ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.979.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 979/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci vyšetřovaného J. Č. , zastoupeného opatrovníkem Mgr. Jakubem Ohniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 7, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. Nc 483/2011, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č.j. 17 Co 207/2012-76, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č.j. 17 Co 207/2012-76, ve výrocích I. a II. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. ledna 2012, č.j. Nc 483/2011-61, ve výrocích I. až III., se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání vyšetřovaného proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2012, č.j. 17 Co 207/2012-76, se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, č.j. Nc 483/2011-61, výrokem I. podle ustanovení §10 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) omezil vyšetřovaného J. Č. ve způsobilosti k právním úkonům tak, že je způsobilý činit pouze právní úkony majetkoprávní povahy, jejichž hodnota nepřesahuje 500,- Kč, přičemž k ostatním právním úkonům způsobilý není. O nákladech řízení mezi účastníky navzájem rozhodl, že žádný nemá na jejich náhradu právo a státu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Současně rozhodl o ustanovení opatrovníka vyšetřovanému tak, že s účinností od právní moci výroku o omezení způsobilosti vyšetřovaného k právním úkonům mu ustanovil opatrovníkem Městskou část Praha 4.
K odvolání vyšetřovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2012, čj. 17 Co 207/2012-76, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Výrokem III. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o ustanovení opatrovníka a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §10 odst. 2 a 3 obč. zák. připomněl skutečnost, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je ovládáno inkviziční zásadou a soud je proto povinen bez ohledu na navržené důkazy z vlastní iniciativy vyšetřit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Rozhodnutí o statusové otázce má proto jako rozhodnutí o osobním stavu konstitutivní účinky, tj. účinky ex nunc. Předpokladem pro omezení způsobilosti k právním úkonům je tedy existence duševní poruchy, která není jen přechodná a která je takového stupně, že omezuje schopnost činit právní úkony. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně opatřil dostatek podkladů, správně vycházel z vyhotoveného znaleckého posudku a znalce též vyslechl. Učinil též jiná zjištění, především vyslechl posuzovaného a neomezil se tak toliko na posouzení věci znalcem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předpoklady pro omezení způsobilosti posuzovaného v daném případě existují a bylo tak důvodné k ochraně zájmů vyšetřovaného jeho způsobilost k právním úkonům omezit. Současně též rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům J. Č., stanovený soudem prvního stupně, považoval za zcela správný a odpovídající zjištěným skutečnostem. Odvolací soud vyslovil předpoklad, že v budoucnosti bude vyšetřovanému vyřízen invalidní důchod, s nímž bude schopen, v částce stanovené již soudem prvního stupně, samostatně nakládat, když kromě tohoto úkonu majetkoprávní povahy zjevně k dalším právním úkonům vyšetřovaný způsobilý není s ohledem na svůj závažný zdravotní stav, který dlouhodobě nebyl léčen.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen vyšetřovanému dne 15. října 2012 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze – konkrétně proti jeho výrokům, I. a III. - podal vyšetřovaný dne 6. prosince 2012 včasné dovolání vypracované jeho opatrovníkem. Vyšetřovaný přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a má tak napadený rozsudek za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jako dovolací důvody uvádí ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona, takže v tomto případě vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůrazňuje, že je zcela nežádoucí, aby odvolací soud odmítl přihlédnout ke změně stavu posuzovaného v době, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně dosud nenabylo právní moci. Dopustil se tak závažného zásahu do práv a svobod vyšetřovaného. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012.
Dovolací soud pak uvážil, že dovolání vyšetřovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné proti výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení otázky předpokladů pro omezení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 obč. zák. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním napadeném výroku I. ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např. mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (především) Ústavního soudu, od nichž není pochopitelně žádného důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979).
Dále, že má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a že znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu – viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s. 330 – 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity).“
Jak vyplývá z poměrně stručného odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud jinak správně připomněl, že řízení o způsobilosti k právním úkonům je ovládáno vyšetřovací zásadou, kdy soud je povinen bez ohledu na navržené důkazy z vlastní iniciativy vyšetřit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Sám však zcela zřetelně z této zásady plně nevycházel, když (v rozporu s již vyloženými zásadami) pominul odpovídajícím způsobem zaměřit se na ověření vztahu duševní choroby vyšetřovaného k jeho schopnostem činit právní úkony. Ač tuto okolnost zmínil, odvolací soud se nikterak nevypořádal s tvrzením vyšetřovaného, že byl propuštěn z P. l. v B. a stal se pak klientem obecně prospěšné společnosti B., která mu poskytuje chráněné bydlení. Proto jeho zcela obecné konstatování, že existují předpoklady pro omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného, nelze za tohoto stavu přijmout, což je třeba vztáhnout i na úvahu o vymezení rozsahu tohoto omezení. Takovéto zdůvodnění rozhodnutí stanovící a vymezující omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřovaného je třeba hodnotit jako zcela vágní, resp. neexaktní a neodpovídající výše vyloženým zásadám na aplikaci ustanovení §10 odst. 1 a 2 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí ve výroku ve věci samé proto z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není možno považovat za správné. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení §243b odst. 2 a 3 o.s.ř. v tomto výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil v příslušných výrocích i toto rozhodnutí a věc vrátil ve vymezeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel svým dovolání výslovně napadá i výrok III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. o ustanovení opatrovníka, přičemž věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení (§221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolání proti tomuto výroku však procesní předpis neupravuje, resp. neumožňuje (§236 až §239 o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR proto v této části dovolání vyšetřovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. května 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu