i v tomto případě připomenout, v jeho judikatuře konstantně zaujímaný právní názor, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatný podle §39 obč. zák. Neplatná je také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka, příp. majitele zástavy, k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, a další na něj navazující judikaturu téhož soudu např. ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2271/2002, sp. zn. 30 Cdo 2249/2005, sp. zn. 30 Cdo 1814/2007; všechna rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z nějž při rozhodování vycházel i odvolací soud, žalobce a) před uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. října 2002 ohledně převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem (z vlastnictví žalujících do vlastnictví žalované), (týž den) uzavřel rámcovou dohodu, ve které „žádá CODAN, aby uzavřel s Komerční bankou, a. s…smlouvu o postoupení pohledávky o úvěru reg. č. A5338/221 ze dne 12. 11. 1997 ve znění dodatků číslo 1 – 4 v celkové výši 188.732,15 EUR ke dni 21. 10. 2002 (skládající se z jistiny ve výši 179.345,26 EUR, úroku ve výši 9.142,05 EUR a poplatků z prodlení ve výši 244,87 EUR…, a to za úplatu ve výši 176.702 EUR..“ . V této smlouvě se uvedené smluvní strany mj. zavazují, „že ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávek uzavřou, přičemž Ing. S. zajistí, aby také jeho manželka, Ing. J. S. uzavřela, kupní smlouvu, na jejímž základě bude CODANu převedeno vlastnické právo k pozemku – č. parcely …budovy na pozemku parcely v katastrálním území V., obec P., městská část P.…a veškeré příslušenství a movité vybavení této nemovitosti sloužící k provozu hotelu, a to za souhrnnou kupní cenu ve výši 176.702 EUR s tím, že kupní cena bude za podmínek stanovených kupní smlouvou uhrazena CODANem zápočtem proti Pohledávce.“ Soud prvního stupně rovněž učinil skutkové zjištění, že „žalovaná 23. 10. 2002 uzavřela s bankou smlouvu o postoupení pohledávky, jíž se zavázala zaplatit za postoupené pohledávky za žalobcem celkovou úplatu 176.702 eur (smlouva o postoupení pohledávky z 23. 10. 2002).“ Z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 576 pro obec P. a katastrální území V., ze dne 18. března 2003 se pak podává, že ohledně uvedených nemovitostí došlo na základě souhlasného prohlášení ze dne 1. listopadu 2002 ke změně zástavního věřitele pro zástavním právem zajištěnou pohledávku ve výši 16.390.000,- Kč ve prospěch žalované, přičemž z výpisu z katastru nemovitostí k týmž nemovitostem ze dne 12. října 2010, je zřejmé, že právní účinky vkladu dle shora cit. kupní smlouvy ze dne 23. října 2002 ve prospěch žalované nastaly (až) ke dni 7. listopadu 2002 (z čehož vyplývá, že návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalované byl katastrálnímu úřadu podán až dne 7. listopadu 2002, tedy poté, co již bylo předmětnými subjekty podepsáno souhlasné prohlášení o změně zástavního věřitele, jak je uvedeno shora).
Za popsané situace Nejvyšší soud plně sdílí tu část dovolací argumentace dovolatelů na str. 5 a násl. jejich dovolání, ve které s odkazem na citovanou judikaturu dovolacího soudu pečlivě a přesvědčivě argumentují ve prospěch právního závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy z důvodu, že má charakter tzv. propadné zástavy. Účastníky učiněné právní úkony v daných časových souvislostech totiž zcela jednoznačně musí každý subjekt interpretace vést k závěru, že tímto způsobem byla de facto obcházena realizace zástavního práva, neboť ve skutkových poměrech posuzované věci byly vytvořeny prostřednictvím učiněných právních úkonů takové podmínky, které přivodily stav odpovídají tzv. propadné zástavě. Došlo totiž ke změně zástavního věřitele, který namísto realizace zástavního práva přistoupil se zástavními dlužníky k uzavření kupní smlouvy, jejímž skutečným smyslem nebyl prodej předmětných nemovitostí za oboustranně sjednanou kupní cenu, nýbrž uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví. Takové jednání je ovšem – jak již bylo opakovaně Nejvyšším soudem zdůrazněno s ohledem na různé skutkově odlišné, leč co do účelu jednání účastníků stejně motivované případy – vždy v rozporu s účelem zástavního práva (srov. §152 a násl. obč. zák.) a za těchto okolností uzavřené právní úkony jsou podle §39 obč. zák. pro rozpor s účelem zákona neplatné.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, jak ohledně právního posouzení nároku dovolatelů na soudní deklaraci věcně právního vztahu k nemovitému majetku, tak i ohledně právního posouzení vyklizovací žaloby, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání je proto zcela důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§243b odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k délce trvání tohoto soudního sporu a nyní vyloženému právnímu názoru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je zcela dostačující zrušit pouze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátit k dalšímu řízení, když nebyly shledány podmínky (k tomu viz shora k argumentaci dovolatelů o vadách odvolacího řízení) pro postup dle §221 odst. 2 o. s. ř. (tj. aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu), jak navrhovali dovolatelé.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro (odvolací) soud závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu