ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.710.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 710/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) Y. H. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Peštou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, a b) H. V. , zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem Advokátní kanceláře Kříž a partneři s. r. o., se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 9/2003, o dovolání všech účastníků řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č.j. 13 Co 521/2011-599, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 13 Co 521/2011-599, se v části výroku I., jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. září 2011, č. j. 9 C 9/2003-543, ve výroku I. tak, že se žaloba o určení, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá v rozsahu jedné ideální poloviny, pozemku v katastrálním území Ď., zamítá, jakož i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2007, č.j. „9 C 9/20003-373“ (správně „9 C /2003-373“) určil, že „výlučným vlastníkem pozemkové parcely v katastrálním území Ď., obec P., a pozemkové parcely, katastrální území Ď., je paní Y. H., v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k celku uvedených parcel (,) a paní H. V., v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k celku uvedených parcel.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení cit. rozsudku), že určovací žaloba je důvodná, neboť kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 a ze dne 14. února 1994, které s žalovaným (ve smlouvách vystupujícího v postavení kupujícího) uzavřela (jako prodávající) M. B., právní předchůdkyně žalobkyň, jsou ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné, a to z důvodu neurčitě vymezeného předmětu smlouvy (prodej částí pozemků). S odkazem na v rozsudku citovanou judikaturu konstatoval, že u obou smluv „nebyl geometrický plán v okamžiku jejich podpisu ke smlouvě pevně a nezaměnitelným způsobem připojen a proto jsou obě shora uvedené kupní smlouvy neplatné z důvodu neurčitě vymezeného předmětu smlouvy (§37 odst. 1 obč. zák.). Ke zhojení této vady nemohlo dojít ani dodatečným připojením geometrického plánu č. 445-81/95 žalovanou stranou.“ Neztotožnil se naopak (ze strany žalovaného argumentovaným) s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že jestliže geometrický plán byl přiložen jen jako příloha k převodní smlouvě a přesto smlouva byla registrována a z obsahu k ní připojeného a státním notářstvím předloženého geometrického plánu je objektivně jasné, jaká nemovitost se převádí, není tato smlouva neplatná pro neurčitost. V dovolacím rozsudku citovaná smlouva byla (totiž) uzavřena za účinnosti zákona č. 95/1963 Sb., kdy registraci kupních smluv provádělo státní notářství a podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky Ústřední správy geodézie a kartografie č. 23/1964 Sb. musel být geometrický plán k listině připojen jako její neoddělitelná součást jen v případě, že listinou bylo zřizováno věcné břemeno, které se vztahovalo jen k části pozemku. Byla-li listinou převáděna reálně oddělená část nemovitosti, stačilo pouze předložení geometrického plánu, aniž by musel být neoddělitelnou součástí listiny. Soud prvního stupně závěrem zdůraznil, že i kdyby se ztotožnil s názorem žalovaného, že postačí odkaz na objektivně existující geometrický plán, který splňuje náležitosti stanovené zákonem, musí slovní popis oddělovaného pozemku, uvedený v kupní smlouvě, odpovídat zobrazení pozemku v geometrickém plánu, což v případě kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 není splněno a její předmět je tak vymezen zcela nesrozumitelně a zmateně. Je tomu tak z toho důvodu, že převáděná nemovitost, označená v textu kupní smlouvy jako „část pozemku v k.ú. Ď. o výměře 5.791 m2 uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29.11. 1993, kterým vznikl nový pozemek z celkové výměry 6.481 m2 o výměře 5.791 m2“ , naprosto neodpovídá pozemku plánu č. 370-39/93, na nějž smlouva odkazuje. „Dle košilky tohoto geometrického plánu má pozemek výměru 316.109 m2 a vznikl sloučením dvaceti menších pozemků. Pozemku, který je předmětem tohoto sporu, naopak dle uvedeného geometrického plánu odpovídá díl »o« o výměře 5.791 m2 (ve srovnávací sestavě parcel označený jako ), o němž není v předmětné kupní smlouvě zmínka.“
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2008, č. j. 13 Co 137/2008-455, podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně (v záhlaví nesprávně označeným rokem „2008“ namísto roku „2007“ ) potvrdil „s tím, že se z výroku I vypouští slovo »výlučným«.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jakož i s právním posouzením věci, které učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně vzal správně za zjištěné, že k předmětným kupním nebyly pevně a neoddělitelně připojeny geometrické oddělovací plány, na něž tyto kupní smlouvy odkazovaly, ale jiné geometrické plány, které nechal žalovaný vyhotovit v roce 1995. Žalovaný tyto geometrické plány společně s listinou (označenou jako) „Upřesnění označení pozemku“ ze dne 8. února 1996 připojil ke kupním smlouvám až v roce 1996. Kupní smlouvy jsou neplatné pro neurčitost jejich předmětu, která je důsledkem porušení povinnosti výslovně upravené v §19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb. Ještě k 9. srpnu 2000 byly v oficiálním mapovém operátu katastru nemovitostí vyznačeny původní pozemky o výměře 5.542 m2 a o výměře 6.481 m2, jak byly vydány právní předchůdkyni žalobkyň, M. B. Nebyly tam označeny žádné oddělené části těchto původních pozemků podle geometrických plánů, na něž obě kupní smlouvy odkazovaly, ale ani části pozemků uvedené v dodatečně vyhotoveném geometrickém plánu č. 445 – 81/95. Katastrální úřad Praha - město - tím, že povolil vklad vlastnického práva k předmětným pozemkům podle uvedených kupních smluv ve prospěch žalovaného - pochybil, když přehlédl, že kupní smlouvy nejsou dostatečně určité [§5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů], protože ke smlouvám nebyl připojen geometrický plán, který by odpovídal parcelním číslům pozemků uvedeným ve smlouvách. Ke každé z nich byl připojen dodatečně vyhotovený geometrický plán (č. 445 - 81/95) a v něm uvedená parcelní čísla pozemků nejsou totožná s parcelními čísly uvedenými v kupních smlouvách. Odvolací soud dále dodal, že Katastrální úřad Praha - město již zamítl svým rozhodnutím ze dne 17. září 1997, č. j. V 11 5956/96/Te, návrh ze dne 20. května 1995 na vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného k pozemku podle kupní smlouvy ze dne 14. února 1994, kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyň. Protože žalovaný nepodal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, nabylo toto rozhodnutí dne 30. září 1997 právní moci. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 33 Odo 868/2001, se stalo splnění závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k předmětným pozemkům nemožným (§575 odst. 1 a 2 obč. zák.), a v důsledku této nemožnosti plnění zanikl i závazek, zde kupní smlouvy, ke dni, kdy nemožnost plnění nastala. Přesto žalovaný podal návrh na vklad podle stejné smlouvy podruhé. Odvolací soud k tomu dále dodal, že i kdyby obě kupní smlouvy nebyly neplatné pro neurčitost jejich předmětu podle §37 odst. 1 obč. zák., jak správně dovodil soud prvního stupně, zanikla by ke dni 30. září 1997 kupní smlouva ze dne 14. února 1994 pro již shora uvedenou nemožnost plnění. Za těchto okolností se následkem předmětných rozhodnutí katastrálního úřadu nic nezměnilo na vlastnických vztazích k uvedeným pozemkům, které zůstaly ve spoluvlastnictví žalobkyň, jež je nabyly děděním po své právní předchůdkyni, matce M. B., a to ke dni její smrti, tj. ke dni dne 18. května 1996 (§460 obč. zák.). Upřesnění v potvrzujícím meritorním výroku v podobě vypuštění slova „výlučným“ byla pak odstraněna logická nepřesnost, kdy žalobkyně jako podílové spoluvlastnice předmětných pozemků, každá s podílem id. ½ ve vztahu k celku, byly zároveň označeny jako výlučné vlastnice.
K dovolání žalovaného byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, č. j. 30 Cdo 1551/2009-494, rozsudky nalézacího i odvolacího soudu zrušeny. Dovolací soud shledal zásadní význam toliko v otázce, „zda pouhá skutečnost, že geometrický plán, na který smlouva ohledně převážné části pozemku též odkazuje, není se smlouvou fyzicky pevně a neoddělitelně spojen, způsobuje absolutní neplatnost kupní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu smlouvy“ a dovodil, že tato otázka byla vyřešena nesprávně a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. K dovolatelem vymezené právní otázce týkající se náležitostí kupní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnictví k (oddělené) části pozemku, uvedl, že pro určitost a tedy platnost této smlouvy není rozhodující, zda smlouva coby podkladová listina vskutku může z hlediska požadavků katastrálního zákona obstát, nýbrž to, zda z hlediska v ní vymezeného předmětu lze za užití ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. dospět k závěru, že předmět smlouvy je označen srozumitelně a určitě. Pro takový závěr není určující, zda geometrický plán je či není neoddělitelnou součástí smlouvy, neboť splnění tohoto požadavku je vyžadováno při rozhodování příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Určujícím je pouze a jen to, zda předmět smlouvy, tj. k čemu se smluvní strany uzavřenou smlouvou upínají, čeho chtějí dosáhnout (v tomto případě úplatného převodu vlastnického práva k oddělené části pozemku z prodávajícího na kupujícího), je označen (identifikován) určitě a srozumitelně. V případě smlouvy o převodu části pozemku je nezbytné předmět převodu označit nezaměnitelným způsobem, a to ve vazbě na zpracovaný geometrický plán, který pro účely povolení vkladu do katastru nemovitostí musí být součástí smlouvy tak, aby se mohl stát podkladem pro zápis změny, pokud jeho obsah je v souladu s údaji katastru nebo pokud není z technických příčin nezpůsobilý k zápisu (srov. §37 odst. 4 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb. a zákon č. 344/1992 Sb.). Pokud je ve smlouvě, jíž se převádí vlastnické právo k části pozemku, převáděná část pozemku označena zcela nezaměnitelným způsobem, včetně odkazu na (již) zpracovaný geometrický plán (který se má stát technickým podkladem pro provedení změny v souboru geodetických informací a v souboru popisných informací), pak okolnost, že v době uzavření smlouvy tento geometrický plán nebyl její součástí, nemůže bez dalšího vést k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb. z důvodu, že předmět koupě nebyl v kupní smlouvě označen určitě. Na věci nic nemění, že k dosažení účastníky sledovaného převodu vlastnického práva, resp. k nabytí vlastnictví vkladem je nezbytné, aby ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 katastrálního zákona byl geometrický plán neoddělitelnou součástí smlouvy, podle které má být proveden zápis (zde ve formě vkladu) do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud dále uvedl, že řešení uvedené otázky v dané věci odvolacím soudem bylo ovšem specifické potud, že dovolatel k předmětným kupním smlouvám nakonec pro účely vkladového řízení připojil jiný geometrický plán s písemným dodatkem, že s ohledem na nově zpracovaný geometrický plán dochází k upřesnění předmětných částí převáděných pozemků (oddělením nově vzniklých pozemků). Odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti předmětu těchto smluv, aniž by zkoumal, zda identifikace předmětu převodu v těchto smlouvách je z občanskoprávního hlediska (ještě) souladná s obsahem nově zpracovaného geometrického plánu či nikoliv. Pokud by taková identifikace - za užití postupu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. - s tímto geometrickým plánem souladná byla, pak v situaci, kdy o vkladu vlastnického práva bylo již katastrálním úřadem rozhodnuto, ač podle sdělení Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze, odboru kontroly a dohledu, měl katastrální úřad při rozhodování (vážně) pochybit (soudům v občanském soudním řízení podle části třetí o. s. ř. ovšem nepřísluší hodnotit či přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních úřadů), by neplatnost smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejího předmětu nebylo možno dovodit. Podle Nejvyššího soudu by totiž (z hlediska požadavků na vymezení občanskoprávního předmětu smlouvy) pro platnost smlouvy bylo (i nadále) určující, zda předmět převodu byl (ne)zaměnitelně identifikován. Pokud ano, pak okolnost, že v takto zcela výjimečné situaci příslušný katastrální úřad přesto povolil vklad do katastru nemovitostí, je zde rozhodná potud, že k právotvornému účinku vkladu (v důsledku pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu) již došlo, že předložené listiny s předmětným geometrickým plánem podle katastrálního úřadu ke dni podání vkladového návrhu tvořily relevantní podklad pro zápis změny vlastnictví, a že proti uvedenému rozhodnutí katastrálního úřadu nebylo možno uplatnit žádný opravný prostředek či žalobu podle části páté o. s. ř. Zdůraznil dále, že dovolací argumentace dovolatele vztahující se k vyslovenému právnímu závěru odvolacího soudu o dodatečné nemožnosti plnění v situaci, kdy katastrální úřad návrh na vklad nezamítl z věcných důvodů, nýbrž v souvislosti se zjištěním, že prodávající M. B. v době podání tohoto návrhu již nežila, je relevantní, má podklad v závěrech právní doktríny i judikatury Nejvyššího správního soudu. Přitom jaké právní následky nastávají v případě právní události - úmrtí převodce před rozhodnutím katastrálního úřadu, a případně též před podáním návrhu na vklad do katastru, Nejvyšší soud podrobně rozvedl v rozsudku ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1204/2003 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud jde o závěr soudu prvního stupně stran neurčitosti vymezení předmětu převodu kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 (na otázku, jež v řešených souvislostech nebyla pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu určující), dovolací soud uvedl, že bude v dalším řízení nezbytné důsledně zohlednit argumentaci, kterou dovolatel vyložil v rámci čl. IV. svého dovolání. Základem pro interpretaci (za užití §35 odst. 2 obč. zák.) v textu této smlouvy zformulovaného předmětu, in concreto převáděné části pozemku, přitom nemůže být jen formální verifikace číselných údajů, jak jsou obsaženy ve smlouvě s odkazem na původně zpracovaný geometrický plán ze dne 29. listopadu 1993, a v posléze zpracovaném geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995, který dovolatel s uvedeným „upřesněním“ připojil ke smlouvě, nýbrž posouzení, zda vymezený předmět smlouvy též co do polohy a výměry převáděné části pozemku je či není identický s výsledkem, který nastal v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle této smlouvy a je zobrazen v katastrální mapě. Za tím účelem je třeba reflektovat, že katastrální zákon parcelou rozumí pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem, že geometrické určení nemovitosti je určení tvaru a rozměru nemovitosti, vymezených jejími hranicemi v zobrazovací rovině, že polohovým určením nemovitosti a katastrálního území je určení jejich polohy ve vztahu k ostatním nemovitostem a katastrálnímu území (srov. §27 katastrálního zákona), a že jednou z náležitostí geometrického plánu, coby technického podkladu pro zobrazení jednotlivých nemovitostí do katastrální mapy, je grafické znázornění, které obsahuje zobrazení dotčených nemovitostí před změnou a po změně. Proto pro závěr, zda vymezení předmětu uvedené předmětné kupní smlouvy je určité či nikoliv, bude rozhodující (ve všech souvislostech) verifikace údajů obsažených v kupní smlouvě, a to nikoliv z formálního, nýbrž z materiálního hlediska. Jinými slovy řečeno, pokud v kupní smlouvě jsou obsaženy údaje týkající se pozemku původ pozemkový katastr o výměře 6.481 m2 a v době uzavření smlouvy o téže výměře v k.ú. Ď., s vyjádřením, že prodávající prodává kupujícímu část pozemku o výměře 5.791 m2, uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29. listopadu 1993, kterým byl oddělen a označen nový pozemek, pak je nezbytné uvedené údaje posoudit i s grafickými částmi původního a později zpracovaného geometrického. V případě, že by takovou identitu ani při důsledném posouzení všech údajů a podkladových listin nebylo možno dovodit, tedy že by zde (z materiálního hlediska) byl zjištěn (relevantní) nesoulad mezi tím, co je uvedeno v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994 a dále uvedeno a zakresleno v geometrickém plánu ze dne 29. listopadu 1993 (který k této smlouvě nebyl připojen) na straně jedné a tím, co je uvedeno a zobrazeno v následně zpracovaném geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995, pak by bylo nutno přistoupit k aplikaci §37 odst. 1 obč. zák. s právně kvalifikačním závěrem, že předmět této kupní smlouvy nebyl vymezen určitě. Z pohledu řízení o určení vlastnictví je podstatné, zda smlouvy nejsou zatíženy vadami, s nimiž občanský zákoník spojuje absolutní neplatnost, nikoliv to, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu a s jakými případnými právními důsledky došlo k pochybení správního orgánu v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle těchto smluv. Katastrální úřad o podaných návrzích pravomocně rozhodl - povolil předmětné vklady vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch dovolatele, a proto je třeba vycházet z toho, že pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v okamžiku rozhodování katastrálního úřadu byly splněny všechny zákonem předvídané podmínky. Důsledky promítnutí povolení vkladu do katastru nemovitostí z hlediska stavu zápisů v katastru může zvrátit pouze závěr, že převodní smlouvy jsou absolutně neplatné a že tudíž po právu jsou vlastnicemi žalobou dotčených pozemků žalobkyně, nikoliv dovolatel. S neplatností smluv ovšem nelze spojovat závěr, že pro nesplnění (těch kterých) podmínek ve smyslu zákona o zápisech, katastrálního zákona či jiného katastrálního předpisu, měly být správně návrhy na vklad podle uvedených kupních smluv katastrálním úřadem zamítnuty.
Po zopakování dokazování a zohlednění závazného právního názoru dovolacího soudu, určil soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. září 2011, č. j. 9 C 9/2003-543, že výlučnými vlastníky pozemkové parcely a pozemkové parcely, jsou v rozsahu ideální jedné poloviny vzhledem k celku uvedených parcel žalobkyně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Pokud jde o pozemek, jenž byl předmětem kupní smlouvy ze dne 23. září 1993, dospěl soud prvního stupně k závěru, že výsledek oddělení části pozemku podle geometrického plánu, na který odkazuje předmětná kupní smlouva, tj. číslo zakázky 301-1/92 a 316-35/92 na straně jedné, a grafické znázornění oddělené části pozemku po upřesnění jeho označení podle geometrického plánu číslo zakázky 445-81/95, podle kterého bylo pak vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo žalovaného na straně druhé, není identické, protože zatímco oddělovaná hranice části původního pozemku díl „d“ je v případě geometrických plánů, na něž odkazuje kupní smlouva tvořena dvěma úsečkami, tak po upřesnění označení tohoto pozemku novým geometrickým plánem je hranice oddělení pozemku tvořena jen jednou úsečkou. Tvar pozemku zakresleného v katastrální mapě se tedy liší od původně vytyčené části pozemku pro účely zřízení skládky odpadu. Proto tato kupní smlouva není určitá a je tak podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná. Pokud jde o kupní smlouvu ze dne 14. února 1994, kterou prodala právní předchůdkyně žalobkyň žalovanému část pozemku v k. ú. Ď. podle geometrického plánu potvrzeného dne 29. listopadu 1993, číslo zakázky 370-39/93, původ pozemkový katastr a nově označeného podle geometrického plánu ze dne 7. dubna 1993, číslo zakázky 327-35/92, jako pozemek, nemohl soud prvního stupně z hlediska závazného právního názoru Nejvyššího soudu posoudit, zda předmět kupní smlouvy je co do polohy a výměry převáděné části pozemku identický s pozemkem, ohledně kterého bylo podle této kupní smlouvy vloženo vlastnické právo žalovaného do katastru nemovitostí a který byl zakreslen do katastrální mapy. Soud prvního stupně uvedl, že skutečnost, že tato kupní smlouva neodkazuje na geometrickým plánem vyznačený díl „o“ o výměře 5791 m2, vede k tomu, že z materiálního hlediska není možno ani při posouzení všech údajů a podkladových listin identifikovat konkrétní část pozemku, který byl předmětem původního (číslo zakázky 370-39/93) a později zpracovaného geometrického plánu (číslo zakázky 445-81/95). S přihlédnutím k připomínce dovolacího soudu, že je třeba vycházet ze zcela výjimečné situace, kdy katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva k převáděnému dílu pozemku povolil, ačkoli k těmto smlouvám nebyl připojen geometrický plán, na který bylo ve smlouvách odkazováno, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nedostatek kupní smlouvy nelze nahradit při obligatorně písemné formě kupní smlouvy tak širokým výkladem obsahu této smlouvy, při němž by soud dovodil, že mělo jít o pozemek označený v geometrickém plánu jako díl „o“. Jde tedy o nedostatek, pro který nelze zkoumat nesoulad mezi tím, co je uvedeno v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994 a zakresleno v geometrickém plánu číslo zakázky 370-39/93, který k této smlouvě nebyl připojen (na straně jedné), a tím, co je uvedeno a zobrazeno v později zpracovaném geometrickém plánu číslo zakázky 445-81/95 (na straně druhé). Proto soud prvního stupně uzavřel, že ani kupní smlouva ze dne 14. února 1994 podle §37 odst. 1 obč. zák. nebyla určitá, pokud jde o písemné a grafické určení převáděného dílu pozemku, a proto byla neplatná.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví cit. rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o pozemkovou parcelu v k. ú. Ď., potvrdil, pokud jde však o pozemkovou parcelu v témže k. ú., změnil jej tak, že zamítl žalobu na určení, že jejími vlastnicemi jsou co do její ideální poloviny žalobkyně (výrok I.). Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro závěr, zda vymezení předmětů obou kupních smluv je určité, bylo třeba ověřit údaje v nich obsažené a posoudit je z materiálního (ne z formálního) hlediska. V případě kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 je zřejmé, že pozemek označený jako díl „d“ o výměře 3800 m2 a pozemek o stejné výměře nejsou identické. Jde o právně relevantní nesoulad, jehož důsledkem je závěr, že předmět této kupní smlouvy byl vymezen neurčitě a že je tato kupní smlouva v důsledku toho podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatná, a to absolutně a ex tunc. Následkem rozhodnutí katastrálního úřadu č. j. V 11 16293/2000, se proto nic nezměnilo na vlastnických vztazích k pozemku, který zůstal v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň, jež jej nabyly děděním po své právní předchůdkyni M. B. ke dni její smrti. Odvolací soud však shledal, že jiná je situace, pokud jde o vlastnické právo k pozemku, převedenému do vlastnictví žalovaného kupní smlouvou ze dne 14. února 1994, neboť je zřejmé, jaká část pozemku původ pozemkový katastr, nyní v k. ú. Ď., byla touto smlouvou převáděna a je tak vyloučena záměna s jiným pozemkem, či jinou částí pozemku. Navíc shodu obou pozemků v závěru napadeného rozsudku konstatoval i soud prvního stupně. Nedostatek spočívající v neoznačení převáděné části pozemku původ pozemkový katastr, později o výměře 6481 m2 jako díl „o“ o výměře 5791 m2, nečiní kupní smlouvu neurčitou, ani nesrozumitelnou, protože správné označení předmětu tohoto učiněného právního úkonu je seznatelné podle dalších identifikačních znaků a výkladem kupní smlouvy, jejíž součástí bylo „Upřesnění značení pozemků“ a geometrický plán číslo zakázky 445-39/93 a skutkových okolností, za nichž byla smlouva uzavřena. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze 14. února 1994, i když jde jinak o text mimořádně nekvalitní a nekvalifikovaný, není zatížena takovými vadami, s nimiž občanský zákoník spojuje absolutní neplatnost jako právního úkonu. V odůvodnění pro upřesnění uvedl, že v případě pozemku hodnotil jinak listinné důkazy a došel i k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně aniž by tyto důkazy při odvolacím jednání znovu prováděl, když obsah listin se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008 nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni účastníci řízení dovolání.
Žalobkyně a) přípustnost svého dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Ve svém rozsáhlém podání mimo jiné uvádí, že smluvním stranám nebylo a ani nemohlo být k datu uzavření kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 objektivně zřejmé co je předmětem převodu, natož třetím stranám s odkazem na obecný zájem na určitost vlastnických práv (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98). Písemným označením předmětu převodu v kupní smlouvě, že jde o část pozemku o výměře 5791 m2, která byla zahrnuta do nového pozemku ve vztahu ke zcela neurčité grafické identifikaci předmětu kupní smlouvy v geometrickém plánu číslo zakázky 370-39/1993, je neurčitost předmětu převodu a tudíž neplatnost kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 zcela zřejmá. Namítla dále, že s odkazem na zákonnou úpravu v době uzavření předmětné smlouvy a ustálenou judikaturu je vyloučeno, aby tak zásadní a zřejmá neurčitost předmětu této kupní smlouvy byla nahrazována dodatečnými úkony, jako je „Upřesnění označení pozemků“ ze dne 8. února 1996, a dodatečně vyhotoveným geometrickým plánem číslo zakázky 445-81/95. Platnost smlouvy má být posuzována k datu jejího uzavření s tím, že k pozdějším úkonům a událostem se nepřihlíží. K dovolacímu důvodu o nesprávném právním posouzení věci žalobkyně a) uvedla, že k němu došlo při posouzení zániku kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 v důsledku pravomocného zamítnutí návrhu na vklad vlastnictví podle této smlouvy Katastrálním úřadem Praha-město v roce 1997. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 20. června 2012, č. j. 13 Co 521/2011-599 (na str. 10 odůvodnění písemného vyhotovení) zásadně změnil právní posouzení stejné právní otázky ohledně předmětné kupní smlouvy v řízení mezi stejnými účastníky a ve stejné věci, aniž se v této otázce jakkoli změnila skutková a právní podstata. Z těchto důvodů dovolatelka a) navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) přípustnost svého proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.. Uvádí, že v řízení došlo k porušení zásady dvojinstančnosti, když komplexní vyhodnocení skutku provedl jen jediný (odvolací) soud, který vyhodnotil listinné důkazy jinak než soud prvního stupně a postupoval tak, aniž by při odvolacím jednání tyto listinné důkazy znovu provedl. Odvolal se sice na judikaturu, žalobkyně b) však s tímto nesouhlasí, když se domnívá, že na tyto listiny mělo být upozorněno a stranám měla být dána možnost se k nim vyjádřit. Zejména pak v případě, kdy stejný soud v minulosti tytéž listiny hodnotil jinak, tj. stejně jako soud prvního stupně i žalobkyně b). Další vadu řízení spatřuje žalobkyně b) ve skutečnosti, že obě žalobkyně v doplnění žaloby doručené soudu dne 2. června 2011 uvedly tři důvody neplatnosti kupní smlouvy, přičemž soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozsudku na str. 9 vyložil, že „s ohledem na shora uvedená zjištění, že obě smlouvy jsou, každá z jiného důvodu, neurčité…se již nezabýval nově uplatněnými důvody neplatnosti smluv uvedených v doplnění návrhu žalobkyň…“ . Tedy, i když soud dospěl k závěru, že je předmět převodu neurčitý, nevypořádal se s námitkami, že předmětná smlouva může být neplatná i z dalších důvodů. Dále žalobkyně b) uvedla, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmět smlouvy ze dne 14. února 1994 je možné jednoznačně identifikovat, když sám odvolací soud shledal text předmětné smlouvy „mimořádně nekvalitním“. Otázkou pak také zůstává pojmový znak kupní smlouvy, a sice kupní cena, o které se zcela výslovně uvádí, že je cenou za pozemek. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný přípustnost svého dovolání podaného proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, odvozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a formálně v něm uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b). Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje především v tom, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) zpochybnil určitost identifikace pozemku převáděného kupní smlouvou ze dne 23. září 1993. Zásadní otázkou je, zda pouhá skutečnost, že část pozemku označená v kupní smlouvě nezaměnitelným způsobem (včetně odkazu na potvrzený geometrický plán existující v době uzavření kupní smlouvy) byla v dodatečně vypracovaném geometrickém plánu (vypracovaném z důvodu změny číslování pozemků, a zapsanému do katastru nemovitostí) odchylně geometricky určena oproti původnímu geometrickému plánu, představuje právně relevantní nesoulad, jehož důsledkem je absolutní neplatnost kupní smlouvy ex tunc pro neurčité vymezení předmětu smlouvy. Jinými slovy zda nesoulad mezi polohovým určením stranami v kupní smlouvě nezaměnitelně identifikované části pozemku a polohovým určením téhož pozemku, jak bylo následně zaneseno katastrálním úřadem do katastrální mapy na základě upřesněného geometrického plánu, způsobuje neplatnost smlouvy ex tunc pro neurčitost předmětu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V doplňujícím podání žalobkyně a) v reakci na dovolání žalovaného mimo jiné uvedla, že tvrzení žalovaného při formulování otázky jím tvrzeného zásadního právního významu odporuje skutkové podstatě vyplývající z dosud v řízení provedených listinných důkazů, zejména z kupní smlouvy ze dne 23. září 1993, a geometrickým plánům, na které žalovaný odkazuje. Konkrétně nejpodstatnější rozpor mezi účelovým tvrzením žalovaného o tom, že převáděná část pozemku, označená v kupní smlouvě jako díl „d“ byla nezaměnitelným způsobem určena a v řízení provedenými důkazy, spočívá v tom, že geometrický plán číslo zakázky 301-1/92 ze dne 27. srpna 1992, na který kupní smlouva odkazuje, nebyl geometrickým oddělovacím plánem, ale pouze grafickým plánem. Jediným geometrickým oddělovacím plánem byl geometrický plán číslo zakázky 445-81/95 ze dne 8. listopadu 1995, který žalovaný neoddělitelně „přišil“ ke kupní smlouvě ze dne 23. září 1993 až dne 19. května 2000, tudíž po smrti prodávající M. B., která zemřela dne 18. května 1996. Podle žalobkyně a) dovolání žalovaného nesplňuje zákonné podmínky pro rozhodnutí o tom, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto navrhla, aby dovolací soud toto dovolání odmítl, případně, pokud by jej shledal přípustným, zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) řádně zastoupenými advokáty v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a obsahují zákonem stanovené náležitosti.
Dovolání žalovaného ovšem není ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a nebylo shledáno přípustným ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozsahu podaného dovolání žalovaným napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Žalovaný zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřuje především v tom, že odvolací soud v rozporu se zákonem a judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zpochybnil určitost identifikace pozemku převáděného kupní smlouvou ze dne 23. září 1993. Otázkou, na které je založeno napadené rozhodnutí a která má po právní stránce zásadní význam, je otázka určitosti identifikace převáděné části pozemku v kupní smlouvě ze dne 23. září 1993. Konkrétně, zda pouhá skutečnost, že část pozemku označená v kupní smlouvě nezaměnitelným způsobem (včetně odkazu na potvrzený geometrický plán existující v době uzavření kupní smlouvy) byla v dodatečně vypracovaném geometrickém plánu (vypracovaném z důvodu změny číslování pozemků, a zapsanému do katastru nemovitostí) odchylně geometricky určena oproti původnímu geometrickému plánu, představuje právně relevantní nesoulad, jehož důsledkem je absolutní neplatnost kupní smlouvy ex tunc pro neurčité vymezení předmětu smlouvy.
Z obsahu dovolání žalovaného je však zřejmé, že žalovaný ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu (obou soudů) ohledně nesouladu geometrického zaměření pozemku v k. ú. Ď., který byl předmětem kupní smlouvy ze dne 23. září 1993, a to při porovnání grafického znázornění předmětného pozemku v geometrickém plánu ze dne 27. srpna 1992, číslo zakázky 301-1/92, s jeho grafickým znázorněním v geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995, číslo plánu 445-81/95. Odvolací soud totiž ve shodě se soudem prvního stupně v tomto směru skutkově uzavřel (shrnuto z jeho formulace především na str. 9 odůvodnění jeho rozsudku), že grafické znázornění tohoto pozemku v uvedených geometrických plánech není identické. Z toho (logicky) vyvodil právně kvalifikační závěr, že předmět kupní smlouvy ze dne 23. září 1993 byl vymezen neurčitě a že je tato kupní smlouva z tohoto důvodu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná s účinky ex tunc.
Jestliže při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vychází Nejvyšší soud ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a jestliže z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto, pak nezbývá, než uzavřít, že uvedený skutkový stav umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, a že na základě žalovaným uplatněné dovolací argumentace nebylo možno dospět k závěru o zásadním právním významu takto napadeného rozsudku odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, nelze-li při posuzování přípustnosti dovolání revidovat skutkový stav, jenž byl rozhodný pro právní posouzení věci odvolacím soudem, které konvenuje v rozhodovací praxi konstantně řešené právní otázky označení (identifikace) nemovitosti v převodní smlouvě, nelze v daných poměrech ani dospět k závěru o přípustnosti takto podaného dovolání. Odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z jedinečných skutkových okolností daného případu, přičemž za daných skutkových poměrů jeho právně kvalifikační závěr vyznívá správně a z hlediska odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku i velmi přesvědčivě.
Vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém dovolání ve skutečnosti uplatňuje skutkové námitky (předestírá svou skutkovou verzi případu stran označení převáděné části pozemku ve vazbě na zpracované geometrické plány), jimiž vymezuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., ke kterýmžto okolnostem ovšem při posuzování přípustnosti nelze podle §237 odst. 3 o. s. ř. přihlížet, nezbylo v dané věci Nejvyššímu soudu, než takto podané dovolání žalovaného podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Dovolání žalobkyň proti měnící části meritorního výroku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud shledal důvodnými, a to v naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláními napadeného rozsudku je zřejmé, že po vydání shora cit. kasačního rozhodnutí odvolací soud důsledně vycházel z vysloveného právního názoru Nejvyššího soudu a rozsouzení této nepochybně skutkově i právně složité věci vynaložil mimořádné úsilí i pečlivost. Nejvyšší soud se přesto nemůže ztotožnit s právním posouzením věci odvolacím soudem, v jejímž důsledku došlo k částečné změně prvoinstančního rozhodnutí.
Zatímco v předchozím kasačním rozhodnutí nebylo procesního prostoru, aby se dovolací soud mohl vyjádřit k otázce vymezení předmětu kupní smlouvy ze dne 14. února 1994, když v uvedeném rozhodnutí pouze jako obiter dictum nadnesl k řešení otázky, resp. východiska při posuzování problematiky označení předmětu převodu s ohledem na v mezidobí dva zpracované geometrické plány obsahující grafické znázornění v nich specifikovaných (částí) pozemků, nyní tato možnost s ohledem na žalobkyněmi mj. vymezený dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nastala.
Předmět převodu je v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994 je vymezen následovně:
„Čl. I
Prodávající má ve svém vlastnictví pozemky v k. ú. Ď. o celkové výměře 6.481 m².
Vlastnické právo k pozemku nabyla prodávající (….)
Místní úřad Praha 8-Ďáblice, jako osoba povinná, v dohodě o vydání nemovitosti ze dne 9. 6. 1993 sp. zn. Práv. 37/9,1 vydal podle geometrického oddělovacího plánu č. 327 – 35/92 ze dne 7. 4. 1993
pozemek – dříve o výměře 6.481 m² – nyní pozemku
o výměře 6.481 m²
Podle této dohody je v nově založeném listu vlastnictví zapsáno:
ALV – vlastník – B. M., r. č….
bytem …
BLV – pozemek – orná půda o výměře 6.481 m²
CLV-DLV – bez zápisu
Čl. II
Prodávající prodává touto kupní smlouvou a tímto již prodal do vlastnictví kupujícího, který již převzal část pozemku v k. ú. Ď. o výměře 5.791 m² uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29. 11. 1993, kterým vznikl nový pozemek z celkové výměry 6.481 m² o výměře 5.791 m².
Nově vzniklý pozemek v k. ú. Ď. přechází za účelem výstavby skládky tuhého komunálního odpadu dle pravomocného územního rozhodnutí čj. 640/92-S/rh ze dne 30. 6. 1992 za dohodnutou kupní cenu 3,519.480,- Kč slovy…
Tato dohodnutá kupní cena odpovídá ocenění ve znaleckém posudku…
Za tuto dohodnutou kupní cenu kupující od prodávajícího tuto nemovitost kupuje.“
Podle §34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle druhého odstavce téhož paragrafu právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Jestliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práv a povinnost, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002).
Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, z čehož vyplývá, že je třeba vycházet z vůle toho, kdo právní úkon učinil, přičemž je nutno chránit dobrou víru toho, komu je projev vůle adresován. Ustanovení §35 obč. zák. tedy zřetelně deklaruje požadavek, aby se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevená vůle jiná) řídil právě logikou věci. Absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (nález Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. II. ÚS 16/01, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98).
O obsahu právního úkonu mohou (a v právní praxi také v tomto směru velmi často nastávají) pochybnosti, a pro takový případ ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně podle §35 odst. 3 obč. zák.) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že právní úkon vyložit nelze, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili při právním úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání. Teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jejž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98).
V posuzované věci předmětem zájmu je písemná smlouva o převodu nemovitosti, která písemně zachycuje obsah právního úkonu, k němuž upínaly projevy vůle účastníků s cílem dosáhnout jimi (v době, kdy účastníci tento projev vůle činili) sledovaného (věcně) právního následku, tj. převodu vlastnického práva k nemovitému majetku, jak byl účastníky označen v této smlouvě. K právní perfekci převodní smlouvy by však mohlo dojít jen tehdy, pokud by mj. byl její obsah vyjádřen srozumitelně.
Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen.
Výklad právního úkonu je součástí jeho uplatnění na vztahy jím upravené. Jako je náležitostí vůle její určitost, tak je náležitostí projevu vůle její srozumitelnost. Projev vůle nemohl by splnit svou funkci ani v případě danosti určité vůle, kdyby projev vůle tuto vůli nevyjadřoval srozumitelně. Srozumitelnost projevu chybí, pokud pro neúplnost, rozpornost anebo pro jinou příčinu, danou v rovině projevu, nikoliv v rovině vůle, nevyplývá z něj jeho obsah, tedy např. pokud není zřejmé, zda se věc prodává anebo kupuje, který z účastníků je kupujícím a který prodávajícím, jaká věc se kupuje atd. V případě nesrozumitelnosti projevu je zapotřebí se pokusit o její odstranění výkladem (§35 obč. zák.). Nesrozumitelnost projevu se dá obyčejně eliminovat, pokud se jedná skutečně o chybu v projevu a nikoliv o nesrozumitelnost způsobenou neurčitostí vůle. Výsledkem výkladu právního úkonu tedy musí být zjištění srozumitelného a určitého obsahu projevu vůle. Pokud i po použití všech (interpretačních) způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný či neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je nerealizovatelný; z tohoto důvod občanský zákoník v ustanovení §37 odst. 1 spojuje neurčitost a nesrozumitelnost projev vůle, resp. právního úkonu s neplatností. (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 161 a násl.).
V čl. II kupní smlouvy ze dne 14. února 1994 se v prvním odstavci předně uvádí, že „Prodávající prodává…do vlastnictví kupujícího…část pozemku v k. ú. Ď. o výměře 5.791 m2 uvedené v geometrickém oddělovacím plánu č. zak. 370-39/93 ze dne 29.11. 1993…“ Tato formulace je určitá i srozumitelná z hlediska projevené vůle účastníků potud, že prodávající strana projevuje svou vůli prodat pouze část pozemku v k. ú. Ď., přičemž stran dalšího vymezení převáděné části pozemku odkazuje na označený geometrický plán. Z grafického znázornění tohoto geometrického plánu ovšem nelze (přímo) zjistit, o jakou část pozemku se má jednat. Odvolací soud ovšem v odůvodnění svého rozsudku za užití jazykového a logického výkladu (s výhradou Nejvyššího soudu o závěru, která část pozemku byla skutečně touto smlouvou převáděna) správně dospívá k dílčímu (nezpochybnitelnému) závěru, že „V čl. I této kupní smlouvy je obsaženo, že pozemek o výměře 6481 m2 v katastrálním území Ď. byl dříve označen a měl tutéž výměru. Geometrickým plánem ze dne 29. 11. 1993, č. zak. 370-39/93 bylo do pozemku sloučeno 20 různých částí pozemků, ale z tohoto geometrického plánu a z výkazu výměr k němu je zřejmé, že jedinou částí původního pozemku, slučovanou do pozemku, byla právě část pozemku, později o výměře 5.791 m2, která byla v tomto geometrickém plánu označena jako díl »o«. Z toho je zřejmé, jaká část pozemku původně, nyní byla touto kupní smlouvou převáděna. Je tak vyloučena záměna s jiným pozemkem, či jinou částí pozemku. V grafické části geometrického plánu č. 370-39/93 je pozemek zobrazen jako díl »o« a ve výkazu výměr podle katastru nemovitostí je tento převáděný pozemek zaznamenán jako díl »o« pozemku o výměře dílu 5791 m2. Tento díl byl spolu s ostatními 19 díly jiných pozemků sloučen do pozemku o výměře 316.109 m2.“
Čl. II posuzované kupní smlouvy ovšem obsahuje také druhý odstavec, ve kterém projev vůle prodávající strany pokračuje, a to s jazykovým vyjádřením, že „Nově vzniklý pozemek v k. ú. Ď. přechází za účelem výstavby skládky tuhého komunálního odpadu dle pravomocného územního rozhodnutí čj. 640/92-S/rh ze dne 30. 6. 1992 za dohodnutou kupní cenu 3,519.480,- Kč.“ Třetí odstavec téhož článku smlouvy pak obsahuje informaci, že „tato dohodnutá kupní cena odpovídá ocenění ve znaleckém posudku….“ , přičemž poslední - čtvrtý odstavec téhož článku smlouvy stanoví, že „Za tuto dohodnutou kupní cenu kupující od prodávajícího tuto nemovitost kupuje.“ Zatímco tedy z obsahu prvního odstavce čl. II kupní smlouvy lze - ve smyslu již shora připomenuté interpretace odvolacím soudem - dospět k dílčímu závěru, že projev vůle prodávající strany se upínal k prodeji části pozemku původ pozemkový katastr v cit. k. ú., resp. k později označené o výměře 5.791 m2, graficky znázorněné jako díl „o“ v předmětném geometrickém plánu, z obsahu druhého až čtvrtého odstavce téhož článku převodní smlouvy lze jedině dospět k dílčímu závěru, že předmětem převodu má být „nově vzniklý pozemek v k. ú. Ď.“ Tyto rozporné dílčí závěry coby výsledné informace zjištěné provedením interpretace uvedených dvou částí čl. II kupní smlouvy, ovšem přetrvávají i po podrobení jejich výkladu v konfrontaci, resp. výkladu s dalšími ustanoveními posuzované kupní smlouvy. Text kupní smlouvy je tedy z hlediska vymezení jejího předmětu sice určitý, leč jeho obsah není pro interpreta srozumitelný, neboť (volně vyjádřeno s ohledem na přijaté dílčí interpretační závěry) prodávající na straně jedné prodává část pozemku (označeného jako díl „o“) z původně označeného pozemku původ pozemkový katastr, resp. pozemek v k. ú. Ď., přičemž na straně druhé v téže kupní smlouvě současně projevuje svou vůli prodat kupujícímu geometrickým plánem nově označený pozemek v témže k. ú.; projev vůle prodávající strany je tedy nesrozumitelný.
Jestliže i přes použití veškerých (interpretačních) způsobů a prostředků zůstane smysl projevu vůle nesrozumitelný nebo neurčitý, v rozsahu nesrozumitelnosti anebo neurčitosti je nerealizovatelný. A proto občanský zákoník stanoví (§37 odst. 1), že neurčitý a nesrozumitelný projev vůle je neplatný (Luby, Š., op. cit., str. 164).
Nejvyšší soud tedy oproti právnímu názoru odvolacího soudu přisvědčuje dovolací námitce žalobkyně b), že z tohoto důvodu je kupní smlouva ze dne 14. února 1994, uzavřená mezi prodávající (právní předchůdkyní žalobkyň) M. B. a kupujícím Hlavním městem Prahou (nyní žalovaným), podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Současně se však nedomnívá, jak dovozovala ve svém dovolání žalobkyně a), že tato kupní smlouva je podle §37 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná pro nemožnost plnění (Nejvyšší soud zde pro stručnost odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozsudku - viz především jeho str. 15).
Kromě toho nelze souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu, že v grafické části k této smlouvě připojeného geometrického plánu ze dne 8. listopadu 1995, číslo zakázky 445-81/95, je zobrazený pozemek v k. ú. Ď., stejného tvaru, „jako díl »o« zobrazený v grafické části geometrického plánu ze dne 25. 11. 1993, č. zak. 370-39/93, který však ke smlouvě přiložen nebyl“ , když „Stejně jako tento díl »o« i pozemek měl podle výkazu výměr geometrického plánu výměru 5791 m2.“ Důvodem je již (byť z pohledu zeměměřičského zcela nevýznamná) okolnost, že zatímco v grafickém znázornění geometrického plánu ze dne 25. listopadu 1993, číslo zakázky 370-39/93, je u zobrazeného dílu „o“, v části mezi číselnými body 28 a 29 uvedena měřená délka „66,20“, pak v geometrickém plánu ze dne 8. listopadu 1995, číslo plánu 445-81/95, je v této části grafického znázornění (tlustou plnou čárou představující nový stav hranic - k tomu srov. Příl. 16.5 písm. b) v době uzavření předmětné kupní smlouvy platné prováděcí vyhlášky zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a katastrálního zákon) mezi body 39 a 40 uvedena měřená délka „66.37“. V poměrech této věci by to znamenalo, že pokud by se neuplatnil shora učiněný závěr o nesrozumitelnosti projevu vůle v kupní smlouvě ze dne 14. února 1994, nezbylo by, než výše uvedenou otázku ohledně identity grafického znázornění v uvedených geometrických plánech podrobit odbornému posouzení znalcem z oboru geodézie a kartografie, neboť v takovém případě by záviselo rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Odlišnost délky mezi předmětnými body v dotčené části grafického zaměření pozemku v jednotlivých geometrických plánech totiž logicky tenduje k předpokladu, že není-li mezi předmětnými body shoda stran délky té které znázorněné strany, pak nemůže být zachována totožnost polohy takto graficky znázorněného pozemků, neboť se - byť třeba zcela nepatrně - jednotlivá jeho grafická znázornění odlišují. V důsledku toho by pak přirozeně nemohla panovat ani shoda mezi projevenou vůli účastníků smlouvy a výsledkem, jenž se projevil vkladem vlastnického práva podle uvedené kupní smlouvy, k níž byl připojen dodatečně zpracovaný geometrický plán. Pro úplnost nutno dodat, že v případě pozemku v cit. k. ú. uvedený nesoulad grafického znázornění byl natolik zjevný, že znalecké participace zde nebylo zapotřebí; vzhledem k odmítnutí dovolání žalovaného se však tato otázka nestala předmětem dovolacího přezkumu a je zde zmíněna toliko okrajově.
Vzhledem k důvodům, jež vedly dovolací soud k vydání tohoto rozsudku, není již zapotřebí reagovat na další dovolací námitky žalobkyň, neboť v procesních poměrech této věci - byť by další dovolací námitky mohly být v té které své části shledány relevantními - jsou de facto konzumovány shora vyloženým právním názorem o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není v dovolání žalobkyněmi dotčeném rozsahu správný, jakkoliv je třeba kvitovat přístup a pozornost, jež byla ze strany odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) věnována tomuto soudnímu případu; Nejvyšší soud jej proto v rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu