ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2075.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 2075/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Z. O. , zastoupené Mgr. Kateřinou Buďveselovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze 3, Na Jarově 4, proti žalovanému D. K. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 22, o vrácení daru a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 67/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2010, č. j. 38 Co 198/2009-97, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Stanislava Králíka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2009, č. j. 7 C 67/2008-73, přikázal žalobkyni do vlastnictví budovu – rodinný dům č. p. 429 nacházející se na pozemku p. č. 743 a pozemky p. č. 743 (zastavěná plocha a nádvoří), p. č. 744 (zahrada), vše nacházející se v obci M., katastrální území M., zapsané na listu vlastnictví č. 2827 (dále jen „předmětné nemovitosti“ nebo „sporné nemovitosti“), a uložil žalovanému uvedené nemovitosti vyklidit a vyklizené je vrátit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně (matka žalovaného) smlouvou ze dne 19. 9. 2006 darovala žalovanému ve výroku specifikované nemovitosti; ve smlouvě bylo zároveň zřízeno v její prospěch a prospěch jejího manžela M. O. věcné břemeno doživotního, bezúplatného a samostatného užívání obytné kuchyně, ložnice, koupelny, WC a šatny v I. nadzemním podlaží uliční části rodinného domu, obývacího pokoje ve dvorním křídle rodinného domu, a garáže, vstupní chodby a haly v I. nadzemním podlaží uliční části domu. Soud prvního stupně přihlédl k okolnostem, za kterých došlo k darování předmětných nemovitostí (tíživá bytová situace žalovaného a členů jeho domácnosti), a k tomu, že žalovaný začal dům s rodinou užívat a hodlal provést rekonstrukci prvního patra poté, co získá úvěr. Možnost získat úvěr k rekonstrukci byla vyloučena v důsledku existujícího věcného břemena, a proto se žalobkyně i s manželem formou notářského zápisu ze dne 4. 6. 2007 tohoto práva vzdali. Následně dne 9. 7. 2007 žalovaný vyzval žalobkyni a jejího manžela k vyklizení nemovitosti do 22. 7. 2007 a k odhlášení trvalého bydliště. V té době žádný z manželů O. přitom nevlastnil jinou nemovitost určenou k bydlení, neboť manžel žalobkyně současně s darováním nemovitostí žalobkyní žalovanému, daroval své dceři M. O. nemovitosti v katastrálním území L. u H. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že po této výzvě došlo ke zhoršení vztahů mezi účastníky řízení. Na základě dokazování připustil, že v jejich soužití se projevily generační problémy, které ovšem nebyly zásadního rázu. Podle soudu prvního stupně se chování žalobkyně nepodílelo na požadavku žalovaného k vyklizení nemovitosti. Chování žalovaného vůči žalobkyni, konkrétně dopis ze dne 9. 7. 2007 – se zřetelem ke všem provedeným důkazům - kvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů v takové intenzitě, že požadavek žalobkyně na vrácení daru je důvodný a to v situaci, kdy žalovaný věděl, že žalobkyně s manželem pro potřeby svého bydlení provádějí rekonstrukci budovy v L. a že do konce roku se tam chtějí stěhovat.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 38 Co 198/2009-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 429 na pozemku p. č. 743, pozemku p. č. 743, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. 744, zahrada, zapsaných na LV. č. 2827 pro obec a k. ú. M., a aby bylo žalovanému uloženo tyto nemovitosti vyklidit; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyni přitom poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval ji k označení dalších důkazů k prokázání tvrzení o existenci hrubě závadného chování žalovaného vůči ní, neboť doposud provedenými důkazy toto její tvrzení nebylo prokázáno. Jelikož přes uvedené poučení žalobkyně další důkazy neoznačila, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, odvolací soud přijal závěr, že v řízení zjištěné chování žalovaného vůči žalobkyni a jejímu manželovi nelze s přihlédnutím ke všem okolnostem kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Se zřetelem k obsahu výzvy ke vrácení daru ze dne 14. 8. 2007 vytýkané (podle žalobkyně hrubě odporujícím dobrým mravům) jednání žalovaného spočívá v tom, že bezprostředně po zániku věcného břemene vyzval žalobkyni a jejího manžela k vyklizení nemovitosti z důvodu potřeby zahájení rekonstrukce rodinného domu. Toto chování odvolací soud sice označil vůči dárkyni za nevhodné; žalobkyně je mohla cítit úkorně, přihlédl však k tomu, že žalovaný mohl nabýt oprávněně dojmu, že se žalobkyně s manželem během několika měsíců vystěhují, a proto jeho výzvu k vyklizení „v kratší lhůtě“ lze považovat pouze za překvapivou, či ukvapenou. Obdarovaný poté nepodnikal žádné konkrétní kroky k vynucení vyklizení žalobkyně, žádost o zrušení údaje o místu trvalého bydliště podal až po jejím odstěhování z domu. Odvolací soud uzavřel, že popsané chování žalovaného bylo následkem problematických vztahů osob žijících ve stísněných podmínkách v jednom rodinném domku, nelze je hodnotit jako chování, které by bylo možno označit za hrubě rozporné s dobrými mravy.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ohlašuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b)] a nesprávného skutkového zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezhodnotil, že mezi účastníky jde o vztah matky a syna. Má zato, že chování žalovaného, který krátce po obdarování a zrušení věcného břemene (tj. jednání v jeho prospěch), ji vyzývá k vyklizení darovaných nemovitostí, lze považovat za „velmi hrubý nevděk“, v jehož důsledku jí vznikl nárok na vrácení daru.
Žalovaný obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), není důvodné.
Každé podání účastníka řízení - tudíž i dovolání - je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Ačkoli žalobkyně v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., ve skutečnosti žádné výhrady proti skutkovým zjištěním neuplatnila. Podstata dovolací argumentace je spojena s jejím nesouhlasem s právní kvalifikací v řízení zjištěného jednání žalovaného, která představuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalobkyně formou notářského zápisu ze dne 19. 9. 2006 uzavřela s žalovaným smlouvu, podle níž mu darovala nemovitosti – rodinný dům č. p. 429 na stavební parcele č. 743, a pozemky p. č. 743 – zastavená plocha a nádvoří a p. č. 744 – zahrada, zapsané na LV 1739, pro obec a k. ú. M., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín. Ve smlouvě bylo zároveň zřízeno pro žalobkyni a jejího manžela M. O. věcné břemeno spočívající v doživotním, bezplatném a samostatném užívání obytné kuchyně, ložnice, koupelny, WC a šatny v I. nadzemním podlaží uliční části rodinného domu, obývacího pokoje ve dvorním křídle rodinného domu, a garáže, vstupní chodby a haly v I. nadzemním podlaží uliční části domu. K darování došlo v situaci, kdy darovaný rodinný dům vyžadoval rekonstrukci, kterou nebyla schopna žalobkyně s manželem financovat, a proto ji mohl zrealizovat jen žalovaný formou úvěru. Žalovaný jí přitom sdělil, že nedostane-li na rekonstrukci úvěr, bude si s manželkou hledat byt. Jelikož získat úvěr na rekonstrukci nemovitosti zatížené věcným břemenem bylo fakticky nemožné, dohodli se zúčastnění, že se žalobkyně a její manžel věcného břemene vzdají, což se stalo notářským zápisem ze dne 4. 6. 2007. Po konfliktu mezi otcem žalobkyně B. S. a jejím manželem, který předcházel zrušení věcného břemene, M. O. trval na tom, že v rodinném domku již nebudou bydlet a odstěhují se do L. V červenci 2007 zahájili rekonstrukci části nemovitosti v L., aby ji přeměnili na bytovou jednotku, kam se žalobkyně a manželem dne 16. 12. 2007 odstěhovali a kde bydlí doposud. V období rekonstrukce manžel žalobkyně pracoval turnusově, proto záležitosti spojené s přestavbou nemovitosti v L. řešila žalobkyně, která tak v M. ze stejného důvodu pouze přespávala (viz výpovědi svědků M. O., N. K., J. P., L. K., B. S., žalobkyně).
Je potřeba zdůraznit, že v případě soudního sporu o vrácení daru (stejně tak jako v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice právní normy podle §630 obč. zák.) soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného právě ke dni doručení kvalifikované výzvy, nemůže přihlížet k takovým okolnostem, které nastaly až po tomto rozhodném dni (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. února 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975).
Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle §630 obč. zák. (srovnej např. jeho rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud se od této ustálené soudní praxe neodchýlil.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je totiž jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Označením (identifikací) závadného chování žalované vůči žalobcům ve výzvě ze dne 14. 8. 2007, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba ze dne 5. 3. 2008, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. V řízení bylo prokázáno, že k datu podání žaloby nevhodné chování žalovaného spočívalo v tom, že bezprostředně po zrušení věcného břemene práva doživotního bydlení a po oznámení záměru dárkyně se odstěhovat, požadoval obdarovaný vystěhování ve lhůtě 14 dnů, ačkoliv věděl, že žalobkyně nemá náhradní bydlení dosud zajištěno. Takové chování se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce §630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy.
V řízení zjištěné chování žalovaného vůči dárkyni nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska soustavnosti. V souvislostech dané věci nelze pominout, že pohnutkou darování sporné nemovitosti byla potřeba její rekonstrukce, kterou nemohla žalobkyně se svým manželem financovat. Věcné břemeno jejího doživotního bydlení (jakož i jejího manžela) ve vymezené části rodinného domu zrušila sama žalobkyně i s manželem po zjištění, že nelze (pro zatížení nemovitosti tímto právem) získat úvěr potřebný k realizaci rekonstrukce. Společně s manželem pak přijali rozhodnutí, že se vystěhují do náhradního bydlení, které začali budovat v části nemovitosti v L. Předpokládali, že se z rodinného domku vystěhují, i pro narušené rodinné vztahy, do přibližně šesti měsíců. Potud nelze hovořit o tom, že bylo prokázáno, že se obdarovaný choval vůči žalobkyni nebo členům její rodiny v rozporu s dobrými mravy. S vědomím toho, že již v červenci 2007 bylo zřejmé, že se žalobkyně hodlá vystěhovat, ale že prozatím nemá podmínky k bydlení mimo rodinný dům v M., výzva k vystěhování ve lhůtě 14 dnů se jeví jako projev nevděku obdarovaného, který ovšem nedosahuje intenzity, jakou předpokládá §630 obč. zák.
Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska jeho právního posouzení věci správné.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením jeho advokáta k dovolání. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč [ 2 odst. 1, §5 písm. b) ve spojení s §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.)], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2012) a z částky 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrady odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. dubna 2013
JUDr. Václav Duda
předseda senátu