ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.668.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 668/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobkyně J. Š. , zastoupené Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 249.752,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 14/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, č. j. 53 Co 290/2012 - 89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, č. j. 12 C 14/2011 – 65, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 249.752,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně z částky 249.752,- Kč od 4. 11. 2010 do zaplacení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 292/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku I. rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, ve výroku II. rozhodl o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v posuzovaném řízení zahájeném podáním žaloby dne 21. 10. 1997 domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 6. 2009, č. j. 27 C 292/2009-331, který byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 28 Co 411/2009-353, a který tak nabyl právní moci dne 7. 1. 2010, bylo bezpodílové spoluvlastnictví žalobkyně a jejího bývalého manžela vypořádáno mimo jiné s tím, že bývalému manželu žalobkyně bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 891.974,- Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní uplatňovaný nárok spočívající v nemožnosti disponovat s později přiznaným vypořádacím podílem do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé v posuzovaném řízení nemá povahu skutečné škody, ani jej nelze považovat za ušlý zisk ve smyslu §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a tudíž není dána odpovědnost žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do celého jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále také jen „o. s. ř.“). Dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř., odmítl jako nepřípustné.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. 9. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Posouzení otázky, zda nemožností disponovat s později přiznaným vypořádacím podílem do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé v posuzovaném řízení vznikla žalobkyni škoda v podobě ušlého možného zhodnocení později přiznané částky, napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává. Shledal-li odvolací soud, že takto uplatněný nárok nelze považovat za skutečnou škodu ve smyslu ust. §442 odst. 1 obč. zák. s ohledem na skutečnost, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vypořádává sice skutečně majetek, jenž do bezpodílového spoluvlastnictví patřil ke dni zániku manželství, nicméně hodnota tohoto majetku je stanovena ke dni rozhodnutí soudu, a to i s ohledem na případné přírůstky majetku, ani za ušlý zisk ve smyslu ust. §442 odst. 1 obč. zák. s ohledem na hypotetickou povahu takového nároku, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný pod číslem 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3220/2011, rozsudek ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1208/2006; zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ).
Žalobkyně dále v dovolání pokládá následující obecně formulované otázky: 1) Může účastník v řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů požadovat po druhém účastníku, který v mezidobí nezjištěným způsobem výhradně užíval či nezjištěným způsobem, použil majetkové hodnoty, o nichž bylo následně prokázáno, že v rozhodné době tvořily součást zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, náhradu za toto užívání ve formě bezdůvodného obohacení nebo náhradu škody? 2) Jak lze postupovat v případě náhrady za užívání za situace, kdy se až do okamžiku vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nejedná o užívání bezdůvodné a další osud těchto majetkových hodnot nelze bez součinnosti druhého účastníka zjistit ani s využitím veškerých důkazních prostředků dostupných účastníku občanského soudního řízení? 3) Lze v takovém jednání druhého účastníka, tedy popírání existence majetkových hodnot nebo jejich příslušnosti k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů, spatřovat porušení povinnosti, které by zakládalo nárok na náhradu škody? 4) Je možnost mít k dispozici finanční prostředky a nakládat s nimi majetkově ocenitelným právem a znamená tedy zbavení tohoto práva v důsledku průtahů v soudním řízení majetkovou újmu?
Na posouzení těchto otázek však rozsudek odvolacího soudu nespočívá a žalobkyně jimi neuplatňuje žádnou konkrétní námitku proti závěru odvolacího soudu o tom, že uplatněný nárok nelze považovat za škodu ve smyslu ust. §442 odst. 1 obč. zák., což je diskvalifikuje z úvahy o zásadním právním významu napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovoláním napadený rozsudek nemůže mít po právní stránce zásadní význam, jestliže právní otázky předestřené žalobkyní, postrádají význam pro rozhodnutí této konkrétní věci. Jinými slovy řečeno, jakkoliv významná právní otázka předestřená Nejvyššímu soudu k řešení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže se její řešení nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu