ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.344.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 344/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o dovolání obviněného J. E. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 454/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 73/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 2 T 73/2012, byl obviněný J. E. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že ačkoli mu rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravních přestupků, oddělení správního řízení ze dne 11. 1. 2012, č.j. MHMP-33769/2012-Čar, které nabylo právní moci dne 11. 2. 2012, byl za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb. uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravně správních agend, oddělení evidence řidičů a odbavování občanů ze dne 24. 2. 2012, č.j. S-MHMP-DSA 176776/2012, které mu bylo doručeno dne 6. 3. 2012, bylo oznámeno dosažení 12 bodů bodového hodnocení dle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a byl jím informován, že s ohledem na vydání rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012 mu byl vysloven zákaz činnosti s účinností od 11. 2. 2012, řídil dne 22. 3. 2012 osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, po pozemních komunikacích z P. v úmyslu dojet do Č. B., přičemž kolem 10.21 hod. byl kontrolován při jízdě po silnici I/3 u obce R., okr. B., hlídkou Policie ČR.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 15 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 2 T 73/2012, podal obviněný J. E. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 454/2012, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 10 To 454/2012, podal následně obviněný J. E. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dle názoru obviněného proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo na základě §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné. Obviněný v dovolání citoval čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Dovolatel dále namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, který byl kvalifikován jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přestože toto stíhání bylo dle jeho názoru nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezuje právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin a obviněnému byla již za výše popsané jednání rozhodnutím o přestupku v příkazním řízení ze dne 4. 4. 2012 uložena sankce podle §125c odst. 4 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb. za použití §13 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v posuzovaném jednání nedošlo k porušení zásady „ne bis in idem“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Jak je uvedeno výše, obviněný J. E. v dovolání namítl, že trestní stíhání proti němu vedené mělo být zastaveno z důvodu nepřípustnosti dle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána - čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který vymezuje právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž trestný čin.
Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod stanoví, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Český překlad posledně jmenovaného článku hovoří sice o trestném činu, ovšem z čl. 10 Protokolu č. 7 plyne, že autentická jsou znění ve francouzštině a angličtině. Anglickému a francouzskému pojmu „offence“ a „infraction“ v češtině ovšem odpovídá jak pojem „trestný čin“, tak pojem „přestupek“. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“) se stávající praxe soudů za určitých podmínek nebrání tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Evropský soud pro lidská práva vymezil tři kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin. Prvním kriteriem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kriterium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kriteriem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní. Na základě těchto kriterií Evropský soud pro lidská práva jako trestní dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy posoudil též přestupky, a to na základě povahy deliktu. Jako trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy posoudil ve svých rozhodnutích např. přestupky dle §47 odst. 1 písm. a), c) a podle §49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (viz rozhodnutí ve věcech K. v. S. a L. v. S. z 2. 9. 1998). Trestní charakter přestupků zde Evropský soud pro lidská práva dovodil z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená pokuta měla charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. I když se popsaná judikatura týká čl. 6 Úmluvy, nutno ji beze zbytku vztáhnout i na čl. 4 Protokolu č. 7, neboť v obou ustanoveních se objevuje pojem „trestný čin“ (criminal offence), který musí být vykládán jednotně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tdo 1026/2006).
V mezích výše specifikovaných skutečností dospěl Nejvyšší soud České republiky při své rozhodovací praxi k závěru, že za trestní řízení Evropský soud pro lidská práva považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy, když z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle čl. 6 Úmluvy a podle č. 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestněprávní povahu, když při jejich posuzování klade důraz na typ deliktu, tedy zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární, nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy, když o trestní povaze věci naopak obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je např. zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, a proto shledal, že jde o právní předpis obecné povahy, když i uložená sankce má zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích dle tohoto zákona jsou tak trestními věcmi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 166/2006).
Vzhledem k tomu, jak vyplývá již z výše uvedeného, že v případě projednávané věci jde o vztah přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví, přichází zde v úvahu pouze přímá aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 183/2005).
Je třeba zdůraznit, že i když orgány činné v trestním řízení v České republice vycházejí z totožnosti skutku, již znění čl. 4 odst. 1 Protokolu nehovoří o opětovném stíhání pro tentýž skutek (act, conduct, comportement), ale o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin (criminal offence, infraction pénale), což jednoznačně odkazuje do oblasti právní kvalifikace. Je tedy zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí stíhání pro tentýž skutek za porušení čl. 4 Protokolu č. 7, pokud se jedná o stíhání pro různé trestné činy, které mají rozdílné podstatné znaky (rozdílné znaky skutkových podstat), což je jasným dokladem toho, že tento soud vychází z totožnosti právní kvalifikace. V návaznosti na rozebranou judikaturu pak lze dovodit, že §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v případě, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně téhož skutku.
Z hlediska aplikace článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod o zákazu dvojího trestání (ne bis in idem) je proto v každém konkrétním případě rozhodné především to, zda v přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a zda se tudíž jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové podstaty. Nejvyšší soud České republiky je přesvědčen, že v posuzované věci se o takovou situaci nejedná.
Vzhledem k tomu, že trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné posuzovat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci.
Totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1682).
Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry právní.
V připojeném trestním spisu je na č. l. 40 založeno rozhodnutí Městského úřadu Benešov, odboru dopravy a správních agend, sp. zn. MUBE/213/2012, ze dne 4. 4. 2012, jímž byl obviněný J. E. uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku provozu na pozemních komunikacích dle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů., kterého se dopustil tím, že „se dne 22. 3. 2012 okolo 10.21 hodin neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích, když jel jako řidič motorového vozidla tovární značky AUDI A6, po silnici č. I/3 ve směru na T. a u odbočky na osadu P. překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec 90 km/h o 30 km/h a více, když mu byla silničním rychloměrem RAMER 7CCD naměřena rychlost 129 km/h. Po odečtení tolerance 3% je prokázáno, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 35 km/h“.
Z popisu tohoto přestupku, pro který byl obviněný projednáván, je patrné, že uvedený skutek nevykazuje shodu s činem, pro který se vede řízení o věci nyní napadené dovoláním, když ze skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 2 T 73/2012, vyplývá, že obviněný J. E. spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že ačkoli mu rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravních přestupků, oddělení správního řízení ze dne 11.1.2012, č.j. MHMP-33769/2012-Čar, které nabylo právní moci dne 11. 2. 2012, byl za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb. uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravně správních agend, oddělení evidence řidičů a odbavování občanů ze dne 24. 2. 2012, č.j. S-MHMP-DSA 176776/2012, které mu bylo doručeno dne 6. 3. 2012, bylo oznámeno dosažení 12 bodů bodového hodnocení dle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a byl jím informován, že s ohledem na vydání rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012 mu byl vysloven zákaz činnosti s účinností od 11. 2. 2012, řídil dne 22. 3. 2012 osobní motorové vozidlo tov. zn. Audi A6, po pozemních komunikacích z P. v úmyslu dojet do Č. B., přičemž kolem 10.21 hod. byl kontrolován při jízdě po silnici I/3 u obce R., okr. B., hlídkou Policie ČR.
Srovnáním popsaných jednání u obou porovnávaných činů je zřejmé, že se tyto skutky liší v jednáních obviněnému kladených za vinu, neboť u přestupku spočívalo v tom, že se obviněný „neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích a překročil nejvyšší dovolenou rychlost“. Projednávaného trestného činu, pro který je nyní vedeno trestní řízení, se obviněný dopustil tím, že „vykonával činnost (řídil motorové vozidlo), pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu (přestože v době řízení měl vykonávat uložený zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu)“. Je tedy patrné, že uvedená jednání nejsou shodná, neboť u přestupku se obviněný neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích, kdežto u trestného činu řídil motorové vozidlo, ačkoli pozbyl příslušné oprávnění, což jsou zcela rozdílná a netotožná jednání.
Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že se uvedené činy neshodují ani co do vzniklého následku, neboť přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, spočíval v porušení ustanovení §4 písm. b) a §18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., vyjadřujícím povinnost řidiče jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h a na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/h. U přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde o delikt, jehož následkem je nerespektování rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Nejvyšší soud České republiky proto, ve shodě s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů, uzavřel, že v dané věci není dán důvod pro zastavení trestního stíhání dle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. E. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal