ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.104.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 104/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) J. T. , a 2) D. T. , zastoupeným Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 1, o zaplacení úroku z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 235/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. srpna 2011, č. j. 60 Co 227/2011-93, ve znění opravného usnesení ze dne 2. září 2011, č. j. 60 Co 227/2011-106, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.166,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Evy Grabarczykové, advokátky se sídlem v Brně, Pellicova 1.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 145.000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 17. února 2011, č. j. 6 C 235/2010-67, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 145.000,- Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně z této částky za dobu od 24. 6. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vycházel ze zjištění, že dne 29. 6. 1990 uzavřeli žalovaní s tehdejším Okresním národním výborem v Kroměříži smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na základě které obdrželi příspěvek v celkové výši 145.000 Kč. Ve smlouvě se žalovaní zavázali provést výstavbu v souladu s platným stavebním povolením a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do deseti let ode dne uzavření této smlouvy, po dobu deseti let ode dne uzavření smlouvy, nejméně však osm let od kolaudace nepřevádět domek na jinou osobu, a po stejnou dobu jej užívat k trvalému bydlení s tím, že případné nedodržení stanovených podmínek neprodleně oznámí národnímu výboru a poskytnutý příspěvek státu vrátí. Povolení ke stavbě rodinného domu bylo žalovaným vydáno dne 29. 6. 1990, dne 4. 3. 2000 nabylo právní moci rozhodnutí o povolení změny stavby před dokončením a dne 24. 5. 2000 nabylo právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby. Žalovaní předmětný rodinný dům po vydání kolaudačního rozhodnutí neužívali. Dne 19. 2. 2007 podepsali listinu obsahující jejich prohlášení o uznání dluhu; v prohlášení výslovně uvedli, že „uznávají, že České republice dluží částku 145.000,- Kč z titulu nedodržení podmínek stanovených smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům – stavebníkům a omezení převodu nemovitosti ze dne 29. 6. 1990, a to porušení závazku užívat rodinný domek nejméně osm let od kolaudace k trvalému bydlení“ a že tento dluh „uznávají v souladu s §558 a ve smyslu §110 obč. zák. co do důvodu i co do výše“. Současně přislíbili, že dluh spolu s úroky z prodlení od 24. 6. 2000 do zaplacení věřiteli uhradí prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní nedodrželi smluvní podmínky a jsou tudíž povinni státu příspěvek vrátit. Neopodstatněnou soud prvního stupně shledal námitku žalovaných, že právo na vrácení příspěvku s příslušenstvím je promlčeno; žalovaní totiž dne 19. 2. 2007 svůj dluh ve výši 145.000 Kč s úroky z prodlení uznali co do důvodu i výše a zavázali se ho zaplatit (§110 odst. 1 větou druhou obč. zák.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 60 Co 227/2011-93, ve znění opravného usnesení ze dne 2. září 2011, č. j. 60 Co 227/2011-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 145.000 Kč; ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 145.000 Kč od 26. 4. 2000 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po zopakování listinných důkazů (smlouvy z 29. 6. 1990 a uznání dluhu z 19. 2. 2007) shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaným vznikla povinnost vrátit příspěvek, neboť nesplnili sjednané podmínky (konkrétně nezkolaudovali novostavbu rodinného domu v souladu s platným stavebním povolením nejpozději do 29. 6. 2000 a po stanovenou lhůtu dům neužívali k trvalému bydlení). Dovodil, že nárok žalobkyně vůči žalovaným na vrácení poskytnutého příspěvku se stal splatným dne 29. 6. 2000 a jeho uplatnění není v rozporu s dobrými mravy. Právo na vrácení příspěvku bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti a promlčovalo se tudíž v desetileté promlčecí době; v průběhu této promlčecí doby bylo dne 19. 2. 2007 písemně uznáno co do důvodu a výše, čímž počala běžet nová desetiletá promlčecí doba. Protože žaloba byla podána 22. 6. 2010, není právo na vrácení státního příspěvku promlčeno. To však neplatí, pokud jde o právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky 145.000 Kč; toto právo je promlčeno, neboť nebylo žalovanými (platně) uznáno. Jednostranná písemná prohlášení z 19. 2. 2007 jsou neurčitá a tudíž neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.).
Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaní dne 19. 2. 2007 neuznali platně svůj dluh z titulu úroků z prodlení. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že dluh z titulu úroku z prodlení byl žalovanými uznán, a to nejen co do důvodu, ale i do výše; jednostranný právní úkon žalovaných není neurčitý, neboť nejasnosti ohledně jeho obsahu lze překlenout postupem podle §35 odst. 2 obč. zák. a vyložit jej jediným a nezaměnitelným způsobem. Dále namítá, že i když není výše dluhu z titulu úroku z prodlení v uznávacím prohlášení výslovně uvedena, je objektivně zjistitelná. Jedná-li se o občansko právní vztah, nelze než dospět k závěru, že uznány jsou úroky z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., podle něhož činí výše úroku z prodlení dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. totiž vylučuje dohodu účastníků o jiné výši úroku z prodlení. Je-li v prohlášení uveden den, od kterého je úrok z prodlení požadován, je tím jednoznačně určena i výše diskontní sazby a tím současně výše úroku z prodlení.
Žalovaní navrhli dovolání žalobkyně zamítnout jako nedůvodné. Jsou přesvědčeni, že dluh z úroku z prodlení vůči žalobkyni dne 19. 2. 2007 neuznali. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 507/2001, 33 Odo 779/2002, 26 Cdo 3609/2007 a 33 Cdo 4492/2008 připomínají, že určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Nesouhlasí s názorem žalobkyně, že §517 odst. 2 obč. zák. nepřipouští jinou dohodu o výši úroku z prodlení, než jak je stanovena nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. /dále jen „o. s. ř.“/).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že listiny z 19. 2. 2007 neobsahují projevy vůle žalovaných uznat (ve smyslu ustanovení §558 obč. zák.) jako svůj dluh vedle jistiny (příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 145.000 Kč) rovněž - a to co do výše - její příslušenství (konkrétně úroky z prodlení).
Podle §35 odst. 1 obč. zák. projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým, systematickým a historickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době učinění právního úkonu (použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl úkon činěn). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně (a uznání dluhu musí být písemné), určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah právního úkonu odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli toho, kdo právní úkon učinil, přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování toho, kdo úkon učinil.
Ze slovního vyjádření zaznamenaného v listinách z 19. 2. 2007 nevyplývá nepochybně, že žalovaní činí vůči žalobkyni uznávací projev ohledně finanční částky, kterou žalobkyni dluží na úrocích z prodlení se zaplacením jistiny (tj. dluhu, jehož titulem jsou úroky z prodlení). Pokud je zde slovy vyjádřen uznávací projev (tzn. vyjádřena vůle subjektu uznat samu existenci dluhu), týká se výlučně částky 145.000,- Kč představující příspěvek, který žalovaní na základě smlouvy o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu od státu obdrželi a zavázali se státu vrátit v případě, že nedodrží podmínky této smlouvy (jistiny); tento dluh je pak specifikován co do důvodu i výše. Je-li v písemnosti zmíněn úrok z prodlení, pak pouze v textu obsahující příslib dlužníků, že jimi uznaný dluh (145.000,- Kč) zaplatí spolu s příslušenstvím. Aby bylo možné dovozovat, že spolu s dluhem, jehož důvodem je vrácení státního příspěvku, byl žalovanými uznán rovněž dluh, jehož důvodem jsou úroky z prodlení, muselo by to být v listinách slovy vyjádřeno (např. slovy „včetně příslušenství“). Není-li tomu tak, není možné absentující projev vůle žalovaných uznat existenci dluhu, jehož důvodem je příslušenství uznané jistiny nahrazovat výkladem. Ze samotného příslibu žalovaných, že částku 145.000 Kč (tj. jimi uznaný dluh) zaplatí spolu s úroky z prodlení, nelze dovozovat, že byl učiněn úkon uznání i ohledně příslušenství, a to zejména za situace, kdy právo žalobkyně na zaplacení tohoto příslušenství bylo na rozdíl od práva na jistinu v okamžiku podpisu listin již promlčeno (platné uznání dluhu podle §558 obč. zák. má nejen ten význam, že nastupuje vyvratitelná domněnka existence dluhu v době jeho uznání, ale v posuzovaném případě je významné zejména z hlediska promlčení). Lze-li uzavřít, že písemnosti ze dne 19. 2. 2007 neobsahují jednostranný právní úkon, jímž žalovaní uznali dluh, jehož důvodem jsou úroky z prodlení z částky 145.000,- Kč, obstojí - logicky vzato - i závěr odvolacího soudu, že žalovaní v písemnosti ze dne 19. 2. 2007 zmiňovaný dluh neuznali co do výše, resp. že v této části jsou jejich úkony neurčité (není dostatečně určitě vyjádřena výše dluhu) a tudíž neplatné.
Je namístě uvést, že ani bylo-li by v řízení bylo prokázáno, že vůle žalovaných směřovala rovněž k uznání dluhu, jehož důvodem je příslušenství jistiny, nemohl by obstát argument žalobkyně (uplatněný v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že dluh spočívající v úrocích z prodlení nemusí být v jednostranném prohlášení specifikován co do výše, neboť výše úroku z prodlení je - je-li znám počátek prodlení - objektivně zjistitelná z právního předpisu. Lze sice souhlasit s dovolatelkou, že subjekty občanskoprávních vztahů si nemohou výši úroků z prodlení sjednat, resp. upravit odchylně od výše, kterou stanoví prováděcí předpis (tento její názor ostatně koresponduje s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu), nicméně v posuzovaném případě by nešlo o situaci, kdy byly úroky z prodlení stranami sjednávány, nýbrž jako dluh jednostranným právním úkonem dlužníka uznávány. Nestačí, ví-li dlužník i věřitel jakou výši úroku z prodlení stanoví v daném čase příslušný prováděcí předpis; vůle dlužníka uznat dluh právě v takové výši musí být slovy v uznávacím prohlášení - vzhledem k obligatorní písemné formě takového právního úkonu - vyjádřena. Dluh, jehož titulem jsou úroky z prodlení, totiž může být dlužníky uznán - při jeho stanovení prováděcím předpisem - v plné výši, ale také pouze zčásti (do dlužníkem akceptované, jakkoli vysoké, částky); je proto nezbytné to v uznávacím prohlášení slovy vyjádřit. Jinak řečeno, aby byl dluh, jehož důvodem je úrok z prodlení, platně uznán co do výše, musí být výše dluhu vyjádřena buď numericky, nebo alespoň tak, že uznáván je - při specifikaci počátku prodlení - úrok z prodlení v plné výši stanovené prováděcím předpisem.
Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud proto její dovolání jako neopodstatněné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady dovolacího řízení, jež jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 12.760,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 a 2 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012) a z částky 2.806,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 27. března 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu