ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.697.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 697/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce S. Š. , zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalovanému V. V. , zastoupenému Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, o zaplacení částky 320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 168/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č. j. 12 Cmo 97/2011-215, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.294,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku označenému v záhlaví, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 22. září 2010, č. j. 36 Cm 168/2005-178, kterým Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu o zaplacení částky 320.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 26. října 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně předchozím rozsudkem žalobu rovněž zamítl). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, „zda lze jednomu z účastníků závazkového vztahu, který vznikl mezi podnikateli v důsledku lživého tvrzení tohoto účastníka o zmocnění k převzetí peněz, které si následně ponechal pro svoji potřebu, přiznat ochranu podle obchodního zákoníku (zejména uznáním námitky promlčení podle obchodního zákoníku), nebo zda se jedná o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který podle §265 obchodního zákoníku nemůže požívat právní ochrany podle obchodního zákoníku a otázku promlčení je tak třeba posuzovat podle občanského zákoníku“. Nejvyšší soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť judikatura dovolacího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá podle ustanovení §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) [srov. závěry rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 198]. Závěr odvolacího soudu je s judikaturou dovolacího soudu v souladu.
Směřuje-li dovolatel své výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu o tom, že žalobce, žalovaný i PhDr. L. Č., od něhož žalovaný převzal částku 320.000,- Kč, byli spolupracující podnikatelé a žalovaný tuto částku převzal při své podnikatelské činnosti pro žalobce jako podnikatele, míří tím na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž pro dovolatele nepříznivé rozhodnutí založil, může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolatel nemá u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze.
S námitkou, že výkon práva žalovaného je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, který podle ustanovení §265 obch. zák. nemůže požívat právní ochrany, aniž by dovolatel osvětlil, o jaký výkon práva žalovaného mělo jít, dovolatel přichází až v dovolání v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud se skutečnostmi, pro které by měl být výkon práva žalovaného v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nezabýval, neboť dovolatel v řízení před soudy obou stupňů žádná tvrzení k aplikaci ustanovení §265 obch. zák. neuplatnil.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z hlediska námitky, že rozsudek je překvapivý, neboť odvolací soud nerespektoval svůj názor vyjádřený v usnesení ze dne 30. března 2010, č. j. 12 Cmo 364/2009-156, kterým zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, jež je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, že právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována. Pro úplnost však dovolací soud uvádí, že výše uvedeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, když soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění k právnímu závěru, na němž založil své rozhodnutí. Z této situace také vycházel odlišný názor odvolacího soudu.
Jelikož dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9.860,- Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6. a §8 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.134,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. července 2013
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu