ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.799.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 799/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. L. K. , zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 917/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 102.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 18/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2012, č. j. 23 Co 262/2012-69, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č.j. 25 C 18/2012-53, zamítl žalobu, jíž se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 102.050,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2012, č.j. 23 Co 262/2012-69, uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly z procesní situace, kdy se žalobce domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v nepřiměřené délce řízení ve věci vedené pod sp.zn. 8 C 126/98 u Okresního soudu v Uherském Hradišti, které bylo zahájeno dne 30. listopadu 1998 a pravomocně bylo skončeno k datu 2. května 2011.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že nárok uplatněný žalobcem je promlčen. Subjektivní šestiměsíční promlčecí doba uvedená v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – počala běžet od okamžiku, kdy bylo pravomocně skončeno soudní řízení. Od 14. října 2011 do 5. prosince 2011 došlo ke stavení běhu promlčecí doby, neboť v tomto období byla projednávána žádost o poskytnutí zadostiučinění u žalované. Následně běh promlčecí doby pokračoval a skončil dne 26. prosince 2011. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy u soudu dne 3. ledna 2012, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když podle jeho názoru má napadené rozhodnutí zásadní význam po stránce právní. Namítá nesprávné právní posouzení okamžiku počátku běhu promlčecí doby [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Uvádí, že pro počátek běhu promlčecí lhůty není rozhodné datum právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, ale den, kdy se poškozený o ukončení řízení skutečně dozvěděl. Dále klade otázku, zda je možné, aby promlčení nároku nastalo dříve, než se tento nárok začal úročit, namítá ústavní diskonformitu ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk a konečně se domnívá, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaná vlastně zneužila špatného psychického stavu žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně a navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) téhož zákona.
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze skutečnosti, že o výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Při vymezení skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (bod III., 2. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). V podrobnostech lze odkázat též na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012, v němž se jedná o obdobný případ.
Právní závěry odvolacího soudu, jenž počátek běhu promlčecích dob, v nichž žalobce své nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy měl uplatnit u soudu, ztotožňuje s okamžikem pravomocného skončení řízení, tak korespondují s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Správný je i závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanou uplatněná námitka promlčení není výkonem práva odporujícího dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopisu Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999). Žádný šikanózní výkon práva ze strany žalované však v řízení prokázán nebyl a žalobce ho ani netvrdil.
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani údajnou protiústavnost ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk. Ostatně ústavněprávní konformitu této úpravy prověřil Ústavní soud usnesením ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 (dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), kterým odmítl návrh na zrušení citovaného ustanovení.
Protože tedy napadený rozsudek Městského soudu v Praze nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o.s.ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o.s.ř.].
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v něm žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. května 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu