ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.634.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 634/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. července 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 156/2011, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 1 T 156/2011, byl obviněný M. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 3. 2011 v době kolem 20.30 hod. v P., H., v baru S. a na ulici před barem, nařkl poškozeného T. L., že mu odcizil jeho mobilní telefon, ačkoliv to nebyla pravda a ve snaze získat tento mobilní telefon zpět poškozeného fyzicky napadl, bil jej pěstmi a opakovaně jej srazil na zem a po zemi s ním vláčel, přitom se snažil z poškozeného strhnout bundu s úmyslem ji prohledat a když se mu podařilo z poškozeného bundu strhnout, prohledal ji a poté ji odhodil v baru na stůl, neboť v ní svůj mobilní telefon nenalezl.
Za popsané jednání byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 19 T 131/2011, v právní moci téhož dne. Rovněž byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený T. L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 1 T 156/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský sodu v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, tak, že napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §222 odst. 2 tr. řádu trestní věc obviněného pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že „ dne 19. 3. 2011 v době kolem 20.30 hod. v P., H., v baru S. a na ulici před barem, nařkl poškozeného T. L., že mu odcizil jeho mobilní telefon, ačkoliv to nebyla pravda a ve snaze získat tento mobilní telefon zpět, poškozeného fyzicky napadl, bil jej pěstmi a opakovaně jej srazil na zem a po zemi s ním vláčel, přitom se snažil z poškozeného strhnout bundu s úmyslem ji prohledat a když se mu podařilo z poškozeného bundu strhnout, prohledal ji a poté ji odhodil v baru na stůl, neboť v ní svůj mobilní telefon nenalezl “, postoupil Úřadu městské části Praha 1, protože se nejedná o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že skutkový stav sice byl nalézacím soudem zjištěn řádně ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, ovšem hodnocení důkazů již neodpovídá §2 odst. 6 tr. řádu, jelikož úmyslem obviněného v žádném případě nebylo zmocnit se cizí věci, nýbrž docílit vrácení vlastního mobilního telefonu, o kterém předpokládal, že ho má u sebe poškozený T. L. Jednáním obviněného proto dle dovolacího soudu nemohla být naplněna objektivní ani subjektivní stránka zločinu loupeže. Pro možnou právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku podle mínění odvolacího soudu nesvědčí průběh skutkového děje, a to zejména při absenci tak zásadního důkazu, jakým je výpověď poškozeného. Poškozeného se nepodařilo při hlavním líčení vyslechnout a obžalovaný nedal souhlas s přečtením záznamu o podání vysvětlení poškozeného z přípravného řízení. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že při samotném fyzickém napadení poškozeného nebyla žádná osoba bezprostředně blízko obviněného tak, aby mohla jednoznačně uvést, jakým slovním doprovodem například byl útok provázen, je překvalifikace jednání obviněného na přečin vydírání značně spekulativní, což při dodržení zásady in dubio pro reo není přípustné. Pokud jde o přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, podle odvolacího soudu byla skutková podstata tohoto přečinu naplněna napadením jiného, nicméně poukázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že z důkazů jednoznačně vyplývá, že ke krádeži mobilního telefonu, který patřil obviněnému, skutečně došlo. Závěrem soud druhého stupně uvedl, že navíc jako předběžnou otázku posoudil i dopad amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 na výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, v důsledku které se na obviněného hledí, jako by dosud nebyl trestán.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněného M. S., ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu. V dovolání namítl, že akceptuje názor odvolacího soudu jen potud, že předmětný skutek nelze posoudit jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Neztotožnil se však s argumentací soudu druhého stupně ohledně možné právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dle názoru nejvyššího státního zástupce z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v určitém směru vyplývá tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními (odvolací soud na jedné straně má za prokázaný úmysl obviněného docílit vrácení vlastního mobilního telefonu, o kterém přepokládal, že se nachází u T. L., na druhé straně však v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při samotném fyzickém napadení nebyla žádná osoba bezprostředně blízko obviněnému tak, aby mohla jednoznačně uvést, jakým slovním doprovodem byl útok provázen, čímž odvolací soud připouští, že zde není jednoznačný důkaz o úmyslu obviněného docílit vrácení mobilního telefonu, nepříliš jasné a přesvědčivé je rovněž hodnocení důkazu provedeného videozáznamem).
Podle nejvyššího státního zástupce úmysl obviněného získat zpět svůj mobilní telefon i za cenu fyzického napadení, kterého se vůči poškozenému dopustil, vyplývá nejen z výpovědí svědků T. H. a D. S., ale i z doznání samotného obviněného, navíc podstatná část fyzického napadení byla zachycena kamerovým záznamem. Bylo tak jednoznačně prokázáno, že obviněný vůči poškozenému užil násilí v úmyslu donutit ho, aby něco konal (vrátil obviněnému mobilní telefon) nebo aby něco strpěl (nechal se od obviněného prošacovat). Jednání obviněného tak vykazuje jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Úmysl obviněného byl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce je toho mínění, že v dané věci nebylo možno aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný surově napadl poškozeného a bil jej s požadavkem na vydání svého mobilního telefonu, a takto navíc jednal na místě veřejnosti přístupném.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 61 To 22/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému M. S. (doručeno dne 2. 5. 2013) i jeho obhájci JUDr. Radimu Cízlovi (doručeno dne 23. 4. 2013).
Obviněný M. S. využil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že v projednávané věci prakticky nedošlo u poškozeného k žádné škodě a dle jeho názoru lze plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě lze aplikovat §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že i z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu lze dovodit, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápána trestní represe jako prostředek „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V dovolání deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str.1752-1753).
Přečinu výtržnictví se podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že v případě posuzované trestní věci bylo až dosud provedeným dokazováním bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný se na poškozeném T. L. domáhal vydání svého mobilního telefonu, o kterém se domníval, že ho má poškozený u sebe, a to za použití násilí a na místě veřejnosti přístupném, jímž bar a prostory před ním na H. ul. v centru P. nepochybně jsou. Obviněný poškozeného bil pěstmi, opakovaně ho srazil na zem, vláčel jej po zemi. Četnost ran, délka bití poškozeného, vláčení po zemi zachycená videozáznamem, jakož i zranění, která poškozený utrpěl a potvrzují je lékařské zprávy a jejich fotodokumentace, vypovídají o intenzivním několikaminutovém útoku, který zasáhl poškozeného na citlivých místech – mj. hlavy a zad v oblasti bederní. Ze svědeckých výpovědí přitom jednoznačně vyplynulo, že poškozený zcela reálně vnímal požadavek obviněného na vydání mobilního telefonu, když při násilí ze strany obviněného opakovaně uváděl, že mobilní telefon nemá, že jej neukradl.
Není tak pochyb o tom, že obviněný předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
V případě projednávané věci, jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud uzavřel, že vzhledem ke všem rozhodným skutečnostem je třeba uplatnit zásadu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že se předmětné jednání není jednáním trestným, ale přestupkem, k jehož projednání je příslušný správní orgán.
Princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pro společnost škodlivé činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (§12 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. řádu především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1594/2011).
Za situace, kdy obviněný surově napadl poškozeného a bil jej s požadavkem na vydání svého mobilního telefonu na místě veřejně přístupném, není pochyb o tom, že závěr odvolacího soudu o dostatečném postihu obviněného pouze v rovině práva správního nemůže obstát. Nejvyšší soud proto, ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce, uzavřel, že odvolací soud chybně a nepodloženě upřednostnil občanskoprávní rovinu předmětného jednání obviněného a naopak nepřihlédl ke skutečnosti, že obviněný se dopustil protiprávního jednání, jehož následkem došlo ke vzniku škody na straně poškozeného.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jisté pochybnosti je možno spatřovat také v tom, jakým způsobem odvolací soud hodnotil důkaz videozáznamem, z něhož dovodil objektivní předpoklad obviněného o tom, že se jeho mobilního telefonu zmocnil poškozený, ačkoliv z videozáznamu je patrné pouze to, že žena, která telefon odcizila (I. P.) odešla z baru ve 20.03 hodin a poškozený odešel cca za dvě minuty po ní. Rozporný je také závěr soudu druhého stupně, kdy na jedné straně považuje za zcela jasně prokázaný úmysl obviněného získat zpět mobilní telefon, o kterém přepokládal, že se nachází u poškozeného T. L., který mu tvrdil, že se krádeže nedopustil, na straně druhé však v odůvodnění svého rozhodnutí připouští, že není zcela jasný důkaz o úmyslu obviněného docílit vrácení mobilního telefonu. Uvedené skutečnosti svědčí o existenci nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry odvolacího soudu.
Ke zmínce odvolacího soudu, že na obviněného se v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 vztahující se na výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 131/2011, hledí, jako by dosud nebyl trestán, je třeba podotknout, že zmíněná skutečnost nemůže mít přímý vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného v posuzované trestní věci, ale má význam toliko z hlediska úvah o druhu a výši trestu.
Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce vyjádřeným v mimořádném opravném prostředku, že Městský soud v Praze jednání obviněného M. S. nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že v jeho případě se nejedná o trestný čin. Své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a na základě tohoto nesprávného právního posouzení skutku následně dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž naplnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Nejvyšší soud tedy v řízení o dovolání shledal námitky nejvyššího státního zástupce právně relevantními z důvodů výše rozvedených, proto napadené usnesení §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Městskému sodu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu, podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu/.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. července 2013
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná