ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.355.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 355/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2013 o dovolání obviněného J. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 469/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 132/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 10. 2012 sp. zn. 1 T 132/2012 uznal obviněného J. R. vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 15. 11. 2011 kolem 10.00 hod. v H. K. – P. n. L., v ul. P. J., na pozemku u domu, poté, co se od druhé poloviny roku 2011 z jeho pozemku pravidelně ozývaly ohlušující rány podobné výstřelům a hrubým způsobem narušoval sousedské vztahy, nejprve prohlásil: „Ti jejich parchanti, ať si je uklidí domů, když se bojí střelby“, a když následně zaregistroval, že na sousedním pozemku se nachází poškozená R. B., tak nejprve poškozenou vulgárně urážel slovy, že jsou nádory společnosti, že by jim namazal hovna do držky, a poté vyslovil zřetelně k R. B. z bezprostřední vzdálenosti dvou metrů výhružku: „Je vás potřeba vystřílet“, čímž v poškozené vzbudil obavy o bezpečnost a zdraví její a její rodiny .
Za to mu byl podle §353 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl v souladu s §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let s dohledem. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu za užití §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku bylo dále uloženo omezení spočívající v tom, aby se po dobu trvání zkušební doby zdržel jakýchkoliv neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů rodiny MUDr. M. B., R. B. a jejich nezletilých dětí, zejména aby se zdržel jakýchkoliv slovních projevů vůči jmenovaným, zásahů do výkonu jejich majetkových práv a dalších jednání vyplývajících z ustanovení §127 občanského zákoníku.
Citovaný rozsudek okresního soudu napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 469/2012 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému podle §353 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž jej podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. V souladu s §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil přiměřené omezení, aby se během zkušební doby zdržel neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů rodiny MUDr. M. B., R. B. a jejich nezletilých dětí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, jelikož soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, takže skutková zjištění a hmotněprávní závěry obou soudů jsou nesprávné. Rozhodnutí trestních soudů jsou podle jeho názoru nepřesvědčivé, což se potvrdilo i v tomto případě. Soud druhého stupně se nevypořádal s řadou výhrad obviněného proti rozsudku nalézacího soudu a pouze zopakoval závěry soudu prvního stupně. Oba soudy nižších stupňů zároveň nesprávně posoudily věrohodnost obviněného a poškozené B., neboť jako nevěrohodnou vyhodnotily výpověď obviněného, a nikoliv této poškozené, ačkoliv je podle něj bezesporu určující, že mezi rodinou B. a obviněným existuje sousedský spor a poškozený MUDr. B. jej chtěl zničit. Obvinění proti jeho osobě je tudíž vykonstruováno a nebylo dostatečně prokázáno. Odvolací soud se dále zjednodušeně vypořádal i s námitkou obviněného o nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku k posudku MUDr. Pidrmana, když za rozhodující považuje erudovanost MUDr. Pidrmana. Tento znalec byl podle obviněného upřednostněn před opozitním vyjádřením MUDr. S., které předložil obviněný a které mělo vyvolat v soudu alespoň pochybnost, neboť mezi oběma odbornými vyjádřeními existuje rozpor v tom nejpodstatnějším, tedy zda obviněný trpí paranoidní poruchou osobnosti (osobnost s kverulantními rysy). Obviněný přiznává, že jeho dovolací námitky ve většině směřují k hodnocení důkazů, avšak pokud je oba soudy zhodnotily jako v posuzované věci, nemohou dospět ani ke správnému právnímu posouzení skutku.
V druhé části dovolatel uvedl, že v napadeném rozsudku chybí výrok o vině, resp. výrok, který by se vypořádal s částí odvolání obviněného, kterou napadl výrok o vině rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud disponuje možností odvolání odmítnout, zamítnout, napadený rozsudek může zrušit či věc vrátit soudu prvního stupně nebo trestní stíhání přerušit či zastavit. Trestní řád však neposkytuje odvolacímu soudu oprávnění některý z napadených výroků „nezměnit”, jak to učinil soud druhého stupně. Z toho podle obviněného plyne, že o jeho odvolání ve vztahu k výroku o vině nebylo rozhodnuto, když odvolací soud výrok o vině ani nezrušil, a ani v příslušné části mimořádný opravný prostředek obviněného nezamítl.
Obviněný ze shora popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 469/2012 a podle §265 l tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem podaného dovolání obviněného písemně sdělil, že se k němu podle §265h odst. 2 tr. ř. nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání a dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 12 To 469/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud opakovaně upozorňuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud tudíž nepředstavuje obecnou třetí instanci zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
První obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání znovu předkládá námitky již dříve uplatněné, jejichž obsah víceméně doslovně použil i ve svém řádném opravném prostředku a soud druhého stupně se jimi zabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku popsal, z jakého důvodu shledal závěry soudu prvního stupně ohledně věrohodnosti svědeckých výpovědí i výpovědi obviněného za správné, a konstatoval, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti snižující věrohodnost manželů B. Je pravdou, že mezi nimi a obviněným existovaly napjaté vztahy pramenící zejména ze sousedských sporů a souvisejícího stavebního řízení, což však samo o sobě neznamená, že by jejich výpovědi měly být nevěrohodné, což dále podpořil zde uvedenými argumenty. Stejně tak odvolací soud řádně a logicky vysvětlil, proč nenechal vypracovat revizní znalecký posudek týkající se psychického stavu obviněného. Z obsahu spisu se podává, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na straně 10 uvedl, že ani ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného Doc. MUDr. Vladimírem Pidrmanem, Ph.D., ani v předložených zprávách o ambulantním vyšetření obviněného ze strany MUDr. B. S., Ph.D., není uvedená žádná nemoc, která by ovlivňovala chování obviněného natolik, že by své jednání nebyl schopen ovlivnit a řídit. Závěry MUDr. S. i závěry znalce MUDr. P. se shodují co do příčetnosti a nevylučují se, ani pokud se jedná o zdravotní stav obviněného, byť MUDr. S. u obviněného nepotvrdila předmětnou poruchu osobnosti, avšak mimo jiné u něho konstatovala paranoidní vývoj v souvislosti se sousedskými spory.
Obviněný tak v podaném mimořádném opravném prostředku znovu opakuje argumenty ryze důkazního a na něj navazujícího skutkového charakteru, týkající se věrohodnosti své i slyšených svědků a nedostatků znaleckého zkoumání jeho psychického stavu, ačkoliv se jimi soudy nižších stupňů rozhodující v posuzované věci řádně zabývaly. Činí tak evidentně jenom proto, že není spokojen s konečným meritorním rozhodnutím, což ale sám o sobě nemůže být důvod k dosažení požadovaného výsledku v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, k nimž nemá potřebu nic podstatného dodat. Nezbývá tedy než uvést, že se dovolatel míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v této části neuplatnil jedinou relevantní výhradu k právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Druhý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám obviněného je rozhodné, že odvolací soud ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině i trestu včetně uloženého přiměřeného omezení i správnost postupu přecházejícího řízení a shledal výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu správným. Uložený trest však považoval za nepřiměřený. Proto při nezměněném výroku o vině obviněného v souladu s trestním řádem zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a sám pak o něm podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl způsobem již shora uvedeným.
Obviněný jako oprávněná osoba k podání řádného opravného prostředku v tomto případě disponoval právem podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, kterým bylo možné napadnout tento rozsudek ve všech jeho výrocích, případně jeho jednotlivé výroky. Podané odvolání působí ale z procesního hlediska vždy jako celek. To znamená, že odvolání obviněného nelze současně vyhovět a zároveň ho zamítnout. Čili dovolatelem požadovaný výrok, jímž podle jeho názoru mělo být podané odvolání (pouze v jeho určité omezené části) zamítnuto, nemohl odvolací soud v projednávaném případě učinit. K zamítnutí odvolání obviněného by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že podané odvolání je ve svém celku nedůvodné ve smyslu §256 tr. ř. Pokud ale odvolací soud byť i jen částečně změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že podanému odvolání obviněného v části vyhověl, nemohl zároveň rozhodnout, že se odvolání obviněného zamítá. Takové rozhodnutí by totiž bylo protichůdné a nelogické.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem a vysloveným závěrům bylo shledáno dovolání obviněného v části týkající se námitek vztahující se k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako uplatněné z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a v druhé části s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c