ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2943.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2943/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ČSOB Advisory, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 27 08 19 07, zastoupené Mgr. Markétou Buriancovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bělohorská 211/135, proti žalovanému S. P. , zastoupenému Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze, Minská 546/15, o zaplacení částky 716.247,60 Kč a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1,555.623,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 3/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2011, č. j. 2 Cmo 12/2010-243, takto:
I. Dovolání proti třetímu a čtvrtému výroku rozsudku ze dne 10. února 2011, č. j. 2 Cmo 12/2010-243, jimiž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 5. září 2003 se právní předchůdkyně žalobkyně IPB Leasing, a. s. domáhala po žalovaném zaplacení částky 716.247,60 Kč z titulu předčasně ukončené leasingové smlouvy uzavřené 28. prosince 1998 (dále jen „leasingová smlouva“ nebo „smlouva“), jejímž předmětem bylo vybavení čistírny, když žalovaný nezaplatil podle platebního kalendáře šestou až devátou leasingovou splátku (tj. splátky splatné 5. září, 5. října, 5. listopadu a 5. prosince 1999) po 179.061,90 Kč, celkem 716.247,60 Kč. Žalovaný uplatnil podle ustanovení §98 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vzájemným návrhem pohledávku ve výši 1,555.623,30 Kč s tím, že co do částky 716.247,60 Kč započítává svou pohledávku proti pohledávce žalobkyně a požaduje zaplacení částky 839.375,70 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. srpna 2009, č. j. 22 Cm 3/2004-182, žalobu o zaplacení částky 716.247,60 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil zaplatit žalovanému částku 839.375,50 Kč (výrok II.) a náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena 28. prosince 1998 leasingová smlouva podle ustanovení §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Součástí smlouvy byly Všeobecné podmínky finančního pronájmu movitých věcí (dále jen „smluvní podmínky“), v nichž se v čl. 9.4. účastníci dohodli, že vypoví-li pronajímatel smlouvu v souladu s čl. 9.2. (z důvodu porušování smlouvy podstatným způsobem nájemcem, zejména pro prodlení s úhradou splátky nebo její části po dobu delší než 30 dnů), je oprávněn požadovat všechny nesplacené splátky ke dni předčasného ukončení leasingové smlouvy. Dne 20. dubna 1999 byl vystaven platební kalendář s rozpisem jednotlivých splátek s tím, že pořizovací cena movitých věcí jako vybavení čistírny činí s DPH 7,325.918,21 Kč. Z ujednání leasingové smlouvy o finančních podmínkách plyne, že smluvní strany se dohodly, že nájemce zaplatí nájemné placené předem, tj. nultou splátku ve výši 20 % pořizovací ceny předmětu leasingu (tj. částku 1,555.623,30 Kč). Žalovaný neplnil povinnosti ze smlouvy, proto žalobkyně dopisem z 28. prosince 1999 doručeným žalovanému 11. ledna 2000 smlouvu „vypověděla“. K výzvě soudu o předložení řádného vyúčtování po skončení leasingové smlouvy žalobkyně předložila celkovou bilanci leasingové smlouvy k datu 24. května 2001 - realeasing k leasingové smlouvě, ve které je vyčíslena škoda ve výši 607.158,71 Kč, přičemž následně žalobkyně uvedla, že tímto podáním nemínila rozšířit žalobní návrh o náhradu škody.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně netvrdila ani nedoložila, že by provedla řádné konečné vyúčtování po ukončení leasingové smlouvy, přičemž předložená celková bilance byla vytvořena pro vlastní potřebu žalobkyně poté, co se podařilo uskutečnit realeasing vybavení čistírny. Soud prvního stupně zjistil, že 28. prosince 1998 žalovaný vložil na účet IPB Leasing, a. s. částku 1,672.298,30 Kč, sestávající z částky 1,555.623,30 Kč, jakožto platby nájemného předem, z poplatku za uzavření leasingové smlouvy ve výši 38.892,- Kč a z poplatku za „fix PK“ ve výši 77.783,-Kč. Kromě celkové bilance žalobkyně nepředložila žádný jiný doklad svědčící o tom, že by žalovanému poskytla v souvislosti s ukončením smlouvy řádné vyúčtování, ve kterém by byla zohledněna platba nájemného placeného předem. Protože leasingová smlouva neobsahuje jednoznačný postup, jak naložit s nájemným zaplaceným předem, vycházel soud prvního stupně z ustanovení §265 obch. zák., podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Uzavřel, že je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ponechala-li si leasingová pronajímatelka bez dalšího nájemné ve výši 8,5 pravidelných měsíčních splátek. Předem uhrazené nájemné soud prvního stupně nepovažoval za zálohu, která se podle čl. 9.4. smluvních podmínek nevrací. S odkazem na ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dospěl k závěru, že na straně žalobkyně došlo k bezdůvodnému obohacení, když přijatou platbu nájemného zaplaceného předem žádným způsobem žalovanému nevyúčtovala a nezohlednila ji v souvislosti s vymáhanými dlužnými splátkami nájemného. Vzájemný návrh žalovaného je proto po právu, žaloba žalobkyně byla zamítnuta a žalobkyně byla zavázána zaplatit žalovanému částku 839.375,50 Kč.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 716.247,60 Kč (první výrok), ve výroku II. tak, že vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 839.375,50 Kč zamítl (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování listinami a z leasingové smlouvy zjistil, že smluvní strany si sjednaly měsíční splatnost splátek, délku splácení 48 měsíců, „nájemné placené předem, tj. nultou splátku (v procentech z pořizovací ceny) 20 %“, zůstatkovou hodnotu 0,- Kč, konečnou kupní cenu bez DPH 100,- Kč a poplatek za uzavření smlouvy bez DPH 31.878,- Kč. Ze splátkového kalendáře zjistil, že je v něm uvedena položka pod číslem „0“ s datem splatnosti 23. prosince 1998 ve výši 1,555.623,30 Kč včetně DPH, přičemž tato splátka nezahrnuje náklad finanční služby; dále je uvedeno 48 splátek po 179.061,90 Kč včetně DPH a závěrečný součet, podle něhož pořizovací cena předmětu leasingu činila 7,325.918,21 Kč s DPH, finanční služba s DPH 2,946.944,20 Kč, celkem 10,272.865,30 Kč s DPH. Součet nulté splátky s DPH a řádných splátek s DPH bez finanční služby činí náklad na pořízení předmětu leasingu (7,325.911,40 Kč).
Zabývaje se vzájemným návrhem žalovaného ve výši 1,555.623,30 Kč, odvolací soud uvedl, že ujednání ve smlouvě v části finanční podmínky je nejasné, neboť obsahuje jednak označení sjednané platby jako „nájemné hrazené předem“, jednak jako „0. splátku 20 % pořizovací ceny“, a proto je třeba provést výklad uvedeného ujednání ve smyslu ustanovení §266 obch. zák.
Odvolací soud poukázal na stanovisko sp. zn. Cpjn 204/2007 (ze dne 8. září 2010, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 25/2011“), v němž se Nejvyšší soud zabýval důsledky předčasného ukončení smlouvy odstoupením a dovodil, že v případě odstoupení od leasingové smlouvy je nutno aplikovat ustanovení §351 obch. zák., podle něhož odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti smluvních stran. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení o volbě práva nebo volbě tohoto zákona podle §262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy. Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení má dispozitivní povahu, obsahují leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Nejvyšší soud uzavřel, že leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky mohou obsahovat dohodu stran, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). Tato dohoda není v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud dále uvedl, že termín „nájemné hrazené předem“ nelze v leasingovém vztahu použít, protože nejde o nájemní vztah, nelze proto hovořit o „nájmu“ či o „nájemném“ a uvedenou platbu je třeba chápat jako sjednanou mimořádnou, jednorázovou, vyšší splátku ceny předmětu leasingu, ke které poskytovatelka leasingu neúčtovala finanční službu, resp. jako mimořádnou zálohu na pořizovací cenu předmětu leasingu - nikoli však jako zálohu ve smyslu ustanovení §498 obč. zák. Jde o speciální ujednání v leasingové smlouvě, která je svou povahou inominátním právním úkonem podle ustanovení §269 odst. 1 obch. zák. Pokud by jednorázová platba této částky nebyla mezi stranami sjednána, muselo by se to promítnout navýšením jednotlivých splátek, protože jejich součet by nepokryl náklady na pořizovací cenu předmětu leasingu. Zdůraznil, že podle čl. 9.4. smluvních podmínek má leasingová pronajímatelka právo na všechny nesplacené splátky ke dni předčasného ukončení leasingové smlouvy, tzn. má právo si ponechat též všechny sjednané splacené splátky včetně sjednané splátky mimořádné. To si leasingová pronajímatelka „pojistila“ i ujednáním o tom, že „zaplacená záloha nájemcem se nevrací“. Výkladem podle ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. dovodil, že toto ujednání se vztahuje na sjednanou „0. splátku“ ve výši 20 % pořizovací ceny předmětu leasingu a přijetí této částky tak bylo v souladu s ujednáním v leasingové smlouvě. Tím, že si leasingová pronajímatelka po předčasném ukončení leasingové smlouvy tuto částku ponechala, jednala v souladu s čl. 9.4. smluvních podmínek a bezdůvodně se neobohatila. Její jednání není v rozporu s poctivým obchodním stykem, ani s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně proti všem výrokům - podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu se závěry obsaženými v R 25/2011 nezabýval odpočtem ušetřených finančních nákladů leasingové pronajímatelky, ani odpočtem výtěžku z prodeje předmětu leasingu z leasingových splátek a spokojil se pouze s konstatováním, že k bezdůvodnému obohacení leasingové pronajímatelky nedošlo, aniž by hodnotil žalobkyní předloženou celkovou bilanci leasingové smlouvy.
Podle názoru dovolatele je judikatura Nejvyššího soudu v otázce nároků plynoucích z předčasného ukončení leasingové smlouvy rozporná, přičemž poukazuje na závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 a usnesení ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1089/2004 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Uvádí, že výkon práva žalobkyně ponechat si celou částku nájemného placeného předem, i kdyby šlo o akontaci, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku s ohledem na výši této částky, dobu trvání leasingové smlouvy a okamžiku předání předmětu leasingu. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 32 Odo 183/2005, v němž dovolací soud uzavřel, že za situace, kdy je nájemcem jako akontace (nultá splátka) uhrazena značná část z celkové ceny předmětu leasingu, jež je v nepoměru k době trvání leasingové smlouvy, je nutno posoudit, zda výkon práva pronajímatele na zaplacení dlužných splátek nájemného není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Podotýká, že v případě nájemného placeného předem nejsou tyto prostředky leasingovým pronajímatelem nijak úročeny a získává tak vlastně ekonomicky výhodnou bezúročnou půjčku.
Dovolatel nesouhlasí s výkladem pojmu “nájemné hrazené předem“ užitého ve smlouvě provedeným odvolacím soudem. Jednalo-li se o leasingový nájem hrazený předem, o čemž je dovolatel přesvědčen, žalobkyně měla tuto částku vyúčtovat, ponechat si nezaplacené nájemné, případně výdaje spojené s odstoupením od smlouvy a vymáháním pohledávky, a zbytek žalovanému vrátit. Žalobkyně však žádné náklady nevyúčtovala, a proto měla povinnost přeplatek po úhradě dluhu vrátit. Neprovedením závěrečného vyúčtování leasingu a nezasláním tohoto vyúčtování dovolateli žalobkyně porušila povinnosti vyplývající ze smlouvy.
Odvolací soud též pochybil, nepoučil-li žalovaného ve smyslu ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že vzájemný návrh žalovaného je možné posoudit po právní stránce jinak, než podle právního názoru žalovaného.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila ke dni 14. května 2012 svou obchodní firmu z ČSOB Investment Banking Services, a.s., člen skupiny ČSOB, na ČSOB Advisory, a.s. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení-v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo nebo povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci jednak v tom, že se odvolací soud nezabýval konečným vyúčtováním leasingu a žalovanému uložil povinnost zaplatit splátky splatné do ukončení smlouvy bez ohledu na to, že konečné vyúčtování nebylo žalobkyní zpracováno, a jednak ve výkladu pojmu “nájemné hrazené předem“.
Námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nejsou opodstatněné. V projednávané věci není předmětem sporu majetkové vypořádání účastníků leasingové smlouvy při skončení leasingu, nýbrž právo žalobkyně jako leasingového pronajímatele vůči žalovanému jako leasingovému nájemci na zaplacení dlužných splátek v celkové výši 716.247,60 Kč za dobu do ukončení smlouvy.
V případě předčasného ukončení smluvního vztahu odstoupením od smlouvy ze strany leasingového pronajímatele má leasingový pronajímatel podle smlouvy (konkrétně čl. 9.4. smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí předmětné smlouvy uzavřené mezi účastníky) právo požadovat všechny nesplacené splátky ke dni předčasného ukončení leasingové smlouvy, výdaje pronajímatele spojené s odstoupením a vymáháním pohledávek a další nároky tam uvedené. Podle téhož ujednání smluvních podmínek se záloha zaplacená nájemcem nevrací. Z uvedeného ujednání smluvních podmínek tedy vyplývá, že strany projevily ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. vůli, aby v tomto rozsahu ustanovení leasingové smlouvy, resp. smluvních podmínek, trvalo i po ukončení smlouvy (srov. závěry vyjádřené v R 25/2011). Dovolatel pak přehlíží, že žalobkyně neuplatnila žádné jiné nároky, které by podle čl. 9.4. smluvních podmínek při předčasném ukončení smlouvy mohla požadovat, a ohledně nichž by tak byla povinna provést tzv. konečné vyrovnání závazků smluvních stran, ale požadovala pouze leasingové splátky za dobu, kdy dovolatel předmět leasingu užíval.
Závěr odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž zmínil R 25/2011, kterým byla překonána i ta soudní rozhodnutí, na něž dovolatel poukazuje, a od jehož závěrů není důvodu se odchýlit ani v dané věci (srov. dále též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 75/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvodná není rovněž námitka dovolatele, že ujednání ve smlouvě v části označené jako finanční podmínky není ujednáním o zaplacení tzv. nulté splátky.
Sporné ujednání podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů označuje sjednanou platbu jako “nájemné hrazené předem, tj. 0. splátka (20 % pořizovací ceny)”.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák., §266 obch. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, je nepochybné, že jde o ujednání o zaplacení tzv. akontace, tedy „nulté splátky“ (jak je i výslovně v textu ujednání uvedeno), které je v obchodní praxi při sjednávání leasingových smluv běžné (opět lze odkázat na již zmíněné R 25/2011).
Odvolací soud se nedopustil ani žádného procesního pochybení namítaného dovolatelem. V řízení před odvolacím soudem nenastala procesní situace, na níž míří poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Jestliže odvolací soud dospěl výkladem smlouvy k opačnému závěru než soud prvního stupně, nešlo z jeho strany ke změně právního náhledu na věc (srov. §118a odst. 2 o. s. ř. a např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2425/2004, uveřejněného pod č. C 3413 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-3), natož pak takové, jež by si vyžadovala doplnění skutkových tvrzení. Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v §118a odst. 2 a §213b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro dovolatele nepředvídatelné, resp. překvapivé (tzn. že dovolatel mohl být zaskočen jiným právním posouzením věci). Od počátku řízení se soudy zabývaly tím, zda se žalobkyně bezdůvodně obohatila přijetím tzv. nulté splátky, které předpokládá výklad ustanovení leasingové smlouvy a smluvních podmínek. V projednávané věci nevedl odlišný právní názor odvolacího soudu k potřebě doplnit skutková tvrzení a ostatně ani dovolatel netvrdí, jaké skutečnosti by doplnil, jestliže by mu byl znám právní názor odvolacího soudu.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal vady, uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání směřující proti měnícím výrokům ve věci samé podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo z části odmítnuto a z části zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2013
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu