ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3133.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3133/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně SMART Financial s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 47678721, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00, proti žalované PAPÍRNY BRNO a. s. , se sídlem v Brně – Trnité, Křenová 186/60, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 49970933, zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Šnajderem, advokátem, se sídlem v Brně, Ptašínského 307/4, PSČ 602 00, o zaplacení částky 967.236,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 38/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2011, č. j. 5 Cmo 386/2010-435, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2011, č. j. 5 Cmo 386/2010-435, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, původně Československá obchodní banka a. s. (dále též jen „ČSOB“), se v souzené věci (po změnách, k nimž došlo v průběhu řízení) domáhala po žalované zaplacení šesti leasingových splátek po 322.412,- Kč, z toho tří splatných před ukončením leasingové smlouvy, tří po něm, celkem v částce 1,934.472,- Kč, a smluvní pokuty ve výši 0,1% z dlužných částek denně ke dni 22. dubna 2010, celkem v částce 6,477.647,30 Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 22. dubna 2010, č. j. 36 Cm 38/2003-343, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,448.075,- Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 5,964.044,30 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III a IV).
Soud prvního stupně zjistil, že společnost SOMA, s. r. o., jako zhotovitel a leasingový pronajímatel smlouvou ze dne 23. září 1996 pronajala žalované jako objednateli a leasingovému nájemci strojní zařízení, které pak kupní smlouvou ze dne 16. prosince 1998 prodala společnosti REOL s. r. o. (dále též jen „REOL“). Ta v postavení pronajímatele dne 20. prosince 1998 uzavřela se žalovanou jako nájemcem ohledně tohoto strojního zařízení dohodu o smluvních podmínkách finančního pronájmu movitého předmětu č. 85/12/98, obsahující mimo jiné ujednání, že pronajímatel na základě rámcové smlouvy č. 87/1997 ze dne 24. listopadu 1997 o postoupení pohledávek ze smluv o nájmu movitých věcí a podle smlouvy o postoupení pohledávky, která bude následně uzavřena mezi ním a IPB a. s. (dále též jen „IPB“), odprodá pohledávku z této leasingové smlouvy společnosti IPB a nájemce bere na vědomí, že s pronajímatelem o tomto bude uzavřen dodatek č. 1 k této dohodě. Bylo též dohodnuto, že smluvní vztahy mezi účastníky se řídí všeobecnými ustanoveními finančního pronájmu, v jejichž části V je uvedeno, že porušení povinnosti pronajímatele nebo nájemce zakládá právo druhé strany na smluvní pokutu, jejíž výše činí při porušení povinnosti platit včas splátky nájemného 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. REOL a IPB uzavřely dne 22. prosince 1998 smlouvu o postoupení pohledávky č. 19055/87/98, kterou byly společnosti IPB postoupeny „leasingové splátky“ v dílčí výši 322.412,- Kč, celkem v částce 10,317.184,- Kč; leasingové splátky sjednané v leasingové smlouvě tím byly rozděleny tak, že část ve výši 322.412,- Kč měla žalovaná platit společnosti IPB a část ve výši 70.930,70 Kč, představující DPH, měla dále platit společnosti REOL. Podle dodatku č. 1 smlouvy č. 85/12/98 bylo žalované postoupení části pohledávky společnosti IPB známo. Takto postoupené pohledávky pak na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 přešly z IPB na ČSOB. REOL dne 27. dubna 2001 odstoupila od leasingové smlouvy pro prodlení žalované s úhradou leasingových splátek, byl sepsán protokol o zrušení leasingové smlouvy a následně se REOL s. r. o. se žalovanou vypořádala. ČSOB smlouvou uzavřenou dne 9. června 2004 postoupila nynější žalobkyni mimo jiné i pohledávku z leasingové smlouvy č. 85/12/98, jež byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky č. 19055/87/98, v celkové výši 3,305.058,05 Kč.
Soud prvního stupně dovodil, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho kasačním usnesení ze dne 27. srpna 2009, č. j. 5 Cmo 141/2009-279, že IPB se v rozsahu postoupených pohledávek stala leasingovým pronajímatelem z leasingové smlouvy č. 85/12/98 místo společnosti REOL, resp. dalším účastníkem na straně leasingového pronajímatele, REOL tudíž byla oprávněna ukončit leasingovou smlouvu jen v části splátek tvořených DPH a vypořádání žalované s touto společností mohlo být platně učiněno jen v tomto rozsahu. Ve zbývající části nebyla leasingová smlouva platně ukončena a žalobkyně je proto oprávněna na jejím základě požadovat předmětné nesplacené leasingové splátky. S ohledem na uplatněnou námitku promlčení jí však lze přiznat pouze splátky S 27 až S 29 v celkové výši 967.236,- Kč a nepromlčené části smluvních pokut ve výši 0,1 % z těchto splátek za období od 11. února 2006 do 22. dubna 2010 v celkové výši 1.480.839,- Kč, celkem tedy částku 2.448.075,- Kč.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 5 Cmo 386/2010-435, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 2,448.075,- Kč zamítl [výrok pod bodem I. odst. 1)], v napadené části zamítavého výroku pod bodem II co do částky 2,488.075,- Kč jej potvrdil [výrok pod bodem II] a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který poté, co zopakoval dokazování smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. prosince 1998, doplnil o zjištění, že podle článku 3 odst. 1 této smlouvy z případných nezaplacených pohledávek důsledky nese v plné výši postupitel, tedy společnost REOL. Ta se pro případ porušení povinností žalované zavázala uhradit postupníku do 30 dnů nerealizovanou splátku, následně zajistit tzv. rekomercionalizaci předmětu leasingu a v uvedených 30 dnech do úhrady nerealizované splátky uhradit z dlužné částky postupníku 0,1% ze základu za každý započatý den s tím, že toto bude splaceno v následujícím platebním termínu. V odstavci 3 pak bylo ujednáno, že v případě rekomercionalizace předmětu leasingu prodejem budou zbývající splátky uhrazeny jednorázově s úrokovou sazbou o 2 % ročně nižší než smluvená sazba odkupu pohledávek do 15 dnů ode dne prodeje.
Na základě toho odvolací soud usoudil, že REOL mohla postoupit a postoupila část svých budoucích pohledávek společnosti IPB, smluvní strany však ve vztahu k těmto pohledávkám v článku 3 smlouvy (jehož obsah soudy v dosavadním řízení přehlédly) vymezily svá práva a povinnosti tak, že důsledkem porušení platebních povinností žalované (neplacení splátek) je vznik povinnosti postupitele uhradit postupníku dluh navýšený o sjednaný úrok. Odvolací soud uzavřel, že věřitelem dlužných splátek a dalších nároků z leasingové smlouvy v případě porušení povinností žalované tak zůstala stále REOL a postupníku vzniklo právo na úhrady ve smyslu článku 3 smlouvy ze dne 22. prosince 1998 vůči této společnosti. Důsledkem toho pak podle názoru odvolacího soudu je, že neexistoval dluh za žalovanou, který by byl součástí smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000, a nemohlo dojít k postoupení pohledávky smlouvou ze dne 9. června 2004. Postupníku tedy žalovaný nárok nemohl vzniknout, když z porušení povinností žalované měl nároky jiné, vymezené právě dohodou stran v článku 3 smlouvy ze dne 22. prosince 1998.
Rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a to i v potvrzujícím výroku pod bodem II , neboť dle jejího názoru odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Podpůrně tvrdila přípustnost také podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí shledává jednak v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku změny osoby věřitele při postoupení pohledávky v rozporu s hmotným právem, a dále pak v otázce, podle jejího názoru dovolacím soudem dosud neřešené, „zda je možné vůbec platně sjednat v rámci cessní smlouvy ujednání o tom, že je platně a účinně převáděna pohledávka nicméně ke změně osoby věřitele původního (postupitele) na věřitele nového (postupníka), v případě porušení povinností dlužníka nedojde, a zároveň toto nemůže být vykládáno jako odklad účinnosti převodní smlouvy“. Co do důvodů opřela dovolání o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ustanovení §524 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu argumentovala, že na postupníka přechází rovněž právo na soudní uplatnění pohledávky, nový věřitel tedy nabývá nejen pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění. Dovolatelka prosazuje též názor, že žádné ujednání smlouvy změnu v osobě věřitele nevylučuje ani neomezuje a že ujednání článku 3 smlouvy je pouze úpravou regresního nároku postupníka vůči postupiteli v případech, že nebude dlužníkem jeho pohledávka řádně hrazena, ale vždy za předpokladu, že nebude hrazena věřiteli novému. Smluvní strany tak podle jejího přesvědčení posilují postavení nového věřitele ohledně postoupené pohledávky, zatímco podle výkladu odvolacího soudu by byla jeho pozice naopak oslabena, neboť v případě nesplnění závazků dlužníka by věřitelem nebyl.
Dovolatelka je toho mínění, že ujednání článku 3 smlouvy o postoupení pohledávky nelze chápat ani jako odkládací podmínku, neboť podmínky účinnosti smlouvy jsou výslovně sjednány v jejím článku 4, a nelze je podřadit ani pod ustanovení §530 odst. 1 obč. zák. Konstrukci odvolacího soudu zpochybňuje též poukazem na nejistotu dlužníka, zda a komu má po oznámení o postoupení pohledávky plnit, protože v případě řádného plnění by byl věřitelem postupník, zatímco v případě porušení závazku postupitel.
Podle přesvědčení dovolatelky bylo nezbytné zkoumat, zda došlo ke splnění notifikační povinnosti, neboť se jedná o právní skutečnost, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, a to bez ohledu na skutečnost, zda postoupení je platné či „vůbec existující“. S poukazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2193/2006 (jde o rozsudek ze dne 27. ledna 2009 uveřejněný pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) argumentovala, že věřitel, který pohledávku postoupil a toto postoupení oznámil dlužníku nebo bylo postupníkem dlužníku prokázáno, ztrácí oprávnění vymáhat pohledávku a toto právo musí získat věřitel nový, postupník. Dovolatelka má za to, že jestliže soud nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení této otázky, přestože byly stranami tvrzeny a k jejich prokázání nabídnuty důkazy, zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém obsáhlém vyjádření k dovolání zpochybnila přípustnost dovolání do výroku pod bodem II napadeného rozsudku a popřela důvodnost dovolání jako celku. Argumentovala mimo jiné ve prospěch názoru, že v článku 3 postupní smlouvy byla sjednána rozvazovací podmínka a privativní novace tak, že v případě neuhrazení pohledávky dlužníkem zaniká v rozsahu neuhrazených pohledávek postupní smlouva a vzniká nový závazek postupitele vůči postupníku, od závazku dlužníka obsahově odlišný. Vyjádřila názor, že se nejedná o odpovědnost postupitele za dobytnost pohledávky podle ustanovení §527 odst. 2 obč. zák. a nejde ani o „regresní nárok v podobě ručení“, neboť není na vůli postupníka, po kom bude vymáhat uspokojení své pohledávky. Bylo totiž – podle jejího mínění – sjednáno, že postupník obdrží plnění od postupitele namísto od dlužníka, a není tak oprávněn po dlužníku dále plnění požadovat. Žalovaná dovozuje, že nemůže vedle sebe existovat souběžně, avšak nezávisle vztah IPB jako postupníka a žalované jako dlužníka a vztah mezi IPB a REOL založený článkem 3 postupní smlouvy, jinak by věřitel mohl požadovat dvojí plnění z téže kauzy; vznikem práva postupníka vůči společnosti REOL podle článku 3 smlouvy proto zaniká pozice postupníka jako věřitele pohledávky za dlužníkem. Tomu podle jejího přesvědčení odpovídá chování společnosti REOL, která vždy pohledávku vymáhala jako věřitel podle článku 3 postupní smlouvy. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání proti výroku pod bodem II tohoto rozsudku není oproti očekávání dovolatelky přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jde i podle obsahu o rozhodnutí potvrzující (dovolatelka si chybně vyložila závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání může být tedy přípustné toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto též při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Shledává-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku změny osoby věřitele při postoupení pohledávky v rozporu s hmotným právem, pak zřejmě přehlédla novelu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. provedenou s účinností od 1. července 2009 zákonem č. 7/2009 Sb., jíž byl rozpor právního posouzení s hmotným právem z příkladmo uvedených skutečností zakládajících zásadní právní význam rozhodnutí vypuštěn.
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce nevede ani otázka, zda lze ve smlouvě o postoupení pohledávky ujednat jinak než prostřednictvím odkládací podmínky, že pokud dlužník svůj závazek nesplní, ke změně v osobě věřitele nedojde. Je tomu tak ze dvou důvodů. Především se nejedná o otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; odvolací soud v četných svých rozhodnutích dovodil, že postoupení pohledávky lze ve smlouvě vázat na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst. 1 obč. zák., a to nejen podmínky odkládací, nýbrž též podmínky rozvazovací, tedy „jinak“ ve smyslu dovolatelem vymezené otázky. Nejvyšší soud odkazuje především na svůj rozsudek ze dne 11. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007, v němž na uvedený závěr navázal posouzením, podle něhož ujednání o tom, že nebude-li ve lhůtě 90 dnů od uzavření smlouvy o postoupení pohledávky dlužníkem pohledávka postupníkovi uhrazena, tak se uplynutím této doby smlouva o postoupení pohledávky ruší, představovalo sjednání rozvazovací podmínky; protože žalovaní dluh odpovídající této pohledávce nesplnili, sjednaná rozvazovací podmínka se splnila a postupitel se tím (bez dalšího) stal znovu věřitelem své (postoupené) pohledávky. Možnost sjednat ve smlouvě o postoupení pohledávky rozvazovací podmínku Nejvyšší soud dovodil (ať již výslovně či implicite) dále např. v rozsudcích ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2006, ze dne 3. června 2009, sp. zn. 32 Cdo 2212/2008, a ze dne 30. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 2404/2007.
Druhým důvodem je skutečnost, že na řešení takto vymezené otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Z toho, jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal své úvahy při právním posouzení věci, není bez dalšího zřejmé, že sporné ujednání posoudil jako podmínku ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 obč. zák., avšak v jeho rozhodnutí není obsažen ani závěr, že se o podmínku, ať již rozvazovací či odkládací, nejedná (neboť toto ujednání je na místě po právní stránce kvalifikovat jinak). Odvolací soud se touto otázkou nezabýval, neboť právní povahu sporného ujednání (a tudíž ani jeho soulad s ostatními ujednáními smlouvy a s kogentními právními předpisy) vůbec neřešil. Spokojil se s posouzením, že toto ujednání s porušením platebních povinností dlužníka pojilo vznik povinnosti postupitele uhradit postupníku dluh navýšený o sjednaný úrok, postupníku tedy vzniklo právo vůči postupiteli. Z toho pak bez dalšího dovozuje, jako by jiný právní závěr ani nepřicházel v úvahu, že postupník se věřitelem předmětných pohledávek nestal, neboť mu vznikly nároky jiné, vyplývající ze sporného ujednání, a věřitelem pohledávek zůstala stále (tedy jím zřejmě nikdy být nepřestala) společnost REOL. Dovolatelka tak prostřednictvím položené otázky polemizuje s právním posouzením, které odvolací soud neučinil (stejně tak žalovaná, opomíjejíc, že předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolacího soudu, zevrubně argumentuje ve prospěch jiného právního řešení, ačkoliv ani to v napadeném rozhodnutí obsaženo není).
Právní otázka odpovídající kritériím stanoveným v §237 odst. 3 o. s. ř. je však zahrnuta v námitce, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybnila výklad projevu vůle obsaženého ve sporném ujednání. Odvolací soud totiž k závěrům o obsahu smlouvy (o tom, co jí bylo ujednáno) nedospěl postupem, jenž by vyhověl požadavkům formulovaným v dlouhodobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
S takovým závěrem se pak v poměrech souzené věci pojí nejen posouzení dovolání též v jeho části směřující proti potvrzujícímu výroku jako přípustného, nýbrž zároveň posouzení celého dovolání jako důvodného, neboť tento závěr znamená, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o vůli jím projevené), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy (o něž se jedná v souzené věci) speciálně v §266 obch. zák.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37/2005).
Odvolací soud při zkoumání podstaty ujednání v článku 3 smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. prosince 1998 (jeho smyslu a účelu v kontextu smlouvy) těchto judikatorních závěrů nedbal a výkladem smlouvy se vůbec nezabýval, přes objektivně dané pochybnosti o jejím obsahu, tak jak se nakonec odrážejí též v polemice stran v rámci dovolacího řízení. Okolnostmi, z nichž lze dovodit skutečnou vůli, kterou strany ve sporném ujednání projevily, se nezabýval a vůli stran (jejich úmysl) způsobem stanoveným v zákoně a vysvětleným judikaturou vůbec nezkoumal. Neprovedl ostatně ani elementární výklad jazykového vyjádření obsaženého v ujednání. Závěr o tom, že vznik nároku postupitele vůči postupníku podle ujednání v článku 3 smlouvy má za následek, že ty postupované pohledávky, na které nebude dlužník plnit řádně a včas, se předmětem postoupení nestanou, tak učinil, aniž si zjednal jasno v otázce, zda bylo sjednání takového režimu vůlí (úmyslem) smluvních stran. Za takového stavu nelze než uzavřít, že dovoláním zpochybněné právní posouzení této otázky odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. je naplněn.
Zabývat se dalšími dovolacími námitkami by bylo za této procesní situace předčasné. Lze k nim poznamenat tolik, že podle právních závěrů odvolacího soudu se postupník IPB věřitelem předmětných pohledávek vůbec nestal, nikoliv že se stal věřitelem pohledávek naturálních (tj. pohledávek bez nároku), dovolatelka tedy i v tomto ohledu zpochybňuje právní posouzení, které odvolací soud neučinil. Námitkou vytýkající odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou notifikace, pak není podle obsahu uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nejde o výtku vady řízení), nýbrž dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Otázku, zda má notifikace v poměrech souzené věci právní význam a popřípadě jaký, odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil, není tu tedy právní posouzení, jež by bylo možno podrobit dovolacímu přezkumu. V dalším řízení, bude-li to vzhledem k jeho výsledkům na pořadu dne, odvolací soud tuto otázku nepřehlédne.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2013
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu