ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.926.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 926/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Pozemstav Brno, a. s. se sídlem v Brně, Masarykova 31, identifikační číslo 00530832, proti žalované L. K. , zastoupené JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Vackova 90, o 203.586,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 163/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2010, č. j. 49 Co 347/2008-93, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Boleslava Pospíšila, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. května 2008, č. j. 33 C 163/98-71, zamítl žalobu o zaplacení částky 203.586,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, neboť dospěl k závěru, že právo na její zaplacení žalobkyně dovozuje z neplatných smluv o dílo, přičemž v důsledku žalovanou úspěšně vznesené námitky promlčení, je nelze přiznat.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. května 2010, č. j. 49 Co 347/2008-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se závěrem o neplatnosti smluv o dílo, tak i se závěrem, že pro námitku promlčení nelze právo přiznat.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“), nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je námitka žalobkyně, že úmysl účastnic tří písemně zachycených smluv o dílo ze dne 11. 8. 1993 směřoval k výstavbě domu a nikoli jednotlivých bytů, jakož i výhrada, že součástí smlouvy o výstavbě ze dne 17. 1. 1995 je ujednání o ceně díla podle smluv ze dne 11. 8. 1993. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti, respektive námitce neúplnosti skutkových zjištění. Sluší se připomenout, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, uzavřel, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.
V rovině dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně opětovně předkládá dovolacímu přezkumu otázku platnosti smluv o dílo, která byla v typově totožných věcech, jejichž byla vždy účastníkem, již dovolacím soudem řešena (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 911/2006, a z něho vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 33 Odo 1270/2006, ze dne 12. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010); výklad smluv o dílo provedený odvolacím soudem je zcela v souladu s ustanovením §35 odst. 2 obč. zák. a zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. Se zřetelem ke shora uvedenému závěru o neplatnosti smluv o dílo musí obstát i závěr o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého poskytnutím plnění podle neplatných smluv.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč [§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5., ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 29. 2. 2012 – viz čl. II. vyhlášky č. 64/2012], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2012 – viz II. vyhlášky č. 486/2012) a z částky 2.163,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů (§137 odst. 3 o. s. ř.); platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. března 2013
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu