ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.14.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 14/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně 1. SčV, a.s. , se sídlem v Praze 10, Ke Kablu 971, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 47549793, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze, Moravská 1553/52, proti žalované JUDr. D. M., jako insolvenční správkyni dlužnice Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem v Praze – Vinohradech, Římská 104/14, o zaplacení 528 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 50/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j. 4 Cmo 284/2009-192, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 979,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Martina Šebka.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2009, č. j. 49 Cm 50/2005-159, tak, že uložil žalované Stavitelství KRRO, s.r.o., identifikační číslo osoby 25259971 (dále též jen „žalovaná“), zaplatit žalobkyni 500 000 Kč s příslušenstvím, potvrdil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé (tedy ohledně částky 28 632 Kč s příslušenstvím) a uložil žalované nahradit žalobkyni a státu náklady řízení.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na základě opakování důkazu některými listinami, jelikož podle jeho názoru jimi nebylo zjištěno vše, co jimi mohlo být objasněno, resp. je zčásti hodnotil odlišně.
Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva o dílo, neboť nedošlo k dohodě o jejich podstatných částech. Další jeho skutkové a právní závěry však již nesdílí, neboť pro ně nenachází oporu v provedeném dokazování. Podle názoru odvolacího soudu jde v případě žalobou uplatněného nároku na zaplacení dodávky a montáže dešťové a splaškové kanalizace pro objekt Domova důchodců v Č. po skutkové stránce o spor o vydání bezdůvodného obohacení, o něž se na úkor žalobkyně obohatila žalovaná plněním bez právního důvodu. Uvedl, že žalobkyně uplatnila v žalobě nárok na peněžité plnění, přičemž v ní vymezila předmět plnění po skutkové stránce tak, že na základě smlouvy o dílo provedla pro žalovanou dílo. V situaci, kdy k uzavření smlouvy nedošlo, je podle odvolacího soudu povinností soudu posoudit nárok žalobkyně na zaplacení požadované částky podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení podle §451a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť na základě zjištěného skutkového stavu, který oproti jeho vymezení v žalobě nedoznal změn, lze žalobkyni přiznat požadované plnění, byť z jiného právního titulu, než jak ho právně kvalifikovala v žalobě. Vzhledem k tomu, že předmět obohacení již vydat nelze, musí být poskytnuta peněžitá náhrada, jejíž výše musí odpovídat hodnotě obohacení v době, kdy bylo získáno.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se bezdůvodně obohatila, jestliže získala plněním bez právního důvodu majetkový prospěch na úkor žalobkyně, které vznikla majetková újma, jestliže se její majetek o poskytnuté práce nezvětšil. Podle názoru odvolacího soudu je nárok na bezdůvodné obohacení co do svého základu prokázán a obtíže skutkových zjištění či jednoznačná nemožnost jejich zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Při určení výše bezdůvodného obohacení se základem jeho úvahy staly skutečnosti, které zjistil opakováním důkazů. Vzájemným posouzením částky požadované žalobkyní a posudků znalců, kteří provedené práce oceňovali, dospěl odvolací soud za aplikace §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k závěru, že výše bezdůvodného obohacení činí 500 000 Kč. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V otázce dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, za něž označuje zjištění odvolacího soudu o vzniku a výši bezdůvodného obohacení. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v aplikaci norem o vydání bezdůvodného obohacení na skutková tvrzení žalobkyně, v následcích neunesení důkazního břemene žalobkyní, jakož i v nesprávném použití §136 o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že na rozdíl od soudu prvního stupně pochybil, přiznal-li žalobkyni nárok na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování před soudy obou stupňů. Dále namítá, že žalobkyně, jíž svědčí důkazní břemeno, neprokázala výši bezdůvodného obohacení, když tvrzený rozsah provedených prací nelze dovodit ani ze žádného ze tří zpracovaných znaleckých posudků. Poukazuje na to, že odvolací soud vycházel při určení výše nároku pouze ze znaleckého posudku zpracovaného na žádost žalobkyně vyznívajícího v její prospěch, zatímco znalecký posudek vypracovaný na žádost žalované opomenul. Tvrdí, že v situaci, kdy žalobkyně své důkazní povinnosti nedostála, nelze jí přiznat požadovanou částku ani z titulu bezdůvodného obohacení v případě možného posouzení jejich skutkových tvrzení podle §451 a násl. obč. zák.
V souvislosti s aplikací ustanovení §136 o. s. ř. postupoval podle dovolatelky odvolací soud nesprávně, pokud za bezdůvodné obohacení považuje majetkový prospěch žalované odpovídající majetkové újmě žalobkyně, o kterou se její majetek nezvětšil, a nikoli dopad do majetkové sféry toho, kdo se podle jeho mínění bezdůvodně obohatil, čímž zaměňuje nárok na náhradu skutečné škody a ušlého zisku s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Poukazuje na to, že při určení výše nároku dle uvedeného ustanovení nejde o volnou úvahu nepodléhající hodnocení, nýbrž jejím základem musí být zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. V napadeném rozsudku postrádá vysvětlení, proč odvolací soud považoval za prokázané, že všechny práce provedla pouze žalobkyně, ani proč při určení výše nároku vycházel pouze ze skutkových tvrzení žalobkyně, zatímco její tvrzení o sporném rozsahu provedených prací, opřené o jí zadaný znalecký posudek, nevzal v potaz. Tvrdí, že odvolací soud při aplikaci §136 o. s. ř. pochybil, neboť úvahou dle tohoto ustanovení nahradil zjištění rozsahu prací provedených žalobkyní.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, byť jím nebylo vyhověno jejímu žalobnímu nároku v plném rozsahu. Přestože podle jejího přesvědčení došlo mezi účastnicemi k ústnímu uzavření smlouvy o dílo, shodný závěr soudů obou stupňů o jejím neprokázání respektuje. Uvádí, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně správně vysvětlil, že právní kvalifikace nároku je věcí soudu, a proto jí nemůže být přičítáno k tíži, pokud v žalobě dovozovala svůj nárok ze smlouvy o dílo. Jako podstatnou označuje skutečnost, že v řízení přesně popsala a prokázala rozsah provedených prací pro žalovanou, a uvádí, že není rozhodné, jak bylo toto plnění ve svém výsledku označováno. Na rozdíl dovolatelky zastává názor, že rozsah provedených prací zcela prokázala, a tvrdí, že žalovaná v řízení nezpochybňovala rozsah provedených prací, nýbrž pouze cenu prací a uzavření smlouvy o dílo. Za nedůvodnou označuje i její námitku, že odvolací soud nepřihlédl ke znaleckému posudku Ing. B. Podle přesvědčení žalobkyně odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení nepochybil, dovodil-li, že jeho výše odpovídala újmě způsobené žalobkyni tím, že jí za provedené dílo nebylo zaplaceno. Žalobkyně navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-19 , zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 9. září 2011, prohlásil Městský soud v Praze jako insolvenční soud konkurs na majetek žalované.
Usnesením ze dne 6. března 2012, č. j. 32 Cdo 4356/2010-214, ve spojení s usnesením ze dne 15. května 2012, č. j. 32 Cdo 4356/2010-218, Nejvyšší soud vyrozuměl účastnice řízení o přerušení dovolacího řízení prohlášením konkursu na majetek žalované a o podmínkách, za nichž v něm lze pokračovat [srov. §263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném v době prohlášení konkursu (dále též jen „insolvenční zákon“)].
Usnesením ze dne 30. listopadu 2012, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-59, Městský soud v Praze rozhodl, že v nalézacím řízení, které je u něho vedeno pod sp. zn. 49 Cm 50/2005, lze pokračovat. Tímto rozhodnutím se insolvenční správkyně stala účastnicí řízení místo dlužnice (srov. §265 odst. 3 větu druhou insolvenčního zákona). Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení s tím, že na straně žalované jednal s insolvenční správkyní JUDr. D. M.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, přiznal-li žalobkyni nárok z titulu bezdůvodného obohacení na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě, navíc v situaci, kdy žalobkyně rozsah bezdůvodného obohacení neprokázala. Nejvyšší soud se s tímto jejím názorem neztotožňuje.
Odvolací soud poté, kdy se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobou uplatněný nárok nelze přiznat (pro neexistenci smlouvy o dílo) z titulu zaplacení ceny díla, postupoval správně a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, pokud žalobní nárok posoudil podle jiné hmotně-právní normy, která upravuje nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, či jeho rozsudky ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, ze dne 11. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006, nebo ze dne 16. září 2008, sp. zn. 33 Odo 1042/2006, jež jsou veřejnosti dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ). Ostatně, tuto právní kvalifikaci uplatněného nároku učinil i soud prvního stupně, který ustanovení §451 a násl. obč. zák. v odůvodnění svého rozhodnutí citoval, přičemž žalobu zamítl proto, že žalobkyně neprokázala rozsah a hodnotu provedených prací, nikoli proto (jak se mylně domnívá dovolatelka), že nárok na zaplacení ceny díla nemohl vzniknout, protože nedošlo k uzavření smlouvy o dílo. Námitka dovolatelky, že odvolací soud přiznal žalobkyni plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě, je nedůvodná, neboť, jak odvolací soud správně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, skutkový stav vymezený v žalobě se v průběhu odvolacího řízení nezměnil. Odvolací soud vyšel z téhož skutkového základu, jak vyplývá ze žaloby a z něhož vycházel i soud prvního stupně. Skutečnost, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene žalobkyně o rozsahu a hodnotě prací provedených pro žalovanou, odvolací soud již z důkazů provedených před soudem prvního stupně dospěl ke zjištění, že předmětné práce (bez přesného určení jejich rozsahu a ceny) žalobkyně pro žalovanou provedla (což sama žalovaná v řízení před soudem prvního stupně nepopírala) a že se tak žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, neznamená, že při právním posouzení věci vyšel odvolací soud z odlišného skutkového základu, než který byl vymezen žalobou. Za této situace nelze proto přisvědčit námitce dovolatelky, že zjištění odvolacího soudu, že na straně žalované vznikl majetkový prospěch, nemá oporu v provedeném dokazování. Konečně, provedení prací žalobkyní pro žalovanou prokazují i soudy hodnocené znalecké posudky, včetně posudku vyžádaného samotnou žalovanou. Řešil-li pak odvolací soud otázku rozsahu (výše) bezdůvodného obohacení na straně žalované postupem podle §136 o. s. ř., nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení, když co do základu byl nárok prokázán a obtíže skutkových zjištění byly spojeny jen s výší uplatněného nároku. V této souvislosti není důvodná námitka dovolatelky, že postup podle §136 o. s. ř. nelze použít, neprokáže-li oprávněný hodnotu bezdůvodného obohacení. Přistoupit na tuto argumentaci dovolatelky by vedlo k situaci, že ustanovení §136 o. s. ř. by nebylo použitelné nikdy. Zjevně nesprávná výtka dovolatelky, že při určení výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení vycházel odvolací soud pouze ze skutkových tvrzení žalobkyně, nemá žádnou oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí v otázce aplikace §136 o. s. ř.
Konečně nelze souhlasit ani s námitkou, že odvolací soud pochybil tím, že za bezdůvodné obohacení žalované považoval majetkovou újmu žalobkyně, o kterou se její majetek nezvětšil, neboť „majetkovou újmou“ žalobkyně odvolací soud výši bezdůvodného obohacení na straně žalované nepoměřoval. Pokud ji v odůvodnění rozhodnutí zmínil, učinil tak proto, aby vyložil, na čí úkor žalovaná bezdůvodné obohacení získala.
Za situace, kdy Nejvyšší soud ani neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami řízení, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 23 650 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5 029,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu