ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3478.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3478/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SOLOTRANS, spol. s.r.o. , se sídlem ve Zlíně, U Dubu 551, PSČ 763 14, identifikační číslo osoby 13694995, zastoupené Mgr. Pavlem Géci, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti žalované UNIQA pojišťovna, a.s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, PSČ 160 12, identifikační číslo osoby 49240480, o zaplacení 1 772 206,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 193/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j. 19 Co 29/2011-290, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2011, č. j. 19 Co 29/2011-290, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. května 2010, č. j. 9 C 193/2008-259, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. srpna 2010, č. j. 9 C 193/2008-267, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. května 2010, č. j. 9 C 193/2008-259, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. srpna 2010, č. j. 9 C 193/2008-267, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení o 1 772 206,40 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry, na něž pro stručnost v odůvodnění zcela odkázal.
V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní jako pojistníkem a právní předchůdkyní žalované jako pojistitelem byla uzavřena dne 4. srpna 2001 pojistná smlouva č. 3101000526, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti žalobkyně jako silničního dopravce za škodu na zásilkách přepravovaných mimo jiné pomocí tahače návěsů zn. Man SPZ ZLA 02-07. Tuto smlouvu dne 20. prosince 2002 pojistitel z důvodu odnětí povolení k provozování pojišťovací činnosti vypověděl, přičemž pojistný kmen byl převeden na žalovanou. Dne 18. prosince 2002 žalobkyně prováděla na základě objednávky společnosti TRANSFOR-VARDING přepravu televizorů zn. Panasonic z Plzně do Rotterdamu v Nizozemí. Řízení přepravy svěřil dispečer žalobkyně Jiří Nevrkla slovenskému občanu J. P.. V průběhu přepravy tahač i s návěsem a přepravovaným zbožím zmizel, čímž vznikla žalobkyni škoda ve výši 2 215 258 Kč (z toho na nákladu ve výši 1 980 088 Kč a na celním dluhu ve výši 235 170 Kč), jejíž náhrada z titulu pojistného plnění (po odečtu 20% spoluúčasti) je předmětem žalobního nároku. Nárok na náhradu škody vzniklé ztrátou soupravy nebyl v řízení uplatněn. Trestní stíhaní uvedeného řidiče, který se vydával za P. T. a který nebyl zaměstnancem žalobkyně, jakož i dalších osob bylo pro neprokázání předmětných skutků zastaveno. Žalovaná založila obranu na argumentaci, že v daném případě došlo k naplnění výluky z pojistné ochrany, neboť žalobkyně dle jejího názoru porušila povinnost odvrátit škodu, jestliže svěřila přepravu hodnotné zásilky osobě, která nebyla jejím zaměstnancem a jejíž totožnost a předpoklady pro výkon nákladní přepravy si neověřila, když šlo navíc o osobu trestně stíhanou za zorganizování krádeže kamionu s nákladem.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyšel ze znění článku XIX. odst. 2 Všeobecných pojistných podmínek pro neživotní pojištění, podle něhož „pojistnou událostí není, byla-li takováto skutečnost způsobena úmyslným jednáním pojištěného nebo pojistníka, osob jemu blízkých nebo jiných osob jednajících z jejich podnětu anebo nesplněním povinnosti těchto osob k odvrácení škody“, a dále z textace článku III. odst. 1 písm. c) a d) Speciálních pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu silničního dopravce, podle něhož „jsou z pojištění vyloučeny mimo jiné škody, které byly způsobeny úmyslně nebo vědomou nedbalostí pojistníkem, jeho zástupci, prokuristy nebo vedoucími organizačních složek, dále škody, které byly způsobeny vědomou nedbalostí spolupracovníky pojistníka, pokud pojistník nebo některá z osob, jmenovaných pod písm. c) vědomou nedbalostí nezachová při výběru nebo dozoru nad těmito spolupracovníky požadovanou péči v tomto provozu.“ Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v souzené věci byly splněny podmínky pro výluky z pojištění v obou předpokládaných případech. Podle názoru odvolacího soudu je zcela nepochybné, že na straně dispečera Jiřího Nevrkly jako osoby jednající z podnětu žalobkyně došlo jak k porušení prevenční povinnosti, tak i k jeho vědomé nedbalosti, jestliže vyslal na pracovní cestu osobu, která nebyla zaměstnancem žalobkyně, neměla v pořádku osobní doklady, potřebné pracovní povolení a nedoložila svou odbornou způsobilost. Dispečer žalobkyně věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit chráněné zájmy žalobkyně, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se tak nestane. Odvolací soud uvedl, že jednání dispečera žalobkyně způsobilo v konečném důsledku škodu, přičemž není podstatné, že vůči řidiči vozidla bylo trestní stíhání zastaveno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu.
Dovolatelka, citujíc z konkrétní judikatury Nejvyššího soudu, odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním jejího dispečera pochybil. Poukazuje na to, že ustanovení pojistných podmínek, která odvolací soud aplikoval, předpokládají nesplnění povinnosti k odvrácení škody, případně úmyslné nebo vědomě nedbalostní jednání a vznik škody jejich následkem. Zatímco o vzniku škody nebylo v řízení sporu, příčinná souvislost mezi škodou a jednáním jejího dispečera (v podobě jeho rozhodnutí, že přepravu provede řidič, který ještě nebyl zaměstnancem žalobkyně a nedisponoval potřebnými doklady) nebyla podle jejího názoru prokázána. Dovolatelka nijak nepopírá, že její dispečer jednal nesprávně, nicméně z tohoto jeho pochybení nelze dovodit, že by právě toto jeho jednání způsobilo v konečném důsledku škodu, k níž by došlo libovolným způsobem, například i ztrátou zásilky při dopravní nehodě, způsobené jiným účastníkem silničního provozu. Podle dovolatelky nelze ze samotného pochybení jejího dispečera dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Namítá, že nebylo vůbec zjištěno, proč zásilka zmizela. Odvolacímu soudu vytýká, považoval-li za nepodstatné zastavení trestního stíhání proti řidiči. Dovolatelka akcentuje, že pokud podle citované soudní judikatury nepostačuje k naplnění příčinné souvislosti obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost postavena najisto, je v souzené věci, kdy nebyla zjištěna příčina ztráty zásilky, vyloučena příčinná souvislost mezi škodou (v podobě „zmizení“ zásilky) a jakýmkoliv dřívějším, byť protiprávním jednáním (tedy i svěřením zásilky „nezaměstnanci“ žalobkyně bez patřičných dokumentů).
Dovolatelka brojí i proti názoru odvolacího soudu, že její dispečer jednal ve vědomé nedbalosti. Tvrdí, že aby tomu tak bylo, musel by vědět nejen to, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, nýbrž také to, že skutečně protiprávně jedná, což nevěděl. Dovolatelka dále namítá, že její dispečer neporušil prevenční povinnost (jak dovodil odvolací soud), vycházel-li ze správnosti informace svého nadřízeného o navázání spolupráce s P. T., jejíž nesprávnosti nic nenasvědčovalo a o které proto neměl důvodu pochybovat.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, o nějž jde i v posuzované věci, lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodoval v pořadí druhým rozsudkem poté, kdy odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně z důvodu věcné nepříslušnosti a věc postoupil příslušnému soudu; kromě toho soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky stejně – žalobu zamítl).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř.) dospěje k závěru, že má napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní právní význam.
Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce příčinné souvislosti mezi jednáním žalobkyně (jejího dispečera) a vznikem škody, jak je předpokládáno ve Všeobecných pojistných podmínkách pro neživotní pojištění (dále též jen „VPP“) a Speciálních pojistných podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škodu silničního dopravce (dále též jen „SPP“) v článcích o výlukách z pojištění odpovědnosti za škodu, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jejímiž právními závěry dovolatelka podpořila důvodnost svého dovolání.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ze znění výše citovaných článků VPP a SPP je zřejmé, že výluka z pojištění se uplatní pouze při splnění dvou předpokladů. Prvním předpokladem je jednání pojistníka, vykazující vymezené znaky, druhým předpokladem je, že tímto jednáním pojistníka byla způsobena škoda, která má být kryta tímto pojištěním, tedy příčinná souvislost mezi jednáním pojistníka a vzniklou škodou. Shodně vyložil uvedené články VPP a SPP i odvolací soud, když uzavřel, že porušení prevenční povinnosti žalobkyně včetně jejího popsaného vědomě nedbalostního jednání způsobilo v konečném důsledku škodu.
Nejvyšší soud ve své obsáhlé judikatuře (srov. například i dovolatelkou citovaná usnesení ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, rozsudek ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, dále rovněž rozsudek uveřejněný pod číslem 76/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 14. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005 a usnesení ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007) opakovaně vysvětlil, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Z těchto právních závěrů Nejvyššího soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. například jeho nález ze dne 27. října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, uveřejněný pod číslem 228/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že v souladu se shora uvedenými právními závěry k otázce příčinné souvislosti, od nichž Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci, nepřistupoval. Odvolací soud uvedenou příčinnou souvislost pouze konstatoval, uvedl-li, že jednání žalobkyně způsobilo v konečném důsledku škodu, ale nijak ji neodůvodnil, a s ohledem na svá skutková zjištění ani odůvodnit nemohl. V rozhodnutí soudů obou stupňů totiž scházejí jakákoli skutková zjištění o okolnostech, za nichž došlo ke škodě – ke ztrátě tahače s návěsem včetně přepravovaného zboží. V tomto směru se obě rozhodnutí omezují pouze na konstatování „ztráty“ zásilky, resp. její „zmizení“ či „odcizení“, přičemž schází jakýkoli skutkový základ děje, v jehož důsledku nebyla zásilka dopravena příjemci do místa určení. Nejsou-li zjištěny (zjistitelné) skutkové okolnosti (skutkový děj), za nichž škoda vznikla, nelze ani dovozovat, že škoda vznikla právě v příčinné souvislosti s určitým protiprávním jednáním a že by bez této příčiny nenastala. V poměrech dané věci to znamená, že závěr o naplnění podmínek pro uplatnění výluky z pojištění podle cit. článků VPP a SPP nelze učinit za situace, kdy není zjištěno, proč nebyla zásilka dopravena příjemci na místo určení.
Brojí-li proto dovolatelka proti závěru odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi jednáním jejího dispečera, spočívajícím ve svěření provedení přepravy řidiči, který ještě nebyl zaměstnancem žalobkyně a nedisponoval potřebnými doklady, a vznikem škody, je tato její námitka opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v souzené věci naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (včetně výroku o nákladech řízení) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení včetně rozhodnutí o nákladech státu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu