ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1520.2012.2
sp. zn. 4 Tdo 1520/2012-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 139/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 139/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákona), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
v J. n. N. v přesně nezjištěné době koncem listopadu 2007 po předchozí dohodě s cílem neoprávněně získat finanční prospěch předal P. P., motorové vozidlo zn. Mercedes Benz, které užíval na základě smlouvy o nájmu vozidla uzavřené dne 26. 4. 2007 mezi společností Nexya, s.r.o., jako nájemcem, za kterou jednal na základě plné moci a společností SP CAR, spol. s r. o., jako pronajímatelem, aby ho v L. za úplatu předal osobě, která měla mít zájem o převzetí práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu na uvedené vozidlo uzavřené dne 26. 4. 2007 mezi společností CAC Leasing, a.s., jako pronajímatelem a společností SP CAR, spol. s r.o., jako nájemcem vozidla a P. P. v L. koncem listopadu 2007 předal uvedené vozidlo P. R. a obdržel od něj částku 200.000,- Kč z dohodnutých 300.000,- Kč, kterou ihned předal obviněnému, když tohoto jednání se dopustil přesto, že nebyl vlastníkem vozidla a ani podle smlouvy o nájmu vozidla nebyl oprávněn bez souhlasu přenechat vozidlo třetí osobě k užívání a jednáním způsobil společnosti CAC Leasing, a.s., nyní UniCredit Leasing CZ, a.s., P., R., škodu ve výši nejméně 728.280,- Kč.
Za popsané jednání byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 41 T 10/2009, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2011 v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 6 To 59/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 139/2011, podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání, neboť nesouhlasila s právním názorem obsaženým v napadeném rozsudku, podle kterého pokud ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2009, bylo s ohledem na zákaz reformace in peius nepřípustné uložit obviněnému trest odnětí svobody přesahující třicet měsíců, nemůže ani Okresní soud v Liberci uložit obviněnému přísnější trest než třicet měsíců odnětí svobody, neboť jím ukládaný trest je souhrnný ve vztahu k trestu uloženému Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 41 T 10/2009. Dle názoru státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci měl Okresní soud v Liberci v předmětné věci uložit obviněnému přiměřený souhrnný trest podle nejpřísnějšího trestného činu v souběhu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci se však s názorem státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci neztotožnil a usnesením ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. V dovolání namítl, že zákaz reformace in peius, kterým byl Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 41 T 10/2009, vázán, se již netýkal rozhodování Okresního soudu v Liberci ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 139/2011. Z účelu a povahy institutu zákazu reformace in peius totiž dle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že tento zákaz je omezen na konkrétní trestní řízení v určité trestní věci a do jiných trestních řízení se nepromítá. Proto se domnívá, že rozhodující soudy svým postupem porušily ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 tr. zákoníku i §58 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 55 To 316/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému J. V. (doručeno dne 9. 11. 2012) i jeho obhájci Mgr. Stanislavu Munzarovi (doručeno dne 8. 11. 2012). Obviněný ani jeho obhájce se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřili, obhájce obviněného pouze příslušnému soudu sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Pokud se týká první části uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tento má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a nejvyšší státní zástupce ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatnil.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, odkázal nejvyšší státní zástupce na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu, ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Nejvyšší soud dospěl proto po prostudování předloženého trestního spisu k závěru, že námitky uplatněné nejvyšším státním zástupcem pod deklarovanými dovolacími důvody jsou právně relevantní a opodstatněné.
Jak již bylo uvedeno výše, rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. 3 T 139/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, za což byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 41 T 10/2009, který nabyl právní moci dne 17. 10. 2011 v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 6 To 59/2011.
Předmětný výrok o trestu odůvodnil nalézací soud tím, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 10/2009, bylo s ohledem na zákaz reformace in peius nepřípustné ukládat trest v zákonné trestní sazbě, ale pouze v sazbě maximálně do 30 měsíců, proto dle jeho mínění nebylo možno ani v příslušné věci uložit trest přísnější, než 30 měsíců odnětí svobody, neboť jím ukládaný trest je trestem souhrnným k trestu uloženému Městským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 41 T 10/2009.
Podle ustanovení §259 odst. 4, část věty před středníkem, tr. řádu v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
Účelem existence zásady zákazu reformace in peius je tedy zabezpečit svobodný výkon práva obviněného podat opravný prostředek bez obav ze zhoršení jeho procesní situace. Je však třeba zdůraznit, že ze samotné podstaty institutu zákazu reformace in peius vyplývá, že tento zákaz je omezen pouze na to které konkrétní trestní řízení v určité trestní věci a jiných trestních řízení, byť souvisejících např. z důvodu ukládání souhrnného trestu, se netýká.
Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že zákaz reformace in peius, kterým byl v novém řízení při absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného vázán Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 41 T 10/2009, se již netýkal rozhodování Okresního soudu v Liberci ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 139/2011. Pokud tedy rozhodující soudy v případě projednávané věci vztáhly zákaz reformace in peius ohledně věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2009 i na předmětné trestní řízení (vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 139/2011), tj. na jiné samostatné trestní řízení a v důsledku toho uložily obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, postupovaly v rozporu se zákonem, neboť obviněnému uložily trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu (která podle §209 odst. 5 tr. zákoníku činí 5 až 10 let odnětí svobody). Navíc zmíněným postupem došlo také k porušení ustanovení §43 tr. zákoníku o ukládání úhrnného a souhrnného trestu.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce vyjádřeným v jeho mimořádném opravném prostředku a napadený rozsudek zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu, podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. ledna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á