ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.446.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 446/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2013 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 10 To 316/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech uznal rozsudkem ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 2 T 7/2012 obviněného M. H. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době od 30. 10. 2009 do 11. 11. 2009, kdy byl na úřední desce Městského úřadu v R. n. J. vyvěšen exekuční příkaz k uspokojení pohledávek proti povinnému R. J., sp. zn. 111 EX 794/07, R. J. vyhledal v jeho bydlišti s nabídkou, že za něj uhradí jeho dluhy v případě, že s ním R. J. uzavře smlouvu o půjčce ve výši 150.000,- Kč a svůj závazek současně zajistí zřízením zástavního práva ke všem svým nemovitostem včetně rodinného domu, zapsaným na LV pro katastrální území H. R., kterou R. J. akceptoval a obviněný za něj skutečně dne 11. 11. 2009 uhradil exekuci ve výši 66.743,- Kč ve prospěch společnosti Home Credit a.s. a ve výši 66.084,- Kč ve prospěch společnosti ČEZ Prodej, s.r.o., avšak zároveň v úmyslu připravit R. J. o veškeré jeho uvedené nemovitosti mu při podpisu předmětné smlouvy o půjčce dne 13. 11. 2009 oproti předem dohodnutému a bez jeho vědomí podstrčil a nechal podepsat další dvě smlouvy o půjčce, každou znějící na částku 350.000,- Kč, vše ve prospěch P. V., jehož zmocněním obviněný jednal, a při podpisu uvedených smluv poškozenému řekl, že se jedná o jednu a tutéž smlouvu ve třech vyhotoveních, přičemž žádnou finanční částku z těchto smluv vyplývající poškozený neobdržel, a poté, co se poškozený opakovaně snažil obviněného kontaktovat a domluvit se s ním na úhradě půjčky ve výši 150.000,- Kč, se obviněný zprvu společným schůzkám vyhýbal a následně se stal pro poškozeného zcela nekontaktním, přičemž v důsledku nesplácení půjčky potom, co podal P. V. na poškozeného k rozhodčímu soudu žalobu na celkovou částku 1.175.125,- Kč, která mu byla rozhodčím nálezem přiznána, byly uvedené nemovitosti poškozeného, jejichž celková obvyklá cena byla stanovena na částku 1.800.000,- Kč, vydraženy za částku 1.700.000,- Kč, čímž poškozenému R. J., trvale bytem H. R., R. n. J., způsobil škodu ve výši 1.800.000,- Kč.
Za to a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 2 T 26/2011, pravomocným dne 8. 3. 2011, byl obviněnému podle §250 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z cit. trestního příkazu Okresního soudu v Semilech. Obviněnému byl taktéž uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému R. J. na náhradě škody částku 1 547 173,- Kč. Se zbytkem svého nároku pak byl tento poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 10 To 316/2012 tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž je opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání je nejprve zmíněno, že dovolatel si je vědom vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními soudu prvního stupně z hlediska posouzení skutku podle hmotného práva, ale přesto má za to, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
Nesouhlasí totiž se zjištěným skutkovým stavem, kdy podle jeho názoru jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, se nevypořádaly s okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, kdy důkazní situace byla prokazatelně manipulována poškozeným R. J. a provedené důkazy hodnoceny čistě jednostranně v neprospěch dovolatele, navzdory jejich vzájemné rozpornosti. Řízení podle dovolatele trpělo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, když bylo kráceno dovolatelovo právo na obhajobu, a to jak již výše zmíněným jednostranným hodnocením provedených důkazů oběma soudy, tzn. jak prvoinstančním, tak odvolacím, ale v neposlední řadě i odmítnutím zcela zásadních listinných důkazů v podobě dvou výdajových pokladních dokladů, které dovolatel předložil odvolacímu soudu při veřejném zasedání.
Tyto doklady dovolatel neměl ve své dispozici a skutečnost, že je nalezl krátce před odvolacím řízením, nemůže mít a priori za následek jejich odmítnutí z důvodu účelovosti a s odkazem na pouhé tvrzení poškozeného, že takové doklady nepodepsal. Odmítnutím návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví pak byl dovolatel jednoznačně krácen na svém právu na obhajobu. Naopak provedením důkazu obsahem policejních spisů vedených na dovolatele bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 40 odst. 2 úst. zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, podle kterého každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Zahrnutí těchto spisů mezi důkazní prostředky a jejich vyhodnocení v neprospěch dovolatele tak bylo jednoznačně porušením výše citovaného ustanovení.
Podle doktríny se uvedením v omyl rozumí takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu může být podle doktríny spáchán i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel úvěru a sliboval zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité peněžní částky (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani neposkytl (případně vůbec nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej zajistil) a od počátku mu šlo jen o vylákání peněz.
Žádného takového jednání se dovolatel nedopustil, naopak poskytl R. J. půjčky, které měly vyřešit špatnou finanční situaci R. J., proti jehož majetku bylo v té době vedeno exekuční řízení. V souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky byly vystaveny i příslušné pokladní doklady, ke kterým ovšem odvolací soud nepřihlédl a jednoznačně tak porušil právo dovolatele na obhajobu, potažmo na spravedlivý proces. V opačném případě by bylo tvrzení R. J. vyvráceno a jednání dovolatele by nemohlo být nikdy vyhodnoceno jako jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu.
Jelikož tak rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání písemně sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a vyslovila zároveň souhlas, aby o něm bylo za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 10 To 316/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání opírajícího se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že byť je v něm činěn zdánlivý pokus o námitky hmotně právního charakteru, ve skutečnosti veškeré uplatněné námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo neúplné a hodnocení důkazů účelové apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých se odmítá, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě rozsudku, a na základě vlastního hodnocení důkazů obviněného je pak prosazována odlišná skutková verze, vedoucí k závěru o tom, že k popsaným událostem vůbec nedošlo, nebo došlo jinak, než bylo soudem uvedeno. Každopádně je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného porušení práv obviněného na spravedlivý proces, konkrétně opomenutých důkazů, resp. jak prohlašuje dovolatel, „odmítnutí zcela zásadních listinných důkazů“. Těmito odmítnutými důkazy přitom měly být dva výdajové pokladní doklady, předložené odvolacímu soudu ve veřejném zasedání, k nimž údajně odvolací soud nepřihlédl.
Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2012 u Krajského soudu v Hradci Králové (viz č. l. 440 spisu), ale vyplývá, že obhajobou předložené pokladní doklady byly v tomto veřejném zasedání nejen podle §213 odst. 1 tr. ř. přečteny, ale přítomný poškozený R. J. byl též vyzván, aby se k nim vyjádřil. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu na jeho str. 3 je pak dostatečně podrobně rozvedeno, proč a na základě jakých důkazů odvolací soud pokládal tyto pokladní doklady za nevěrohodné a obviněným účelově předložené, v důsledku čehož vycházel nadále z verze poškozeného podpořené i dalšími důkazy.
Není tedy pravdou, že by předmětné důkazy předložené obviněným byly odvolacím soudem bez dalšího odmítnuty, a že by k nim odvolací soud při svém rozhodování nepřihlížel. Okolnost, že tyto důkazy byly soudem označeny za nevěrohodné, pak nemá s obecným právem na spravedlivý proces bezprostřední souvislost, jelikož obviněný nemůže mít a také nemá právo na to, aby soud nějaký důkaz hodnotil pouze jím požadovaným či předpokládaným způsobem.
V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně se zabýval důkazní a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu lze odkázat na velmi podrobné a obsáhlé odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., s níž se zcela ztotožnil i odvolací soud, a která z hmotně právního hlediska námitkami uplatněnými v podaném dovolání zpochybněna nikterak nebyla.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost z pozice dovolacího soudu třeba dodat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tak o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Za jediné, ale zcela formální pochybení, nemající vliv na konečné meritorní rozhodnutí soudů, lze označit aplikaci ustanovení §43 odst. 2 tr. zákona (správně tr. zákoníku, tedy zák. č. 40/2009 Sb.) při ukládání souhrnného trestu obviněnému, namísto ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., kterého mělo být užito. Je tomu tak proto, že souhrnný trest byl obviněnému správně ukládán podle sazby nejpřísněji trestného ze sbíhajících se trestných činů, jímž byl trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Bylo pak tudíž nutné celý trest obviněnému uložit podle jednoho zákona, jímž byl tr. zák., tedy zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jak bylo ale již zmíněno, na konečnou správnou podobu uloženého trestu nemělo učiněné pochybení žádný faktický vliv a zároveň ani nebylo v dovolání namítáno.
Závěrem je proto možné prohlásit, že obviněný se svým pojetím dovolání v jeho celém komplexu ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c