ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.588.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 588/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2013 o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. 4 To 509/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 130/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2012 sp. zn. 9 T 130/2011 uznal obviněného J. P. vinným skutkem, že z důvodů dlouhodobé a přetrvávající nesnášenlivosti vůči svým romským sousedům se dopustil následující trestné činnosti:
1) dne 10. 5. 2011 kolem 14:00 hod. v B. na ulici L., před domem, verbálně vulgárními výrazy napadl R. D., slovy, že je „piča, kurva, že patří do Kanady, kdyby žil Hitler, tak by je všechny nechal upálit, přitom se po ní napřáhl v úmyslu ji uhodit, a když se jí zastal nezletilý E. H., začal je ohrožovat kovovým hřebíkem tak, že naznačoval hřebíkem útok na nezletilého a křičel na něho, že je parchant, a R. D. hřebíkem škrábl do předloktí pravé ruky, když ho od nezletilého odstrkovala, a křičel na ni „tak pojď, ty černá kurvo“, a tímto jednáním vyvolal u jmenovaných obavu o jejich život a zdraví,
2) dne 11. 6. 2011 kolem 17:00 hod. v B. na ulici L., nejprve verbálně napadl procházejícího Š. F., jeho manželku N. F., a jejich vnučku, kdy na ně křičel „vy piče černý, jeďte do Kanady, jste podvodníci, máte na krku exekutora“, a přitom zaútočil na Š. F., ráně pěstí se jmenovaný vyhnul a při následné vzájemné strkanici obviněný zasáhl taškou nezletilou do hlavy, čímž jí způsobil krvácivé zranění ústní dutiny a otok rtů, které si vyžádalo lékařské ošetření,
3) dne 14. 6. 2011 kolem 16:30 hod. v B. v parku na ulici H.-L., ze vzdálenosti asi 20 metrů hrozil pěstí na Š. F., a jeho příbuzné, kteří zde seděli na lavičce, a když jmenovaného gestem ruky přivolal k sobě a byli od sebe vzdáleni asi 5 metrů, vyndal z kapsy nůž a křičel na Š. F.: „pojď blíž, rozpářu tě!“, a poté když byl napomenut, aby se uklidnil, z místa odešel ještě před příjezdem přivolené hlídky PČR,
4) dne 17. 6. 2011 kolem 15:30 hod. v B. na ulici K., verbálně napadl R. P., slovy „že je piča, nechá ji zlikvidovat, co se sere mezi něho a F., že ji do bytu hodí zápalnou láhev, pošle je všechny do Kanady“ a jinými vulgárními nadávkami ji urážel, když poškozená z místa odcházela, tak se za ní rozběhl, v jeho dalším počínání z obavy, že poškozenou strhne na zem, mu zabránila náhodná chodkyně H. L., která se mu postavila do cesty a přivolala policejní hlídku,
přičemž jednání uvedeného pod body 1-4 se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2006 sp. zn. 4 T 164/2005 odsouzen za trestné činy výtržnictví podle §202 odstavec 1 a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odstavec 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou v trvání 18 měsíců.
Tím spáchal jednak přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (v bodech 1 a 3) a jednak přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (v bodech 1 až 4).
Za to a dále za sbíhající se přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012 sp. zn. 12 T 56/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 5 To 422/2012, byl obviněnému podle §353 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. K výkonu tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2012 sp. zn. 12 T 56/2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 5 To 422/2012, jakož i všech obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla podkladu.
V rozsudku je dále obsažen výrok, jímž byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně, pro zde popsaný skutek, v němž byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Citovaný rozsudek v jeho odsuzující části napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu jej Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. 4 To 509/2012 podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému podle §358 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř.
Obviněný v prvé řadě namítá, že ve výroku napadeného rozhodnutí chybí část, kterou by se odvolací soud vypořádal s jeho odvoláním do výroku o vině, byť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že tento výrok odvolací soud při svém rozhodování zkoumal a posuzoval, ale jeho úvahy se nepromítly do jeho rozhodnutí.
Z důvodu procesní opatrnosti pak obviněný uplatňuje i druhé dva dovolací důvody, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se zabýval celým odvoláním a neshledal jej oprávněným, respektive uvedl, že přezkoumal předchozí řízení, skutková zjištění, hodnocení důkazů, i výrok o vině prvostupňového soudu a nezjistil v nich žádná pochybení.
Podle nejhlubšího vnitřního přesvědčení obviněného se soudy obou předchozích stupňů zjištěný přečin výtržnictví a nebezpečného vyhrožování nestal, nebyl spáchán a ve věci nebyly zjištěny důkazy, které by prokazovaly, že jakékoliv jednání obviněného naplnilo potřebnou intenzitu k dosažení hranice jeho trestněprávní odpovědnosti.
Námitky obviněného směřující do dovolacího důvodu stanoveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), respektive písm. l ) ve spojení s písm. g) tr. ř., lze rozdělit v zásadě do dvou kategorií. Prvou kategorii tvoří námitky proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, neboť tato skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, respektive skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Druhou kategorii pak tvoří námitky, směřující do právního posouzení zjištěného skutkového stavu.
Do prvé kategorie námitek patří fakt, že prvostupňový soud vycházel při zjištění skutkového stavu prakticky toliko z výpovědi poškozených či jejich příbuzných a známých (kteří jsou ve své R. komunitě velmi silně provázáni) a žádný jiný a hodnověrný důkaz o vině obviněného v řízení předložen nebyl. Nedůvěryhodnost poškozených či jejich příbuzných a známých vyplývá z jejich velkého zájmu na výsledku tohoto řízení, kdy mezi nimi a obviněným probíhá dlouhodobý sousedský spor o to, kdo je či není oprávněn bydlet v domě, který obývají, a tedy provázanosti jejich výpovědí. Prvostupňový soud dále podle názoru obviněného prakticky ignoroval fakta uváděná obviněným v jeho výpovědích od počátku trestního řízení. Prvostupňový soud pak konečně nepřipustil důkazy přehráním video nahrávek obviněného (jejich části), respektive tyto nahrávky, jakož i obviněným do řízení vnesené obsahy internetových diskuzí, nebral v potaz. V této souvislosti je pak rovněž potřebné zdůraznit, že zatímco poškozeným v tomto i jiných řízeních (ať již trestněprávních soudních, anebo přestupkových a správních) příslušné orgány naslouchají a akceptují jejich názory, zatímco názory obviněného na tyto věci jsou dlouhodobě pomíjeny. Obviněný má zejména z posledně zmíněného důvodu, ale i dalších, za to, že se jedná o spiknutí proti jeho osobě, o čemž svědčí i rodinné svazky osob vystupujících v jeho trestních řízeních (např. manželé Vrbíkovi – Mgr. Vrbík, soudce prvostupňového soudu, Mgr. Vrbíková, státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně). Ze všech těchto důvodů má za to, že v této jeho trestní věci jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
Obviněný je přesvědčen, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování a výtržnictví. Při správném zjištění a zhodnocení skutkového stavu věci nelze jednání obviněného spočívající v používání vulgárních výrazů považovat za takové, které by svoji intenzitou překračovalo hranici trestněprávní odpovědnosti. Tuto skutečnost potvrzuje např. i výpověď nezávislé svědkyně paní H. L., když poskakování obviněného kolem poškozené R. P., mávání batohem a nadávání, nemůže být kvalifikováno jako trestný čin – přečin výtržnictví. Stejně tak je obviněný přesvědčen, že v případě přečinu nebezpečného vyhrožování zde zcela absentuje zákonný znak důvodné obavy poškozených o život nebo zdraví, který nebyl v tomto řízení zjištěn a prokázán. Obviněný má proto za to, že v této věci došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení zjištěného skutku, který neměl být kvalifikován jako uvedené trestné činy – přečiny, neboť jeho jednání nenaplnilo znaky skutkových podstat těchto dvou trestných činů stanovené trestním zákoníkem.
Ze shora popsaných důvodů pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného zprostil obžaloby, případně aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K vlastnímu podání obviněného, doručeného Nejvyššímu soudu dne 14. 6. 2013, nebylo možné přihlížet, neboť dovolání obviněný může podávat pouze prostřednictvím obhájce.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s obsahem podaného dovolání obviněného písemně sdělila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání a dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. 4 To 509/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud je též povinen posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se proto otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Ve vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám obviněného je rozhodné, že odvolací soud ve smyslu §254 tr. ř. věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o vině i trestu i správnost předchozího postupu řízení a shledal výrok o vině v rozsudku nalézacího soudu správným. Uložený souhrnný trest však z důvodu mezitím vyhlášeného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 označil za neakceptovatelný a proto zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu a tento pak obviněnému sám nově uložil jako trest úhrnný pouze za souběh dvou přečinů výtržnictví a nebezpečného vyhrožování, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2012 sp. zn. 9 T 130/2011.
Není tak rozhodně pravdou, že by se odvolací soud správností výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu z podnětu odvolání obviněného nezabýval. V této souvislosti lze odkázat na příslušnou pasáž odůvodnění v rozhodnutí odvolacího soudu na str. 4 až 5.
Pokud dovolatel postrádá v rozhodnutí krajského soudu samostatný výrok týkající se viny obviněného, tak je třeba uvést následující. Obviněný jako oprávněná osoba k podání řádného opravného prostředku v tomto případě disponoval právem podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, kterým bylo možné napadnout tento rozsudek ve všech jeho výrocích, případně jeho jednotlivé výroky. Podané odvolání působí ale z procesního hlediska vždy jako celek. To znamená, že odvolání obviněného nelze současně vyhovět a zároveň ho zamítnout. Čili dovolatelem požadovaný výrok, jímž podle jeho názoru mělo být o vině obviněného krajským soudem samostatně rozhodnuto, nemohl odvolací soud v projednávaném případě učinit. V daném případě by se muselo jednat o zamítnutí odvolání obviněného, k tomu by ale mohlo dojít pouze tehdy, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že podané odvolání je ve svém celku nedůvodné ve smyslu §256 tr. ř. Pokud ale odvolací soud byť i jen částečně změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že podanému odvolání obviněného v části vyhověl (ve výroku o trestu), nemohl zároveň rozhodnout, že se odvolání obviněného zamítá. Takové rozhodnutí by bylo protichůdné a nelogické.
Učiněná námitka obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je proto zjevně neopodstatněná.
Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud tedy obviněný v převážné části dovolání opakovaně předkládá námitky vůči hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím a v podstatě se domáhá toho, aby dovolací soud provedené důkazy přehodnotil a skutkový stav změnil způsobem, aby odpovídal jím uváděné verzi, tak se nejedná o nic jiného, než o výhrady procesního a skutkového charakteru, které v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud se tak přesto stane, není Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat. Stejným způsobem bylo třeba označit výhrady dovolatele, které směřují proti samosoudci Městského soudu v Brně Mgr. Martinu Vrbíkovi, jenž věc rozhodoval v prvním stupni, či státní zástupkyni Mgr. Vrbíkové, jeho manželce. Tyto námitky jsou v prvé řadě zcela obecné a tudíž nekonkrétní, ale zejména takové námitky nelze podřadit pod výše citovaný uplatněný dovolací důvod.
Jestliže v další části dovolání obviněný namítá, že prvostupňový soud nepřipustil důkazy přehráním video nahrávek obviněného (jejich části), resp. tyto nahrávky a také obsah internetových diskuzí nebral při svém rozhodování v potaz, tak pokud by bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudu k tzv. opomenutí důkazů, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí.
Nutno podotknout, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení shora uvedených postulátů spravedlivého procesu. I takovou námitku je však třeba z hlediska jejího obsahu podrobně konkretizovat a i v tomto případě platí, že tvrzený dovolací důvod nemůže být pouze formální.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ale bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že soud prvního stupně část video nahrávek pořízených obviněným v hlavním líčení jako důkaz provedl a z jejich obsahu také při svém rozhodování vycházel. V tomto lze v plném rozsahu odkázat na část odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 8 až 9, které dovolací soud nepokládá za potřebné opakovat. Nalézací soud zde taktéž reagoval na obviněným předkládané kopie z internetových diskuzí, majících demonstrovat názory části společnosti na r. komunitu. Na danou problematiku pak stručně ve svém rozhodnutí na str. 5 reagoval i odvolací soud, neboť obviněný ji učinil též předmětem svého odvolání. Krajský soud v konečném důsledku pokládá závěry soudu prvního stupně za správné.
Nejvyšší soud považuje v této souvislosti za nutné pouze uvést, že jestli nalézací soud nepokládal za potřebné přehrát všechny obviněným předkládané nahrávky, nelze to označit za opomenutý důkaz. Předmětné nahrávky lze totiž hodnotit jako monotématické a tudíž prezentující více méně jedno a totéž. Soudu tak k příslušnému hodnocení těchto důkazů a k vyslovení odpovídajících závěrů postačovalo přehrání jen jejich určité části. Zde je pak třeba též zdůraznit, že o konečném rozsahu dokazování rozhoduje soud, a nikoli strany trestního řízení. Na základě výše konstatovaného se proto nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. V konkrétním případě se též nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Zbývající část námitek v dovolání obviněného zpochybňující naplnění všech zákonných znaků trestných činů, za něž byl obviněný odsouzen sice zdánlivě postihuje hmotněprávní podstatu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti tyto námitky vycházejí z odlišných skutkových závěrů, oproti stavu zjištěnému soudy nižších stupňů. To lze demonstrovat na námitce typu: ,… tuto skutečnost potvrzuje výpověď svědkyně L., když poskakování obviněného kolem poškozené P., mávání batohem a nadávání, nemůže být kvalifikováno jako přečin výtržnictví.“ Přitom soudem zjištěný skutkový stav ohledně této části jednání obviněného, zakládajícího společně s dalšími třemi útoky pokračující přečin výtržnictví, je popsán ve skutkové větě v bodě 4) výroku rozsudku nalézacího soudu. Pouhým porovnáním lze lehce zjistit důvodnost výše konstatovaného závěru učiněného dovolacím soudem.
Pokud pak v samém závěru dovolání dovolatel zpochybňuje u přečinu nebezpečného vyhrožování naplnění zákonného znaku důvodné obavy poškozených o život nebo zdraví, tak s určitou dávkou tolerance tuto jedinou námitku lze pokládat za souladnou s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně je ale tuto námitku třeba označit za zjevně neopodstatněnou.
V prvé řadě se naplněním tohoto zákonného znaku důkladně ve svém rozhodnutí zabýval již soud prvního stupně a to na jeho na str. 10. Z tohoto vyplývá, že pokud obviněný při páchání trestné činnosti použil větší hřebík (bod 1), tak s ohledem na předchozí zkušenosti s jeho osobou to u poškozených mohlo vzbudit důvodnou obavu o jejich život. Velký hřebík je pak třeba považovat ve smyslu zákona za zbraň, kterou bylo vyhrožováno mj. nezletilému dítěti. Pod bodem 3) pak v rámci pohrůžky obviněný použil otevřený nůž, přičemž jednal v souvislosti s incidentem pod bodem 2) výroku, a to patrně ze msty. Odvolací soud se pak v daném případě s použitou právní kvalifikací ztotožnil, byť naznačil, že pokud by odvolání nepodal pouze obviněný, tak by bylo možné uvažovat i o přísnější trestně právní kvalifikaci jednání obviněného a to o trestném činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v existující procesní situaci pokládá vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu použitou právní kvalifikaci za přiléhavou, když je třeba ve vztahu k námitce dovolatele poznamenat, že zákon zde nevyžaduje, aby důvodná obava na základě vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou byla u poškozené osoby reálně vzbuzena, ale postačí, když povaha a způsob uvedeného vyhrožování ze strany pachatele je způsobilý takový následek vyvolat, tedy slovy zákona, může u jiné osoby takovou důvodnou obavu vzbudit . Z rozhodnutí soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že konkrétní jednání obviněného tyto požadované znaky přečinu nebezpečného vyhrožování v dostatečné intenzitě naplňovalo a tudíž právní posouzení skutku je třeba označit za správné a souladné se zákonem.
Poslední dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolatel specifikoval, že tento dovolací důvod spatřuje ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž v dovolání uplatnil. Jedná se tak o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s nímž a touto částí dovolání se Nejvyšší soud vypořádal v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky podané v jeho rámci byly ve své převážné části označeny za podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Ve zbývající části pak byla jediná relevantně uplatněná námitka vyhodnocena, jako zjevně neopodstatněná. Vzhledem k uvedenému muselo být konstatováno, že rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., nebyl uplatněn důvodně.
Na základě všech výše konstatovaných zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž tak učinil z a podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c