ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.366.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 366/2013-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2013 o dovolání, které podal obviněný R. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 2 To 31/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 6/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 17 T 6/2010 v části týkající se obviněného R. L. tohoto uznal vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.”), jehož se dopustil tím, že v době přesně nezjištěné nejméně od počátku roku 2007 do doby svého zadržení dne 15. 4. 2009, na H. n. v P. a na jiných místech České republiky a Slovenské republiky, v úmyslu získat majetkový prospěch, využíval tíživé finanční a nepříznivé sociální situace bezdomovců, cizích státních příslušníků, kteří se zdržovali na území České republiky bez prostředků a přístřeší, a osob ze sociálně slabého prostředí, a pod příslibem pravidelného výdělku od 80,- Kč do 150,- Kč za hodinu a ubytování je najímal na práci, sám je odvezl nebo zajistil jejich dopravu do Č. B. nebo do obce L., zde je nechal buď na ubytovně v Č. B., ulici 28. ř. nebo na ubytovně v objektu bývalé cihelny v L. nebo na ubytovně v Č. B., N., pokud takto najatí dělníci měli u sebe doklady, tyto některým pod různými záminkami odebral, následně dělníky poskytl k vykonávání prací pro jiné firmy a tito museli pracovat na stavbě v objektu bývalé cihelny v L. i na jiných místech J. kraje, kdy vykonávali těžké stavební práce a to v časovém rozpětí nejčastěji od pondělí do soboty od 07.00 hodin do 18.00 hodin s hodinovou přestávkou na oběd, často i v neděli od 07.00 do 13.00 hod., s dělníky nebyly uzavřeny řádné pracovní smlouvy, nebyla jim vyplácena mzda, nebylo za ně hrazeno sociální a zdravotní pojištění, pouze denně dostávali 150,- Kč, výjimečně dostali někteří i další menší částky, když z těchto peněz si museli opatřovat potraviny a uspokojovat další základní životní potřeby; dělníci byli na pracovišti drženi pod dohledem obviněných, v případě oprávněných nároků ze strany dělníků na odměnu jim bylo slibováno, že peníze jim budou vyplaceny v budoucnu, tím byla zvyšována jejich závislost a tíseň, navíc jim bylo vyhrožováno i fyzickým násilím nebo byli i fyzicky napadáni, byli nuceni do práce, za kterou nedostávali řádnou odměnu a tímto způsobem jednal vůči A. S., H. M., K. B., J. S., všichni státní příslušníci P., J. H., L. P., J. L., M. K., L. S., všichni příslušníci České republiky, V. F., státnímu příslušníku U., V. P., J. F., J. K., D. N., P. B., M. P., P. B., J. B., J. S., S. S., A. S., P. Š., J. V. i dalším neustanoveným osobám, a za odvedenou práci pro firmy HOBAK s.r.o. Č. B., Českobudějovické stavební, s.r.o. Č. B., BS - Build servis s.r.o. Č. B., V. K., H., které konkrétní stavby prováděly, dostával obviněný R. L. těmito firmami zaplaceno a dosáhl tak prospěch v čistém zisku ve výši 11.552.535,25 Kč, jednal tak v úmyslu získat majetkový prospěch velkého rozsahu, jednání se dopouštěl za pomoci V. P., Z. L., T. K. a nejméně jedné další neustanovené osoby .
Za to byl obviněnému podle §232a odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, k jehož výkonu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to osobního automobilu tov. zn. Mercedes – Benz ML 320 CDI 4-Matic, registrační značka S. r.
Citovanému rozsudku nalézacího soudu předcházel již dříve vydaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2011 sp. zn. 17 T 6/2010, jímž byl obviněný R. L. uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c), odst. 4) písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let podle §232a odst. 4 tr. zák. se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. a současně mu byl dále podle §55 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák. uložen trest propadnutí věci – osobního automobilu tov. zn. Mercedes – Benz ML 320 CDI 4-Matic, reg. zn. S. r., který posléze k odvolání státní zástupkyně a obviněných R. L. a Z. L. zrušil podle §258 odst. 1, písm. b), c) tr. ř. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 2 To 70/2011 a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, jenž pak rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 24. 2. 2012.
Proti rozsudku krajského soudu ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 17 T 6/2010 podal odvolání též obviněný R. L., a ve vztahu k jeho osobě rovněž státní zástupkyně a A. L. Z podnětu odvolání obviněného R. L. a státní zástupkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 2 To 31/2012 podle §258 odst. 1 písm. c), e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že mu podle §232a odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání A. L. bylo zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř.
Obviněný R. L. následně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 2 To 31/2012 napadl v celém rozsahu dovoláním s odkazem na dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., kdy naplnění druhého z nich spatřuje v tom, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo prakticky zamítnuto odvolání obviněného do viny, ačkoliv podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §110 odst. 1 tr. ř. posudkem znaleckého ústavu bylo porušeno právo obhajoby, a v jemu předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
První zmíněný dovolací důvod je podle obviněného naplněn nesprávnou právní kvalifikací znaku prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §232a odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť se oba soudy nižších stupňů ani nepokusily zjistit skutečnou výši prospěchu obviněného. Dostatečně nevěnovaly pozornost výpovědi Ing. A. B., který výrazně měnil závěry znaleckého posudku týkající se „čistého zisku”. Znalec do vyčíslené škody nezahrnul náklady obviněného, když tento čistý zisk stanovil „při nezjištěném počtu pracovníků, při přesně nezjištěných a zprůměrovaných částkách, které měli obdržet, což je vadné z gramatického, sémantického i logického hlediska“. Především pominul výdaje na ubytování zaměstnanců společností STURGAN s.r.o. či Hobak s.r.o. prokázaných odposlechy, náklady na jejich transport do místa výkonu práce podle typu užívaných automobilů, spotřeby paliva a náhrad za ujeté kilometry, dále náklady vynaložené za pracovní oděvy, pomůcky a nářadí zjistitelných z častých kontrol prováděných Úřadem práce, „Úřadem bezpečnosti práce“ a Cizinecké policie. Nelze pominout ani částku ve výši 900.000,- Kč u společnosti Hobak s.r.o. zahrnutou do příjmů. Podnikatel fyzická osoba V. P. však nebyl v době fakturace plátcem DPH, a proto nebyla tato částka při příštích fakturacích vyplacena. Dále obviněný poukazuje na protiprávní jednání V. P., který si podle zjištění nalézacího soudu nechal vyplácet za fakturaci 2,5%, avšak soud nijak nezohlednil skutečnost, že podle odposlechů byla tato částka vyplácena osobě „neromovi“, který zřejmě pro P. „vyráběl protifaktury, aby daňově podváděl“. Částka odebíraná P. byla podle obviněného mnohem vyšší, když sám P. u hlavního líčení přiznal, že od obviněného Z. L. před Vánoci 2008 převzal 2.400.000,- Kč, které měl údajně rozdělit mezi dělníky. Soud se dále nezabýval tím, že výběry v ČSOB a.s. uskutečněné po 15. 4. 2009, kvůli nimž zamítl žádost o bezplatnou obhajobu obviněného, přebíral V. P. právě od obviněného R. L., neboť mu je obviněný dlužil. Tato skutečnost pak byla podle obviněného příčinou údajného vyhrožování obviněného P. při odchodu z jednací síně, což předseda senátu řešil.
Předseda senátu rovněž v posuzovaném případě nezákonně využil k zjištění výše škody posudku vědeckého ústavu v rozporu s §110 odst. 1 tr. ř., ačkoli se jedná o triviální věc, kde postačí využití trojčlenky. Předseda senátu podle §213 odst. 1 tr. ř. jej přečetl jako listinný důkaz a až k pokynu zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze přistoupil k výslechu zpracovatele posudku, když už však tento znalcem nebyl a ani neexistoval předmětný znalecký ústav, což eliminuje užití ustanovení §211 odst. 5 tr. ř. a je jedním z nejvýraznějších porušení práv obhajoby. Navíc obhajobě bylo umožněno klást znalci dotazy až těsně před závěrečnými řečmi a před vyhlášením druhého odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, takže je zřejmé, že se tímto kvalifikovaným zákonným znakem nalézací soud ani zabývat nechtěl a odvolací soud jeho pochybení nenapravil.
Obdobný přístup zaujal nalézací soud i k překladům tlumočnice D. B.-P. a zejména znemožňoval obhajobě poukázat na hrubé chyby v tlumočení. Předseda senátu okřikl obhajobu, když poukazovala na nesprávnost překladu o tom, že se obviněný dohadoval se svojí manželkou o jedenácti milionech, který byl opakovaně citován při rozhodování o stížnostech proti ponechání obviněného ve vazbě. Dovolatel se přitom po telefonu dožadoval manželky, aby mu poslala 800.000,- Kč, které neměl na zaplacení automobilu za 1.800.000,- Kč, neboť disponoval pouze částkou 1.100.000,- Kč. Tlumočnice B. však přeložila, že obviněný má 11.000.000,- Kč, a proto potřebuje poslat 800.000,- Kč. K dotazu státní zástupkyně tato tlumočnice uvedla, že není rozdílu mezi slovenskou a českou romštinou a vyloučila, že by se v oblasti kolem P. používal speciální dialekt, což zpochybnil renomovaný znalec Mgr. Ruben Pellar, Ph.D., oslovený obhajobou.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 2 To 31/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského osudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 17 T 6/2010 zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve rekapituloval přehled rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolací námitky obviněného a obsahově stručně vymezil obsah uplatněných dovolacích důvodů. Poté konstatoval, že deklarovaným dovolacím důvodům odpovídá jediná námitka obviněného týkající se nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívající v získání „prospěchu velkého rozsahu“, která však není důvodná.
Státní zástupce odkázal na tzv. skutkovou větu rozsudku nalézacího soudu, v níž je výslovně uvedeno, že obviněný „dosáhl prospěch v čistém zisku ve výši 11.552.535,25 Kč“. Obviněný tudíž ve smyslu §232a tr. zák. naplnil znak skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi „v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu“, jelikož pro jeho naplnění postačí, když pachatel svým jednáním podle §89 odst. 11 tr. zák. způsobí škodu ve výši „pouhých“ 5.000.000 Kč. Postačí přitom, že pachatel v takovémto úmyslu jedná, aniž by zároveň bylo nezbytné, aby takového prospěchu i dosáhl. Získal-li obviněný dokonce v posuzovaném případě takovýto prospěch, tím spíše předmětný znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §232a tr. zák. naplnil. Úmyslné jednání obviněného je podle státního zástupce více než zřejmé ze způsobu páchání trestné činnosti, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, protože dlouhodobá trestná činnost obviněného předpokládá zločinný plán, cílevědomost a promyšlenost, v jejichž základu musela stát vůle obviněného. Aby se obviněný dopouštěl inkriminovaného jednání z nedbalosti, je vyloučeno přímo z povahy věci.
Zbývající tvrzení obviněného, a sice nesouhlas s přibráním znaleckého ústavu, kritika závěrů, jež vyplynuly z posudku znaleckého ústavu, kritika jeho zpracovatele Ing. Berana, údajné rozpory mezi provedenými důkazy, jejich nesprávné hodnocení či výhrady k tlumočnici B.-P., již podle státního zástupce nelze pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody zahrnout. Ve svém důsledku se na základě těchto námitek obviněný pouze domáhá toho, aby došlo k úpravě skutkových zjištění v jeho prospěch a v souladu s jeho představou, potažmo toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro něj příznivějším způsobem. Navíc obviněný tímto v podstatě opakuje svou předchozí obhajobu, s níž se soudy vypořádaly v dostatečném rozsahu a státní zástupce proto odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí.
V daném případě státní zástupce z námitek obviněného neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, tudíž k naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. nedošlo. Navrhl proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 2 To 31/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejprve je třeba uvést, že dovolací výtky obviněného směřující k odbornosti tlumočnice z romského jazyka D. B.-P., k nesprávnému provedení jejího překladu odposlechů a procesní použitelnosti znaleckého posudku č. 0212/N/02/10 vypracovaného společností NOVA spol. s r.o., znaleckým ústavem jsou procesními námitkami spojenými s polemikou se způsobem jejich hodnocení provedeného nalézacím soudem, a jako takové je nelze úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná ani o nesprávnou právní kvalifikaci skutku ani o jiné nesprávné hmotněprávní pochybení. Nadto je nutné zmínit, že již nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 17 T 6/2010 na straně 73 a následujících zabýval nesouhlasem obviněného s přeloženým obsahem jeho telefonických hovorů. Vysvětlil, proč považuje tuto tlumočnici za dostatečně způsobilou a kvalifikovanou k překladům z romského jazyka, s čímž se v podstatě ztotožnil i soud odvolací, neboť obviněný R. L. obdobné výhrady uplatnil jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řádném opravném prostředku.
Zbývající argumentace obviněného, týkající se chybného právního posouzení znaku „v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu“ ve smyslu §232a odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zák., je zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 2 To 70/2011, jímž vrátil věc zpět podle §259 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí, vytkl nalézacímu soudu pochybení při vyčíslení výsledné škody, když nezohlednil výdaje obviněných a když nevyhověl návrhu obviněného k vyslechnutí zpracovatele znaleckého ústavního posudku společnosti NOVA spol. s r.o.
Nalézací soud podle pokynů odvolacího soudu napravil tato pochybení a provedl rozsáhlé a podrobné hodnocení ústavního znaleckého posudku vypracovaného Ing. Alexanderem Beranem na straně 61 až 66 odůvodnění svého rozsudku, z něhož jasně vyplývá, že se zabýval i všemi rozhodnými okolnostmi v podobě vytýkaných vad předchozího odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Konstatoval, že obviněný R. L. zneužil k páchání předmětné činnosti společnosti STURGAN s.r.o., podnikatele fyzické osoby J. K. a V. P. – G., kdy tyto subjekty samy o sobě nevykonávaly žádnou podnikatelskou činnost. Obviněný neoprávněně vystupoval pod jejich jménem, aby mohl pod reálně existujícím subjektem vyfakturovat práci svých dělníků a uzavírat prostřednictvím nich závazkové vztahy, kdy statutární orgány společnosti STURGAN s.r.o. a podnikatel fyzická osoba J. K. ani netušili, že pod jejich jménem vystupuje obviněný a označení G. – V. P. využíval se souhlasem V. P. Při vyčíslení výše škody mohl soudní znalec Ing. Beran vycházet pouze z torza dokladů poskytnutých odběratelskými společnostmi, které platily za práci vykonanou osobami, které ke svému obohacení zneužíval obviněný R. L., dále z výdajových dokladů či z bankovního účtu obviněného R. L., neboť spolu s ostatními obviněnými řádně nevedl účetnictví a doklady potřebné pro řádné fungování těchto podnikatelských subjektů. Tuto skutečnost, která zapříčinila nemožnost zjištění nákladů prostřednictvím znaleckého zkoumání, proto zavinil sám obviněný R. L. se spoluobviněnými. Naopak soudní znalec Ing. Beran při zjišťování čistého zisku vycházel v pochybnostech ve prospěch obviněných, kdy celkovou výši výdajů stanovil částkou 18.972.488,- Kč, do které započetl mimo jiné i položky jako výdaje za ubytovnu, provoz aut, nářadí, pomůcky, oblečení a jiné. Tato částka podle znaleckého posudku činila 350.000,- Kč měsíčně, tedy za celé období od 1. 1. 2007 do 15. 4. 2009 se jedná o částku ve výši 9.625.000,- Kč. V žádném případě tak nemohlo dojít k porušení práva obviněného R. L. na obhajobu, jak tvrdil ve svém dovolání, protože znalec existenci shora uvedených výdajových položek odvodil a zohlednil ve výši způsobené škody pouze na základě vyjádření obviněných, aniž by byly doloženy jediným účetním dokladem, takže při jejím zjišťování postupoval výlučně ve prospěch obviněných, což konstatoval i odvolací soud v napadeném rozsudku.
Zmíněné námitky proto dovolatel uplatnil zjevně neopodstatněně, neboť oba soudy v předchozím řízení zahrnuly při stanovení prospěchu velkého rozsahu i výdaje obviněného, vynaložené při páchání předmětné trestné činnosti, takže Nejvyšší soud neshledal důvodu ke zpochybnění jeho konečné výše. Nadto je třeba uvést, jak již připomenul státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, že ke spáchání trestného činu obchodování s lidmi, konkrétně k naplnění znaku „v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu ve smyslu §232a odst. 4 písm. b) tr. zák.“ postačí, když pachatel s tímto úmyslem jedná, aniž by skutečně musel prospěchu velkého rozsahu reálně dosáhnout. Úmysl dovolatele získat takový prospěch je pak prokazován způsobem spáchaného jednání, obsaženého ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Pokud pak obviněný R. L. získal svým protiprávním jednáním prospěch ve výši 11.552.535,25 Kč, tak taková částka více než dvojnásobně převyšuje hranici prospěchu velkého rozsahu, jímž se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí prospěch dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Tudíž není pochyb o správném právním hodnocení znaku v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu podle §232a odst. 4 písm. b) tr. zák., k němuž oba soudy nižších stupňů při svém konečném hodnocení shodně dospěly.
Z obsahu uplatněných dovolacích námitek obviněného je navíc patrné, že ve svém dovolání v podstatě zopakoval jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního i druhého stupně a využil tak dovolání pro opakované namítání totožných skutečností proto, že není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. V posuzovaném případě se však jedná o neopodstatněnou námitku ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002), neboť oba soudy se těmito argumenty náležitě zabývaly, jak bylo shora popsáno, a Nejvyšší soud proto odkazuje na dotčené části jejich rozhodnutí, neboť v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu.
Druhý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). První ze zmíněných alternativ v konkrétním případě nepřicházela v úvahu, neboť odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného z procesně formálních důvodů (viz ust. §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), ale projednal je v rámci veřejného zasedání v řádném odvolacím řízení. V úvahu tedy připadla jeho druhá alternativa, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného zde byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak bylo ale shora rozvedeno, argumentace obviněného podřazená pod tento dovolací důvod se svým pojetím dovolání v jedné části ocitla mimo rámec tohoto deklarovaného dovolacího důvodu, protože námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňovaly, a ve zbylém rozsahu pak byla shledána jako zjevně neopodstatněná.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. L. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec