ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1259.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1259/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) P.P., a b) E. P. , obou zastoupených JUDr. Janem Menšem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 2/2, PSČ 405 02, proti žalované Slavia pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Revoluční 1/655, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60197501, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, o zaplacení částky 5.848.876,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 101/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 16 Co 395/2010-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Jana Menše, se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 2/2, PSČ 405 02.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. května 2010, č. j. 11 C 101/2007-148, ve výroku o věci samé pod bodem IV, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci a) částku 5.848.876,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
V pořadí první z dovolatelkou předložených otázek, „zda odůvodněná procesní obrana žalované v řízení před soudem, v rámci které odmítá zaplatit žalobci pojistné plnění, má být kvalifikována jako odmítnutí pojistného plnění dle §802 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tedy jako hmotně právní úkon vůči druhému účastníkovi řízení ve smyslu §41 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád“, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemůže. Na takto obecně formulovanou otázku totiž odpovědět nelze.
O tom, že procesní úkon účastníka řízení učiněný vůči soudu může zahrnovat též hmotněprávní úkon, jenž podle ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. je od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli ostatní účastníci, účinný také vůči nim, není v rozhodovací praxi soudů pochyb (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 23 Odo 1787/2006, uveřejněného pod číslem 37/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2003, pod číslem 5). Odpověď na otázku, zda určitý procesní úkon účastníka ten či onen hmotněprávní úkon skutečně zahrnuje, však bude záležet na jeho konkrétním obsahu a na okolnostech, za nichž byl učiněn; případné pochybnosti bude třeba řešit cestou výkladu za použití zákonných interpretačních pravidel. Jedná se tedy o individuální posouzení konkrétního případu.
Otázku zásadního právního významu by mohla otevřít dovolací námitka zpochybňující správnost (a v jejím rámci též úplnost) blíže nezdůvodněného právního posouzení odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka v žádném ze svých procesních podání, jmenovitě ani ve vyjádřeních ze dne 1. června 2007 a 26. ledna 2009, právní úkon odmítnutí pojistného plnění neučinila. Vzhledem k procesním poměrům souzené věci však ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá; bez ohledu na výsledek posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu by se o otázku zásadního právního významu jednat nemohlo. Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Odvolací soud založil závěr o nedůvodnosti procesní obrany dovolatelky a o právu žalobce a) na požadované pojistné plnění na dvou samostatných důvodech. Především uzavřel, že procesní podání ze dne 1. června 2007 a 26. ledna 2009 nelze vyložit jako právní úkon, kterým dovolatelka odmítla plnění z pojistné smlouvy, a zároveň dovodil, že i kdyby v otázce posouzení povahy těchto podání dospěl k opačnému závěru, nebyly by splněny předpoklady stanovené v §802 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2004 (dále též jen „obč. zák.“), jež musí být kumulovaně splněny, aby pojistitel mohl plnění z pojistné smlouvy odmítnout. Dovolatelka zpochybnila správnost též toho právního posouzení, jež odvolací soud přijal jako druhý a sám o sobě postačující důvod potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. Pro závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však ještě třeba, aby rovněž toto právní posouzení činilo rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce. Tak tomu ovšem není; právní otázku, pro jejíž řešení odvolacím soudem by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolatel ve vztahu k druhému z důvodů, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně nezformuloval a otázku zásadního právního významu nelze nalézt ani v námitkách, jimiž dovolatel v tomto ohledu obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod.
Zakládá-li dovolatel námitku zpochybňující správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož nebyly splněny předpoklady stanovené v §802 odst. 2 obč. zák., na argumentu, že žalobce podle výsledků dokazování při uzavírání pojistné smlouvy uvedl vědomě nepravdivé údaje týkající se vytápění pojištěného objektu a že soudy se nevypořádaly uspokojivě s otázkou, zda lze příčinu pojistné události (prohoření trámu vlivem trvalého sálavého tepla z kouřovodu krbu) kvalifikovat jako skutečnost, kterou žalovaná pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi pojistníka nemohla zjistit při sjednávání pojistného, pak správnost napadeného rozhodnutí nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s právním posouzením odvolacího soudu, tj. nepodrobuje kritice správnost volby a výkladu norem hmotného práva či správnost jejich aplikace na zjištěný skutkový stav věci; právní posouzení, jež prosazuje jako správné oproti tomu, na němž spočívá napadené rozhodnutí, buduje na vlastní, odlišné verzi skutkového stavu a proti právním závěrům odvolacího soudu tak brojí prostřednictvím zpochybnění správnosti či úplnosti jeho skutkových zjištění. Podle skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, jenž se v dovolacím řízení nemůže změnit a v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jej nelze ani zpochybnit (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), byl a) žalované (prostřednictvím zaměstnankyně jednající jejím jménem) v době pořízení dodatku pojistné smlouvy znám skutečný způsob vytápění pojištěné budovy (LTO), včetně existence funkčního krbu, a skutečnost, že v dodatku smlouvy byl zachycen nesprávný údaj o vytápění (elektro), jehož nesprávnosti si evidentně obě smluvní strany při podpisu dodatku nevšimly, nemůže vést k závěru, že žalobce vědomě nepravdivě či neúplně zodpověděl otázky způsobu vytápění, a b) mezi způsobem vytápění budovy a pojistnou událostí (škodou způsobenou požárem budovy) nebyl vztah příčinné souvislosti. Pak ovšem dovolatelka podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) oproti svému přesvědčení uplatňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Okolnosti uplatněné tímto dovolacím důvodem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř.).
Napadenému rozhodnutí nelze přiznat zásadní význam po právní stránce ani na základě druhé dovolatelkou výslovně formulované otázky, „zda je pojišťovna oprávněna snížit pojistné plnění dle §798 OZ v případech, kdy pojistník uvádí při uzavírání pojistné smlouvy vědomě nepravdivé údaje, které by mohly mít vliv na výši pojistného a to přestože nejsou splněny podmínky pro snížení pojistného plnění dle §809 odst. 1, 2 OZ“. Též tato otázka vychází z jiného (odlišného) skutkového základu stran vědomosti pojistníka, než na kterém spočívá právní posouzení odvolacího soudu, a platí pro ni tudíž beze zbytku závěry uvedené v předchozím odstavci. Především však – oproti tomu, že posouzení procesních podání dovolatelky ze dne 1. června 2007 a 26. ledna 2009 podle jejich obsahu jako odmítnutí pojistného plnění bez dalšího, tj. bez výkladu za použití zákonných interpretačních pravidel, vyloučit nelze - je možno bez dalšího uzavřít, že odvolací soud se v závěru, že o právní úkon snížení pojistného plnění se nejednalo, neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Zatímco k odmítnutí pojistného plnění z povahy věci postačí projev vůle žádné pojistné plnění z označených důvodů neposkytnout, nemůže jít o projev vůle směřující k uplatnění práva pojistitele na snížení pojistného plnění tam, kde absentuje údaj, na jakou částku nebo o jakou část se pojistné plnění snižuje, a takový údaj v procesních podáních dovolatelky nalézt nelze. Na tomto závěru by nemohly ničeho změnit ani výsledky výkladu projevu vůle; Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627). Za těchto okolností nelze dovozovat přípustnost dovolání ani z dovolatelkou uplatněné skutečnosti, že odvolací soud ustanovení §798 obč. zák. neaplikoval.
Opodstatnit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí není způsobilá ani námitka, že toto rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí, tj. stav, kdy odůvodnění rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na něho ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř., je vadou řízení, k jejímuž uplatnění je vyhrazen dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ani k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem se podle ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nepřihlíží. O situaci, kdy námitka procesní vady zahrnuje právní otázku, neboť je odrazem střetu o výklad normy procesního práva, se tu nejedná o (srov. ostatně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz , stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována). To platí též o námitce vytýkající Obvodnímu soudu pro Prahu 6 nedostatek věcné příslušnosti k projednání věci.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalobce a) vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložil v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalobce a) učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §16 odst. 2 a §18 odst. 1 věty první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. částku 2.163,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.463,- Kč je žalovaná povinna žalobci a) zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu