ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.285.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 285/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Volksbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25083325, zastoupené Mgr. Alešem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Brně, Panská 12/14, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) Goldstein, s. r. o. , se sídlem v Moravci 4, okres Žďár nad Sázavou, PSČ 592 54, identifikační číslo osoby 60702877, a 2) P. M. , zastoupenému Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00, o zaplacení částky 12.828.260,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 26/2007, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2008, č. j. 34 Cm 26/2007-407, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2010, č. j. 4 Cmo 131/2010-542, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2008, č. j. 34 Cm 26/2007-407, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. září 2010, č. j. 4 Cmo 131/2010-542, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vzhledem k přechodným ustanovením v článku II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolací soud v tomto dovolacím řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2008, č. j. 34 Cm 26/2007-407, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání druhého žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. srpna 2008, č. j. 34 Cm 26/2007-407, v odvoláním napadené části výroku pod bodem I ve vztahu k druhému žalovanému, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadené části potvrzujícího výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. k tomu blíže např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Dovolatelem formulovaná „otázka platnosti ústního zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem za účinnosti předchozí právní úpravy“ zásadní význam rozhodnutí po právní stránce založit nemůže, neboť odvolací soud tuto otázku na rozdíl od soudu prvního stupně neřešil a jeho rozhodnutí na ní tudíž nespočívá (srov. k tomu např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Odvolací soud shledal správným procesní postup soudu prvního stupně, jenž neprovedl důkaz výslechem JUDr. Z. K., ovšem toliko z toho důvodu, že dovolatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně nikdy netvrdil skutečnosti, které měly být tímto důkazním prostředkem prokázány, konkrétně kdo, kdy a komu měl dát ústní pokyn pro banku, aby platby byly použity na jistinu úvěru, a že ke skutečnosti, která nebyla tvrzena, nemohl soud prvního stupně provádět žádné dokazování. To, že odvolací soud založil přezkum procesního postupu soudu prvního stupně pouze na této úvaze a nikoliv též na ztotožnění se s jeho právním názorem v otázce povinnosti mlčenlivosti, je zřejmé nejen z formulace užité v odůvodnění jeho rozhodnutí, nýbrž též ze skutečnosti, že hodnotil cestou téže úvahy neprovedení výslechu jak jmenované advokátky, tak i dovolatele, jehož výpovědi se povinnost mlčenlivosti podle zákona o advokacii nade vši pochybnost týkat nemohla. Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud se v tomto ohledu mýlí, neboť dovolatel příslušné skutečnosti v řízení před soudem prvního stupně opakovaně tvrdil, pak touto námitkou, jak sám správně reflektuje, uplatňuje dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž (k okolnostem jím uplatněným) při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí přihlížet nelze (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá ani otázka „vzdání se úroků do protokolu před soudem“. Dovolatel zřejmě přehlédl, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí v tomto bodě toliko na závěru, že přednes žalobkyně do protokolu při jednání konaném dne 26. září 2005 (její závěrečný návrh) neobsahoval projev vůle směřující ke vzdání se práva. Jednalo se tedy o posouzení, zda konkrétní procesní úkon zahrnoval též právní úkon, s nímž předpisy hmotného práva pojí zánik závazku. Takové individuální posouzení oproti očekávání dovolatele žádnou právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou či řešenou jím jinak neotevírá. Odvolací soud neřešil otázky, k nimž se upíná dovolatelova argumentace, totiž zda je protokol o jednání veřejnou listinou a zda protokol o jednání obsahující „dispozitivní“ hmotněprávní úkon musí být jeho původcem a adresátem podepsán. Nevyjádřil názor, že lze ztotožňovat vzdání se nároku a zpětvzetí žaloby, a nedovodil ostatně ani to, co mu dovolatel též přičítá, totiž že žalobkyně vzala zkoumanou větou žalobu částečně zpět. Jestliže pak soudy nižších stupňů založily dovolatelem zpochybněné právní posouzení této otázky na výkladu věty, v níž žalobkyně do protokolu uvedla, že „po částce, kterou získal žalobce v rámci uspokojení v konkursu a ze zpeněžení zástav, činí dlužná částka přes 10.000.000,- Kč, přičemž žalobce se vzdal úroku v této věci“, z hlediska jejího jazykového vyjádření a též podle pravidel logiky v kontextu celého přednesu žalobkyně, pak jejich postupu nelze ničeho vytknout. Lze dodat, že dovolatel ve své argumentaci přehlíží to, co sám v úvodu příslušné části dovolání konstatuje, totiž že žalovaná uvedla, že se vzdala úroku, nikoliv že se jej vzdává. Pak nejde o přednes, jehož obsahem je projev vůle, nýbrž o sdělení, že k takovému projevu vůle (v minulosti) došlo. Z povahy věci v každém případě platí, že závěr o tom, že procesní přednes účastníka řízení zahrnuje hmotněprávní úkon, musí z okolností vyplývat zcela spolehlivě. Vzhledem k tomu pak, že odvolací soud neposoudil příslušnou část přednesu žalobkyně jako právní úkon, nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani námitka založená na argumentaci podmínkami, za nichž lze právní úkon odvolat.
Je třeba poznamenat, že dovolatel si chybně vyložil ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., argumentuje-li, že přípustnost dovolání zakládá „právní otázka, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“, přičemž se domáhá, aby dovolací soud jinak než odvolací soud v napadeném rozhodnutí posoudil, zda byla ve smlouvě o úvěru sjednána odkládací podmínka a rozvazovací podmínka. Stanoví-li §237 odst. 3 o. s. ř. jako jednu z příkladmo uvedených okolností zakládajících zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak tím má na mysli situaci, kdy určitá právní otázka byla sice v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena, dovolací soud však shledá důvody, aby se od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil.
Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož obsahem článku 7.2. smlouvy o úvěru není odkládací podmínka podle ustanovení §36 odst. 2 věty první občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť účinnost smlouvy o úvěru nastala doručením podepsané úvěrové smlouvy žalobkyni a doložení výpisu z katastru nemovitostí se zapsaným zástavním právem bylo sjednáno toliko jako podmínka, po jejímž splnění lze úvěr čerpat, tedy jako předpoklad vzniku smluvního nároku, odpovídá ustáleným judikatorním závěrům Nejvyššího soudu.
Doručením smlouvy o úvěru podepsané též druhou smluvní stranou (dlužníkem) bance byla teprve tato smlouva uzavřena, neboť kontraktační proces je dovršen až okamžikem, kdy vyjádření souhlasu obláta s obsahem návrhu smlouvy dojde oferentovi (srov. §43c odst. 2 věta první obč. zák. a k němu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99, uveřejněný pod číslem 17/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012, sp. zn. 32 Cdo 421/2011). V tomto světle je třeba chápat ujednání o tom, že doručením podepsané úvěrové smlouvy bance „poskytnutí úvěru nabude právní účinnosti“. Tomu se – oproti přesvědčení dovolatele - nikterak neprotiví ujednání o předpokladech, za jejichž splnění lze úvěr čerpat. Ani v tomto případě se pak ve světle judikatorních závěrů Nejvyššího soudu nejedná o odkládací podmínku podle ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák., na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu, nýbrž jde o podmínku, kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad vzniku smluvního nároku (srov. rozsudek ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod číslem 215, a shodně rozsudky ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1201/2004, ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011, a ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1026/2010).
Přitom Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, vyložil při posouzení námitky, že účinnost smlouvy o úvěru byla vázána na splnění podmínky - předložení smlouvy o výstavbě, že takové ujednání mělo sloužit k ochraně banky potud, že před doložením smlouvy o výstavbě nemohl dlužník nárokovat vyplacení peněžních prostředků dle smlouvy o úvěru, což ovšem nic nemění na skutečnosti, že plnění poskytnuté bankou za této situace je plněním smluvním. Obdobně Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005, že převedla-li banka peněžní prostředky z úvěrového účtu na běžný účet žalované a tak poskytla úvěr v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když nedošlo k poskytnutí sjednaného zajištění, neboť jeho sjednání mělo sloužit k ochraně banky, aby peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění pohledávky. K týmž závěrům Nejvyšší soud dospěl též např. v usneseních ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 997/2006, ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, a ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 1041/2011. Též v rozsudku ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4578/2008, uzavřel, že pokud banka poskytla dlužníku úvěr dříve, než k tomu byla podle smlouvy o úvěru povinna, nezpůsobuje to neplatnost smlouvy o úvěru.
Z obdobných důvodů nevede k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce ani námitka vztahující se k ujednání v článku 7.3. smlouvy o úvěru, podle něhož pokud k předložení materiálů resp. ke splnění podmínek uvedených v bodech 7.1. a 7.2. nedojde do 3 měsíců ode dne uzavření této smlouvy, povinnost banky poskytnout úvěr zaniká. Závěr odvolacího soudu, že toto ujednání není rozvazovací podmínkou podle ustanovení §36 odst. 2 obč. zák., při jejímž splnění pozbývá právní úkon (zde smlouva o úvěru) účinnosti, nýbrž jde o podmínku, kterou si účastníci sjednali jako předpoklad, při jehož splnění nemohl dlužník po bance vymáhat splnění této její povinnosti, a pokud za těchto okolností banka plnila prvnímu žalovanému po uplynutí uvedené lhůty a první žalovaný toto plnění jako plnění z úvěrové smlouvy přijal a úvěr splácel, jednalo se o plnění podle této úvěrové smlouvy, odpovídá (mutatis mutandis) shora vyložené judikatuře.
Jestliže v článcích 7.2. a 7.3. smlouvy o úvěru nebyly sjednány podmínky ve smyslu ustanovení §36 odst. 2 obč. zák., pak otázka, zda má neplatnost ujednání o odkládací podmínce a neplatnost ujednání o rozvazovací podmínce (v důsledku tvrzené neurčitosti) za následek neplatnost celé smlouvy, není pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a ani ona proto nemůže založit zásadní význam tohoto rozhodnutí po právní stránce. Přivodit jej ostatně nemůže též závěr odvolacího soudu, podle něhož by ani případná neplatnost ujednání v článcích 7.2. a 7.3. neměla za následek neplatnost celé smlouvy o úvěru, neboť toto právní posouzení není v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v otázkách částečné neplatnosti právního úkonu (srov. např. rozsudek ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1132, rozsudek ze dne 25. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1180/2006, a rozsudek ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 21 Cdo 4397/2009). Lze dodat, že v každém případě je nezpůsobilá k založení zásadního právního významu napadeného rozhodnutí námitka zpochybňující platnost úvěrové smlouvy prostřednictvím argumentace, že v ní není specifikováno, kdo má předložit výpis z katastru nemovitostí. Nelze ničeho vytknout právním závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, že to byl z logiky věci ten, komu bylo předložení této listiny ku prospěchu, tedy dlužník, mohla to však být – s účinky ve smlouvě sjednanými – i třetí osoba. Důsledkem skutečnosti, že nebylo specifikováno, kdo má listinu předložit, totiž není neurčitost ujednání, nýbrž to, že listinu mohl předložit kdokoliv.
Též otázka, jakou formou může dlužník požádat o poskytnutí peněžních prostředků ve smyslu ustanovení §501 odst. 1 obchodního zákoníku, byla již v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena (srov. rozsudek ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1595/2005, a shodně např. rozsudek ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 841/2005, a usnesení ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005, a ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1128/2006). Nejvyšší soud vyložil, že žádost o poskytnutí peněžních prostředků jako projev vůle dlužníka čerpat úvěr může být učiněna i konkludentně tím, že dlužník plnění poskytnuté bankou na základě smlouvy o úvěru přijme nebo tím, že svým (i následným) jednáním dá najevo souhlas s čerpáním úvěru v konkrétní výši. Existence výslovné žádosti dlužníka o poskytnutí peněžních prostředků není nezbytným předpokladem, za jehož splnění lze peněžní plnění realizované - podle smlouvy o úvěru - bankou ve prospěch dlužníka považovat za plnění povinnosti poskytnout úvěr. Nezbývá než konstatovat, že i v této otázce je dovolatelem zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu v plném souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání druhého žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř.; druhý žalovaný nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu