ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2399.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 2399/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně RW PRIMO - příslušenství mostů s.r.o. , se sídlem v Brně – Řečkovicích, Novoměstská 2170/1c, PSČ 621 00, identifikační číslo osoby 25025414, zastoupené Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 13, proti žalované FIRESTA-Fišer, rekonstrukce, stavby a.s. , se sídlem v Brně, Mlýnská 68, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317628, zastoupené JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 943/9, o zaplacení 593 207 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Cm 16/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012, č. j. 8 Cmo 257/2011-222, takto:
I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. března 2012, č. j. 8 Cmo 257/2011-222, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou zaplacení žalované částky jakožto 5% pozastávky z ceny díla dle odstavce 04.06. smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi, kterou vyúčtovala fakturou číslo ... znějící na částku 11 864 145 Kč, na niž žalovaná uhradila postupně ve čtyřech splátkách celkovou částku 10 677 730,77 Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 6 Cm 16/2009-146, uložil žalované zaplatit žalobkyni 498 493,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,03 % denně od 3. října 2008 do zaplacení (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu ohledně nároku na zaplacení 94 713,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,03 % denně od 2. srpna 2007 do zaplacení a v nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,03 % denně z částky 498 493,50 Kč od 2. srpna 2007 do 2. října 2008 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání obou účastnic řízení Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu ohledně 498 493,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), potvrdil ho v napadené části druhého bodu výroku, tj. ohledně úroku z prodlení ve výši 0,03 % denně z částky 498 493,50 Kč od 2. srpna 2007 do 2. října 2008 (výrok II.), a rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Podle zjištění odvolacího soudu se žalobkyně domáhala podanou žalobou zaplacení žalované částky jako 5% pozastávky z ceny díla dle odstavce 04.06. smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi, kterou vyúčtovala fakturou číslo ... znějící na částku 11 864 145 Kč, na niž žalovaná uhradila čtyři splátky ve výši 4 861 343 Kč, 2 725 797 Kč, 2 022 817 Kč a 1 067 773,77 Kč. Tvrdila, že nebyla-li bankovní garance ve vztahu k první polovině pozastávky vystavena, stala se první část pozastávky ve výši 593 207 Kč odpovídající 5 % fakturované ceny díla dne 1. srpna 2007 splatnou. Žalovaná však tuto částku nezaplatila. Žalobkyně dílo předala investorovi Ředitelství silnic a dálnic ČR, přičemž zjištěné vady a nedodělky následně odstranila. Žalovaná založila obranu především na argumentaci o prodlení žalobkyně s provedením díla, neboť jí řádně provedené dílo dosud nepředala. Dále namítala, že žalobkyně vyúčtovala nesprávnou výši ceny díla, přičemž nepředložila žádný dodatek ke smlouvě o dílo, kterým by se rozsah plnění jakkoli změnil, čehož důsledkem by bylo zvýšení ceny díla. Jestliže proto žalobkyni uhradila před podáním žaloby celkovou částku 10 677 730,77 Kč, je zřejmé, že na sjednanou cenu díla přeplatila 1 371 264,37 Kč. Kromě toho tvrdila, že faktura by ani v případě jejího vystavení ve správné výši nebyla způsobilá k proplacení, neboť postrádá sjednané náležitosti a smluvně dohodnuté přílohy. Žalovaná rovněž namítala, že s ohledem na nevystavení sjednané bankovní záruky žalobkyně neprokázala, že by nastala splatnost 5% pozastávky.
Odvolací soud se při přezkoumání napadeného rozsudku zabýval nejprve správností právního závěru soudu prvního stupně, že žalovaná svým částečným plněním na vyúčtovanou cenu díla svůj závazek uznala ve smyslu §407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Podle názoru odvolacího soudu je třeba při posuzování této otázky přihlédnout rovněž k tomu, zda se žalobkyně uznání závazku částečným plněním v žalobě domáhala, neboť i z toho lze dovozovat, zda na ni působilo částečné plnění žalované tak, že z něj lze usuzovat na úmysl žalované uznat zbytek dluhu. Podle zjištění odvolacího soudu však žalobkyně v žalobě uznání závazku částečným plněním netvrdila a na základě takového uznání se úhrady žalované částky nedomáhala. Z kopie dopisu žalované ze dne 31. srpna 2007 adresovaného žalobkyni, s nímž byla předložena i kopie návrhu předávacího protokolu a jímž odvolací soud doplnil dokazování, zjistil, že žalovaná v něm vyjádřila ochotu dohodnout se se žalobkyní na způsobu odstranění závad a po odsouhlasení předávacího protokolu přislíbila uvolnění příslušných plateb, což učinila mezi třetí a čtvrtou platbou. Účastnice tak spolu jednaly o možné úhradě zbytku dluhu s tím, že žalovaná stanovila žalobkyni pro možnou úhradu částí plateb podmínky. Podle názoru odvolacího soudu lze z takového chování žalované jednoznačně dovodit, že uhradila-li část ceny díla ve čtyřech splátkách, nemínila tímto plněním uznat i zbývající část ceny díla, která jí byla vyúčtována fakturou číslo .... Dospěl-li proto soud prvního stupně k závěru, že žalovaná částečným plněním – zaplacením celkové částky 10 677 730,77 Kč žalobkyni před podáním žaloby – svůj závazek ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. uznala, právně pochybil.
V další částí odvolacího přezkumu se odvolací soud zabýval důvodností obrany žalované, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla. K posouzení této okolnosti zopakoval důkaz smlouvou o dílo číslo ...., ..... Z ní mimo jiné zjistil, že objednatel (žalovaná) se zavazuje za řádně a včas provedené dílo zaplatit zhotoviteli (žalobkyni) vzájemně dohodnutou cenu, která bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) činí 7 820 560 Kč a s DPH ve výši 1 485 906,40 Kč jde bez dopravy o částku 9 306 466,40 Kč. V případě víceprací sjednaných dodatkem ke smlouvě je zhotovitel povinen vystavit na tyto vícepráce samostatný daňový doklad. Dále bylo dohodnuto, že objednatel je oprávněn z každého daňového dokladu pozastavit 10 % fakturované částky bez DPH, přičemž první polovina pozastávky, tj. prvních 5 % zadržované částky bude nahrazeno bankovní garancí v odpovídající výši s platností do 1. srpna 2007. Účastnice si ve smlouvě dále sjednaly, jaké konkrétní údaje a přílohy budou daňové doklady obsahovat, a to s tím, že v případě absence sjednaných náležitostí není platební doklad způsobilý k proplacení. Rovněž bylo zjištěno, že zhotovitel je povinen předat objednateli dílo jako celek, přičemž podmínkou předání a převzetí díla je úspěšné provedení veškerých stanovených i dohodnutých zkoušek, o jejichž průběhu a výsledku předá zhotovitel objednateli protokol. Při předání díla objednatel vyhotoví na základě přejímajícího řízení zápis, který podepíší všichni účastníci přejímacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje v otázkách provedení díla a vzniku nároku na zaplacení ceny díla z konkrétní judikatury Nejvyššího soudu (z rozsudků ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009, ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 660/2005, ze dne 21. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 296/2005, ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, a ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002), na niž v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukazuje, dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť k provedení díla nedošlo postupem dohodnutým účastnicemi ve smlouvě. Byla-li totiž podmínkou předání a převzetí díla dohoda o existenci oboustranně podepsaného protokolu o předání a převzetí díla, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Pokud předávací protokol nebyl vyhotoven v písemné formě, o čemž nebyl v řízení důkaz předložen, není možné považovat dílo za předané a převzaté a žalobkyně se nemůže domáhat doplacení ceny díla, protože splatnost ceny díla ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. nenastala. Odvolací soud dále uvedl, že v řízení nebyl rovněž předložen důkaz o tom, že dílo bylo řádně vyúčtováno, neobsahuje-li faktura dohodnuté náležitosti a přílohy, které konkrétně vyjmenovává. Odvolací soud posoudil jako nedůvodnou obranu žalobkyně, že dílo bylo předáno tím, že ho předala jeho investorovi, a to Ředitelství silnic a dálnic ČR, neboť z předmětných předávacích protokolů nevyplývá, že by současně došlo i k řádnému předání díla žalované, a to dle podmínek, které si účastnice sjednaly ve smlouvě.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, a tedy ani na úhradu 5% pozastávky z ceny díla, neboť dle názoru odvolacího soudu povinnost k úhradě 5% pozastávky z ceny díla nemůže předcházet okamžiku vzniku nároku na zaplacení díla. Dalšími odvolacími námitkami se nezabýval, neboť jejich posouzení by nemělo na jeho rozhodnutí jakýkoli vliv.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního, třetího a čtvrtého výroku napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že úhradou části ceny díla ve čtyřech splátkách žalovaná nehodlala uznat i zbývající část ceny díla, nevzal podle dovolatelky v potaz konkrétní okolnosti posuzovaného případu, které zdůrazňuje uváděná judikatura Nejvyššího soudu a které dovolatelka popisuje. Uhradila-li totiž žalovaná přesně a beze zbytku 90 % fakturované částky, lze z tohoto jednání dle jejího názoru dovodit, že žalovaná neměla proti výši fakturované částky jakékoli námitky, že zbývajících 10 % považovala za sjednanou pozastávku a že provedenou úhradou uznala i zbytek závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. Dovolatelka rovněž oponuje odvolacímu soudu, opřel-li názor o neexistenci uznání závazku ze strany žalované o její dopis ze dne 31. srpna 2007, neboť tento její přípis předcházel poslední platbě části ceny díla, která zbývala do 90 % ceny díla. Pokud by žalovaná měla v předmětném dopise nějaké námitky proti provedení díla, došlo ze strany žalobkyně nepochybně k jejich vyvrácení, neboť žalovaná až po tomto dopisu provedla další platbu a uhradila tak celých 90 % ceny díla. Za zcela irelevantní dovolatelka označuje z právního hlediska skutečnost, zda se v žalobě domáhala uhrazení dlužné částky s výslovným poukazem na uznání závazku jeho částečným plněním či nikoli. Argumentaci žalované, že zaplacení 90 % fakturované částky není důkazem o tom, že je předmětná faktura vystavena řádně, důvodně, ve správné výši a je splatná, jakož i její tvrzení, že si u žalobkyně vyúčtované práce neobjednala, označuje za účelové. Namítá, že jak vyplývá i z jejich vyjádření, neměla nikdy pochybnosti o tom, že žalovaná svůj závazek ze smlouvy o dílo, resp. faktury číslo ... uznala, neboť ji do výše 90 % zaplatila. Upozorňuje, že žalovaná začala argumentovat údajně předčasně uhrazenou cenou díla až po zahájení soudního řízení.
V další části dovolání dovolatelka uvádí, že je jí existující judikatura Nejvyššího soudu k otázce vzniku nároku na zaplacení ceny díla známa. Nicméně se domnívá, že specifické okolnosti souzené věci její aplikaci vylučují a naopak vyžadují, aby byly posouzeny odlišným způsobem. Podle dovolatelky je třeba vzít v potaz, že k předání předmětu smlouvy o dílo investorovi došlo na základě podepsaného předávacího protokolu již 15. srpna 2007, že po předání díla investorovi byla příslušná část silničního okruhu zprovozněna a je užívána. Jednání žalované, která bezdůvodně odmítla a stále odmítá dílo od dovolatelky převzít, ačkoli za vybudování mostu, jehož je dílo od žalobkyně součástí, již obdržela od investora sjednanou cenu a který je již pět let využíván a provozován, považuje dovolatelka za šikanózní výkon práva a výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který ve smyslu §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany. Trvá-li odvolací soud v souzené věci na existenci písemného předávacího protokolu mezi účastnicemi, jde podle dovolatelky o formalismus, který je i důvodem pro vznik dalších sporů (např. sporu o uložení povinnosti převzít dílo), což shledává i v rozporu s obecnými principy civilního řízení, zejména pak zásadou procesní ekonomie. Zdůrazňuje, že nemůže jít k tíži zhotovitele, který dodá dílo řádně a včas, že mu objednatel bezdůvodně odmítá převzít dílo. Podle dovolatelky jde o patovou situaci, kdy se dle názoru odvolacího soudu nemůže úspěšně domáhat zaplacení ceny díla, resp. její zbývající části, ani se nemůže dost dobře domáhat svého vlastnického práva k mostním závěrům, které byly zabudovány do mostu, staly se jeho součástí a samotný most včetně mostních závěrů byl předán investorovi. Důsledkem popsané situace, za jejíž příčinu označuje bezdůvodné odmítání podpisu předávacího protokolu ze strany žalované, je podle dovolatelky rovněž zásah do jejího vlastnického práva, neboť žalovaná zcela neoprávněně předala třetí osobě předmět, který byl v době předání z právního hlediska ve vlastnictví žalobkyně.
Dovolatelka také brojí proti názoru odvolacího soudu, že povinnost k úhradě 5% pozastávky z ceny díla nemůže předcházet okamžiku vzniku nároku na zaplacení ceny díla, namítajíc, že odvolací soud přehlédl odlišnou smluvní úpravu v odstavcích 4.6. a 5.2. smlouvy o dílo.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání v rozsahu směřujícím proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto ho Nejvyšší soud v této části odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), či k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti. Takové vady však dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení ohlášeného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci zpochybňuje závěry odvolacího soudu v otázkách uznání závazku a vzniku práva na zaplacení ceny díla.
Podle ustanovení §548 odst. 1 věty druhé obch. zák., z něhož odvolací soud při posuzování nároku na zaplacení zbývající části ceny díla vyšel, platí, že pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle ustanovení §554 odst. 1 věty první obch. zák. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala vznik nároku na zaplacení ceny díla, tedy i na úhradu 5% pozastávky z ceny díla, neboť v řízení nepředložila důkaz o tom, že dílo řádně – v souladu s podmínkami dohodnutými v předmětné smlouvě o dílo – předala žalované. Byla-li totiž podmínkou předání a převzetí díla dohoda o existenci oboustranně podepsaného protokolu o předání a převzetí díla, tvoří existence takového protokolu hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Pokud předávací protokol nebyl vyhotoven v písemné formě, o čemž nebyl v řízení důkaz předložen, není možné považovat dílo za předané a převzaté a žalobkyně se nemůže domáhat doplacení ceny díla, protože splatnost ceny díla ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. nenastala.
Odvolací soud svůj závěr o tom, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, opřel o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou odkazuje, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro to, aby ji v souzené věci nerespektoval nebo aby se od ní odchýlil, přičemž takovým důvodem není ani mylná argumentace o specifičnosti případu, vylučující podle dovolatelky použití této judikatury.
Odvolací soud s odkazem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela správně vysvětlil, že sjednají-li smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník v §548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, mohlo dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky (ukončením provádění díla ze strany zhotovitele).
Bylo-li tedy v řízení z předmětné smlouvy o dílo zjištěno, že při předání díla objednatel vyhotoví na základě přejímacího řízení zápis, který podepíší všichni účastníci přejímacího řízení, přičemž v tomto zápise objednatel prohlásí, zda dílo přebírá či nikoliv, a důkaz o existenci oboustranně podepsaného předávacího protokolu o předání a převzetí díla nebyl předložen, není možné – jak správně uvedl odvolací soud – považovat dílo za provedené a žalobkyně se nemůže úspěšně domáhat doplacení ceny díla, protože právo na zaplacení ceny díla ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. nevzniklo (srov. shodně například právní závěry v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009, ze dne 21. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo 296/2005, a ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008).
Otázkou uznání závazku ze strany žalované podle §407 odst. 3 obch. zák. ve vazbě na dovolací námitky se Nejvyšší soud nezabýval, neboť její řešení je s ohledem na předcházející závěr pro rozhodnutí ve věci bezpředmětné. Jestliže totiž žalobkyni právo na zaplacení ceny díla (zadržované pozastávky) nevzniklo, je tím vyvrácena domněnka o trvání tohoto závazku žalované v době uznání (srov. §323 obch. zák., §133 o. s. ř.).
Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nedošlo. Proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zčásti zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto, přičemž z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu