ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1848.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1848/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně FINI s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Štětkova 18, PSČ 140 68, identifikační číslo osoby 27431045, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze - Karlíně, Sokolovská 5/49, proti žalované ZENONE, s. r. o. , se sídlem v Brně, Moravské nám. 13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25344722, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/43 Cm 167/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. dubna 2012, č. j. 1 Cmo 5/2012-448, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. dubna 2012, č. j. 1 Cmo 5/2012-448, ve druhém, třetím, čtvrtém a pátém výroku se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem (v pořadí třetím ve věci) ze dne 11. října 2011, č. j. 35/43 Cm 167/2004-401, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 35/43 Cm 167/2004-430, zamítl žalobu o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě závěru, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o tom, že její právní předchůdkyně (TEXTIL POINT, s.r.o., identifikační číslo osoby 25917226) dodala žalované zboží (bavlněný manšestr), jehož zaplacení (nedoplatku kupní ceny) se v řízení domáhá.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem zastavil na základě částečného zpětvzetí žaloby odvolací řízení o úroku z prodlení ohledně části 4% ročního úroku z prodlení, a to z částky 532 255,50 Kč od 22. srpna 2002 do 3. září 2002, z částky 432 255,50 Kč od 4. září 2002 do 7. října 2002, z částky 332 255,50 Kč od 8. října 2002 do 15. října 2002 a z částky 300 000 Kč od 16. října 2002 do 28. července 2005 (výrok I). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 300 000 Kč s 4% ročním úrokem z prodlení za dobu od 29. července 2005 do zaplacení (výrok II.). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi navzájem za řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), o povinnosti žalované nahradit náklady České republice (výrok IV.) a o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi navzájem (výrok V.).
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobkyní o tvrzení, že její právní předchůdkyně dodala předmětný manšestr žalované. V této souvislosti provedl rekapitulaci obrany žalované v řízení před soudem prvního stupně. Uvedl, že namítala pouze absenci aktivní legitimace žalobkyně s tím, že celý obchodní případ (včetně objednávek a ostatní veškeré korespondence) probíhal výhradně mezi ní (žalovanou) a společností SAN VALENTINO, a.s., od níž předmětný manšestr převzala. Dílčí platbu ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 232 255,50 Kč na fakturu č. 2002033 znějící na částku 532 255,50 Kč vysvětlila omylem, že platí firmě SAN VALENTINO, a.s. Po zjištění tohoto pochybení zbývající částku 300 000 Kč již neuhradila a vrácení omylem proplacené částky po žalobkyni nepožadovala. Odvolací soud dále shrnul zjištění, která učinil soud prvního stupně ze svědecké výpovědi Ing. J. K., který zastával v předmětné době funkci ředitele a předsedy představenstva SAN VALENTINO, a.s.
Odvolací soud uvedl, že při odvolacím jednání se shodly obě účastnice řízení na obecné ceně předmětných manšestrových látek ve výši 105 Kč za metr bez daně z přidané hodnoty, z čehož vychází propočtem celková obecná cena dodaného materiálu ve výši 532 255,50 Kč, kterou žalobkyně fakturovala žalované. Za této situace dospěl k závěru, že žalovaná neuzavřela (ať už s firmou SAN VALENTINO, a.s. či s právní předchůdkyní žalobkyně) žádnou kupní smlouvu ohledně předmětného manšestru, který uvedená firma nechtěla a ani nemohla prodat žalované, právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou vůbec nejednala a dodávka manšestru byla objednána u SAN VALENTINO, a.s. Za stavu, kdy žalovaná ani nepopírala, že by jí nebyl manšestr, jak si ho objednala u SAN VALENTINO, a.s. a jak tvrdila i žalobkyně, dodán, je podle odvolacího soudu zcela nepochybné, že žalované bylo plněno bez právního důvodu, a proto jí vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), které je ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. povinna vydat. Pakliže vydání materiálu in natura není pro jeho spotřebování možné, je žalovaná povinna poskytnout peněžitou náhradu ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák., která představuje obecnou cenu manšestru, jejíž výši učinily obě účastnice nespornou. Na skutečnosti, že šlo o materiál dodaný žalobkyní a bezdůvodné obohacení bylo získáno na její úkor, nemění nic podle odvolacího soudu ani nesprávný údaj na dodacích listech, že jde o dodávku od SAN VALENTINO, a.s., když tato firma manšestr nedodala a dodávka od jiného subjektu nepřipadá v úvahu. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila z celkové obecné ceny dodaného manšestru právní předchůdkyni žalobkyně již částku 232 255,50 Kč, je podle odvolacího soudu žaloba důvodná v rozsahu částky 300 000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu druhého až pátého výroku napadla žalovaná dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“], přičemž rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.].
Podle názoru dovolatelky jsou závěry odvolacího soudu v rozporu s provedenými důkazy v průběhu řízení, přičemž za věcně nesprávné pokládá i hodnocení bezdůvodného obohacení. Dovolatelka setrvává na námitce o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně, když nadále tvrdí, že celý obchodní případ se uskutečnil výhradně mezi ní a firmou SAN VALENTINO, a.s., což potvrzují i výsledky provedeného dokazování. Z něho vyplývá, že smlouvu uzavřela s firmou SAN VALENTINO, a.s., a to tak, že tato společnost na její objednávku kvalifikovaně reagovala a žádané zboží dodala. Dle dovolatelky je irelevantní, že pro objednávku bylo údajně použito zboží ze skladu právní předchůdkyně žalobkyně, neboť jeho obstarání bylo výhradně věcí a odpovědností SAN VALENTINO, a.s. a případné vzájemné vztahy této společnosti s právní předchůdkyní žalobkyně, které byly interní záležitostí těchto osob, nemohly ovlivnit její obchodní vztah s firmou SAN VALENTINO, a.s.
Dovolatelka je přesvědčena o tom, že se na úkor žalobkyně nemohla bezdůvodně obohatit. Pokud společnost SAN VALENTINO, a.s. nepoužila při realizaci předmětné zakázky pro žalovanou svůj materiál, nýbrž zboží právní předchůdkyně žalobkyně, šlo by uvažovat dle jejího mínění jen o protiprávním jednání a bezdůvodném obohacení pouze na straně společnosti SAN VALENTINO, a.s., když povinnost vydat bezdůvodné obohacení se neváže k věci, ale k osobě, která se plněním bezdůvodně obohatila. Akcentuje, že i když jí společnost SAN VALENTINO, a.s. dosud dodané zboží řádně nevyúčtovala, nemůže se po ní úhrady kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení domáhat třetí osoba, nýbrž jen společnost SAN VALENTINO, a.s. jako účastník smluvního vztahu. Dovolatelka tak uzavírá, že ve sporu není pasivně legitimována.
Dovolatelka rovněž namítá, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by vůbec byla vlastníkem předmětného materiálu a že tento materiál byl dodán z jejího skladu; výpověď svědka Kováře tuto skutečnost podle jejího mínění neprokazuje. Dovolatelka se rovněž ohrazuje proti zjištění odvolacího soudu, že dodací listy byly nesprávně označeny. Pokud je na nich jako dodavatel označena firma SAN VALENTINO, a.s., jde podle jejího názoru naopak o zachycení pravdivého stavu.
Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i při určení výše bezdůvodného obohacení, jestliže nevzal v potaz prokázanou skutečnost, že barvení manšestru prováděla společnost SAN VALENTINO, a.s., za což jí právní předchůdkyně žalobkyně fakturovanou částku 169 575 Kč dosud nezaplatila. Pokud se proto žalobkyně domáhá částky 300 000 Kč, která má odpovídat hodnotě finální (obarvené) tkaniny, dožaduje se neoprávněně částky 169 575 Kč, neboť její právní předchůdkyně byla vlastníkem toliko hrubého a nezpracovaného materiálu.
Dovolatelka označuje napadené rozhodnutí za více než překvapivé, neboť poté, co soud prvního stupně žalobu opakovaně třikrát zamítl, odvolací soud učinil zcela opačné skutkové závěry a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, aniž by v odvolacím řízení byly zjištěny skutečnosti či byly provedeny důkazy, které by popřely skutková zjištění soudu prvního stupně.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve posuzoval, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti. Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která spočívá v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí.
Přezkoumatelným, tj. srozumitelným a řádně odůvodněným, je rozhodnutí, jež v souladu s požadavky §157 odst. 2 o. s. ř. obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, proč neprovedl další navrhované důkazy a z jakého důvodu neučinil žádná zjištění z některých provedených důkazů. Nezbytným požadavkem řádného odůvodnění rozhodnutí je soudem přijatý závěr o skutkovém stavu věci a na něj navazující právní posouzení věci. Těmto svým povinnostem však odvolací soud nedostál, jestliže v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění o bezdůvodném obohacení žalované na úkor žalobkyně, která jsou odlišná od skutkových závěrů soudu prvního stupně. Pokud se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec o nějakém důkazu zmiňuje, tak o výslechu svědka Ing. Jana Kováře, a to ještě pouze v části, v níž popisuje odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. I kdyby odvolací soud hodlal svá od soudu prvního stupně odlišná skutková zjištění založit na tomto důkazu, musel by – jak mu ukládá §213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. – jeho provedení opakovat, což neučinil.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, totiž neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokolu vyjádřeny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy výslechem svědků, které sám nezopakoval (srov. například rozsudky bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod čísly 64/1966 a 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy výslechem svědků, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. shodně již cit nález Ústavního soudu, cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, dále například rozsudek téhož soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, dále rozsudky téhož soudu ze dne 7. července 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, ze dne 9. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 1568/2008, ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 2196/2009, nebo ze dne 24. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 1225/2011, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz).
Existence uvedené vady řízení, která znamená naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., představuje dostatečný důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, aniž se dovolací soud musel zabývat vytýkanou překvapivostí rozhodnutí, jakož i ohlášenými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu