ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.761.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 761/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. M. P. , zastoupeného JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, proti žalované Ing. J. P. , zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, o určení doby splatnosti dluhu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 44/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011, č.j. 17 Co 162/2011-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.783,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Věry Babíčkové, advokátky.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 15. 7. 2010, č.j. 4 C 44/2007-104, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 určil dobu splatnosti dluhu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“)], a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem.
Bez významu je tudíž dovolací námitka, že soud prvního stupně pochybil (a odvolací soud toto pochybení nenapravil), uvedl-li v odůvodnění rozsudku skutečnosti, které neodpovídaly „faktické důkazní realitě“ . Je-li v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že „k určení doby splatnosti předmětného dluhu došlo “. Jelikož je kritika právního posouzení věci založena výlučně na námitkách nesprávnosti skutkových zjištění, je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenná.
Výhradou k procesnímu postupu soudů (konkrétně výtkou, že jí soud prvního stupně odňal právo na spravedlivý proces, neboť rozhodl v její nepřítomnosti, když přišla na jednání se zpožděním čtyř až pěti minut, čímž jí znemožnil uplatnit před soudem její ústavní práva), žalovaná vytýká zmatečnost řízení (§229 odst. 3 o.s.ř.). Jak vyplývá z doslovného znění §242 odst. 3 o.s.ř., je dovolací soud oprávněn zabývat se zmatečností podle §229 odst. 3 o.s.ř. pouze tehdy, je-li dovolání v dané věci přípustné; sama o sobě tato vada přípustnost dovolání nemůže založit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). K nápravě tzv. zmatečnostních vad řízení totiž slouží žaloba pro zmatečnost.
Námitky žalované, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, že vycházejí z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, že z nich není zřejmé, jakým způsobem soudy hodnotily důkazy a jakým logickým postupem při jejich hodnocení dospěly k uvedeným závěrům, stejně jako výtka, že jí nebyl doručen protokol z předmětného jednání a rozhodnutí o změně žaloby, vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.; při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. k nim nelze přihlížet (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není objektivně přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího, jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny v částce 2.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 483,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Pavel Krbek, v. r. předseda senátu