ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.973.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 973/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně FRIM, spol. s r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, Kateřiny Militké 54, PSČ 293 01, identifikační číslo osoby 14799740, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9, PSČ 293 01, proti žalovanému J. N. , zastoupenému Mgr. Miladou Blumaierovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ptašínského 307/4, PSČ 602 00, o zaplacení částky 509.990,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 139/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2011, č. j. 28 Co 11/2009-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.376,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Martina Klímy, se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203/9.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil v pořadí třetí rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. května 2008, č. j. 46 C 139/98-148, ve výroku o věci samé, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 509.990,40 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil).
Odvolací soud sice usnesením ze dne 25. března 2002, č. j. 17 Co 409/2001-63, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 29. prosince 2000, č. j. 46 C 139/98-47, jímž byla žaloba zamítnuta (bylo jím tedy rozhodnuto jinak než shora označeným posledním rozsudkem), uvedené kasační rozhodnutí však neobsahovalo závazný právní názor, jímž by byl soud prvního stupně omezen při vydání nového rozhodnutí v tom smyslu, že nemohl – třebas i jen zčásti - uplatnit svůj vlastní právní názor při rozhodování věci samé, a při potvrzení jeho rozhodnutí odvolacím soudem (jenž by vlastně přezkoumával svůj právní názor „vnucený“ soudu prvního stupně) se tak jednalo o tzv. skrytou diformitu (srov. shodně Krčmář, Z. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1879, a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 826/2007, ze dne 13. září 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011, a ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ). Za závazný právní názor v intencích §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze považovat ani v obecné poloze podaný výklad o tom, čím je třeba se v dalším řízení zabývat, aby právní posouzení bylo úplné, a které zásady je přitom třeba brát na zřetel (srov. shodně např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 129/2012).
Druhým kasačním rozhodnutím, usnesením ze dne 29. května 2007, č. j. 28 Co 190/2004-123, pak odvolací soud zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. února 2003, č. j. 46 C 139/98-82, jímž bylo žalobě v příslušné části, co do částky 509.990,40 Kč s úrokem z prodlení, vyhověno, nebylo jím tedy rozhodnuto jinak než posledním rozsudkem. Druhé kasační rozhodnutí ostatně obsahuje jen takové závazné právní názory, jejichž správnost v dovolání zpochybněna není. Nenapadá-li dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu uvažováno jen z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003).
Odvolací soud, jak reflektuje též dovolatel, založil své rozhodnutí při posouzení procesní obrany dovolatele na dvou důvodech, z nichž každý by obstál sám o sobě, jednak na závěru o předčasnosti uplatněné námitky započtení, neboť vzájemná pohledávka dovolatele z titulu nároku na zaplacení smluvní pokuty nebyla v době započtení dosud splatná, jednak na závěru, že započtená vzájemná pohledávka byla promlčená. Dovolatel zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu v obou těchto otázkách.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolatel spatřuje především v otázce řešení splatnosti smluvní pokuty sjednané v obchodním závazkovém vztahu s ohledem na ustanovení 393 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tj. zda se pro stanovení splatnosti smluvní pokuty použije ustanovení §340 obch. zák., resp. zda v případě, že smlouva splatnost smluvní pokuty neřeší, nastává její splatnost již dnem vzniku nároku na její zaplacení, tj. dnem, kdy smluvní strana porušila právní povinnost. Dovolatel má tuto otázku za judikatorně dosud nevyřešenou. V tom se však dovolatel mýlí, neboť Nejvyšší soud se k této otázce ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil.
V obecnější rovině se tak stalo v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007, podle jehož závěrů současně se vznikem práva na plnění zásadně nenastává jeho splatnost, protože buď je určena dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí splnit svůj závazek, nebo není-li takto určena, ji vyvolá věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá, v intencích ustanovení §563 obč. zák. a §340 odst. 2 obch. zák.
Již v rozsudku ze dne 14. září 2004, sp. zn. 32 Odo 978/2003, pak Nejvyšší soud přijal závěr, že pravidlo stanovené v §340 odst. 2 obch. zák. - podle něhož v případě, kdy doba plnění (splatnost) není určena smlouvou a smlouva ani nestanoví postup a způsob jejího určení, vyvolá ji věřitel tím, že plnění požaduje, a dlužník je pak povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán - platí pro všechny obchodní závazky, tedy i pro závazky z porušení práva (mezi něž patří též právo na zaplacení smluvní pokuty). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 7. září 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005, a ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 2689/2011.
V důvodech rozsudku ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, uveřejněném pod číslem 12/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku ze dne 28. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011, se pak Nejvyšší soud v intencích uvedených závěrů vypořádal konkrétně se splatností práva na zaplacení smluvní pokuty, přičemž uzavřel, že pohledávka z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty, která vznikne porušením zajištěné smluvní povinnosti, není splatná, dokud věřitel neučiní vůči dlužníku hmotněprávní úkon ve smyslu ustanovení §340 odst. 2 obch. zák., a že právo na zaplacení smluvní pokuty se stane splatným po uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“, upravené v tomto ustanovení.
Tyto závěry zahrnují úplnou odpověď na dovolatelem vymezenou otázku; ustanovení §340 obch. zák. se použije též pro určení splatnosti smluvní pokuty v obchodních závazkových vztazích, a to bez zřetele na ustanovení 393 odst. 1 obch. zák. (které řeší počátek běhu promlčecí doby u práv vzniklých z porušení povinnosti ve vazbě na den, kdy byla povinnost porušena), a splatnost smluvní pokuty tedy nespadá v jedno se vznikem práva na její zaplacení; smluvní pokuta se v intencích ustanovení §340 odst. 2 obch. zák. stává splatnou, není-li doba plnění určena ve smlouvě, uplynutím lhůty „bez zbytečného odkladu“ běžící od okamžiku, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán.
Odvolací soud se od těchto judikatorních závěrů neodchýlil, když dovodil, že byl-li právní úkon, jímž dovolatel započetl proti pohledávce uplatněné žalobou svou vzájemnou pohledávku z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty, obsažen v téže listině, jíž dovolatel požádal žalobkyni o zaplacení smluvní pokuty, pak předáním této listiny žalobkyni při jednání soudu dne 19. prosince 2000 započetl pohledávku, která v době započtení nebyla ještě splatná (k podání obsahujícímu současně kompenzační úkon a výzvu k zaplacení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005).
Vzhledem k důsledkům této skutečnosti (k nim srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) je přitom bez právního významu a tedy bez dopadu na výsledek sporu v souzené věci, zda splatnost vzájemné pohledávky dovolatele nastala následujícího dne, jak dovodil odvolací soud s chybným odkazem na ustanovení §563 obč. zák., či zda nastala kdykoliv jindy, stalo-li se tak až poté, co se jednostranný adresovaný právní úkon dovolatele směřující k započtení dostal do sféry dispozice žalobkyně. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přitom podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad pak nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Řešení první ze dvou právních otázek, na jejichž řešení spočívá (kumulativně) rozhodnutí odvolacího soudu, tedy zásadní právní význam tohoto rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Za této situace nemůže zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit ani řešení druhé z těchto otázek, vztahující se k promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty. I v tomto ohledu se totiž uplatní posledně citované judikatorní závěry, z nichž vedle toho, co již bylo uvedeno, vyplývá, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy přípustné není ani dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobkyni náklady, které účelně vynaložila v dovolacím řízení. Ty sestávají ze sazby mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 16.540,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť úkon byl učiněn 6. února 2012, (srov. čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21%, tj. v částce 3.536,40 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 20.376,40 Kč je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu