ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.702.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 702/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2013 o dovolání obviněného Ing. M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 493/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 29/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 17 T 29/2012 uznal obviněného Ing. M. M. vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 22. 1. 2012 v 19:45 hodin, po silnici II. třídy č. 115 v katastru obce Č., ve směru jízdy P.-Č., okr. P.-z. řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů nejméně 2,3 g/kg alkoholu v krvi, ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, osobní automobil tov. zn. Škoda Octavia, a v km 5,234 při průjezdu pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu pozemní komunikace a svým schopnostem, přejel s vozidlem do protisměru, načež přejel levou krajnici a narazil vozidlem do dopravní značky a vzrostlého stromu .
Za to byl obviněnému podle §274 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 493/2012 podle §256 tr. ř.
Citované usnesení posléze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uplatněný důvod dovolatel spatřuje v tom, že se oba soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s obhajobou obviněného, že alkohol nepožil před jízdou, ale až po dopravní nehodě, takže nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného přečinu, neboť neřídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat tuto činnost. Dovolatel též citoval ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku a poté uvedl, že neexistuje přímý důkaz o tom, že byl v době, kdy řídil své vozidlo, ve stavu vylučujícím způsobilost provádět tuto činnost, což je sice vzhledem k charakteru předmětné trestné činnosti pochopitelné, neboť se naplnění stíhaného přečinu zjišťuje až po určité události, tedy po dopravní nehodě apod. Je proto zřejmé, že stav vylučující způsobilost řídit motorové vozidlo může být doložen pouze na základě nepřímých důkazů jako dechové zkoušky pachatele, výslechů svědků či jiných důkazů, které musí podle ustálené judikatury vytvořit řetězec zajišťující vysokou míru jistoty, že se pachatel určitého jednání dopustil, a nesmí vyvolávat žádné jiné pochybnosti. V opačném případě by muselo být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch obviněného. Obviněný sám ani jednou nezpochybnil, že k předmětné nehodě došlo, kdy vlivem mokra či námrazy ztratil vládu nad svým vozidlem. Rovněž nerozporuje dvojí měření policistů přístrojem Dräger za účelem zjištění přítomnosti alkoholu v jeho dechu. Naopak je podle něj rozporné, zda byl vyzván či sám nabídl odběr krve, což však nelze vykládat v jeho neprospěch.
Dovolatel taktéž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 6 Tdo 351/2010, který se v něm zabýval mj. objektivní stránkou trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, k jejímuž naplnění nepostačí pouhé uvedení výše alkoholu v krvi změřené přístrojem, jež je pouze jedním z mnoha faktorů, které jsou s to odůvodnit závěr soudu o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Za další faktory vedoucí k prověření této skutečnosti Nejvyšší soud považuje svědecké výpovědi, chování obviněného, způsob jeho jízdy, znalecký posudek či dechovou zkoušku. Ve zmíněném rozhodnutí pak uložil dovolací soud nalézacímu soudu, aby provedl znalecký posudek, který jednoznačně vyvrátí či potvrdí obhajobu pachatele.
Dovolatel v projednávané věci sám navrhl provedení znaleckého posudku k prokázání, zda zjištěná hladina alkoholu v jeho dechu odpovídá jeho obhajobě, jaké množství a jaký druh alkoholu musel obviněný vypít, a zda tato skutečnost odpovídá množství nápojů vypitých po nehodě. Ani jeden ze soudů nižších stupňů však tento důkaz neprovedl. Nalézací soud to zdůvodnil nadbytečností tohoto důkazu, neboť svědci nemají důvod lhát, a jde proti logice věci, aby obviněnému dávali napít alkohol. Odvolací soud pak doplnil, že okolnost, že obviněný vozidlo řídil a havaroval značně ovlivněn alkoholem, byla bez pochybností prokázána, protože hladina alkoholu byla vysoká, což lze vysvětlit jedině tím, že obviněný jej musel požít již před nehodou. Podle obviněného jde však o spekulace, které nebyly v žádném případě podpořeny jediným provedeným důkazem. Tento závěr však nemůže obstát, neboť soud není odborníkem na určování výše a původu alkoholu v krvi, a nemůže proto s jistotou vědět, jak bude každý člověk reagovat na podání alkoholu, jaká bude následně jeho hodnota v krvi atd. Tento úsudek je i v rozporu s výpověďmi svědků, kteří uvedli, že z obviněného nebyl cítit alkohol a že byl relativně v pořádku, jen lehce otřesený po dopravní nehodě. Dále bylo zjištěno, že pil tekutinu neurčitého složení, a poté mu bylo dvakrát nejprve po cca 40 minutách a posléze po cca 50 minutách provedeno měření výše alkoholu v dechu kalibrovaným přístrojem. Jedná se pouze o spekulaci soudu, kterou by a contrario mohla být i úvaha, že obviněnému dali napít alkoholu svědci až po nehodě, čímž by se mohli dopustit minimálně přestupku či eventuálně trestného činu.
Obviněný dále upozornil na to, že zasahující policisté vypověděli až v hlavním líčení, že jim obviněný sdělil, že po nehodě pil neznámou tekutinu. Rovněž uvedli, že jim obviněný připadal při obou měřeních (nejdříve ve 20:22 hodin) opilý, což obviněný nepopřel, neboť mu bylo z toho důvodu špatně. Soud dále z výpovědi svědků zjistil, že mu dva svědci dali po nehodě napít tekutiny neznámého původu, kdy jeden tvrdil, že šlo o vodu, a druhý, že se jednalo o zahraniční limonádu, která se do ČR nedováží. Všichni si však nepamatovali, zda skutečně obviněný od nich dostal napít, a od které konkrétní osoby. Ani jedna z těchto lahví nebyla zajištěna, ačkoliv existenci jedné z nich potvrdil policista a druhá je vidět na snímku založeném v trestním spisu na vraku automobilu. Tyto výpovědi se zároveň lišily v tom, zda láhev s limonádou poté, co ji konzumoval dovolatel, zůstala téměř plná či zcela prázdná. Později vyšlo i najevo, že jeden ze svědků je kamarádem zasahujícího policisty, což ve svých výpovědích tito neuvedli, a že láhev nebyla originálně zabalena, a výrobce údajné limonády vyrábí i alkoholické nápoje. Oba soudy nižších stupňů tak v důsledku provedených či neprovedených důkazů nemohou spolehlivě potvrdit závěr, že byla naplněna skutková podstata přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný proto ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 493/2012 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 17 T 29/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc byla v potřebném rozsahu znovu projednána a ve věci bylo znovu rozhodnuto.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného písemně sdělil, že se po seznámení s jeho obsahem k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 10 To 493/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud je nucen připomenout, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání opírajícího se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že byť obviněný uplatnil zdánlivě hmotně právní námitku, že nebyl naplněn znak stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, fakticky ji ovšem zdůvodnil výhradně námitkami směřujícími do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídacích, takže k nim přihlížet nelze. Jsou to námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nesprávné a neúplné apod. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, jimiž předestírá, že se skutkový děj neodehrál tak, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě rozsudku, a na základě vlastního hodnocení důkazů pak prosazuje odlišnou skutkovou verzi o tom, že alkohol požil až po předmětné dopravní nehodě. Každopádně je zcela nepřípadné a uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající, aby v rámci dovolacího řízení byl zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav, případně hodnocení důkazů, které jimi bylo provedeno.
Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se domněle opomenutého důkazu v podobě znaleckého posudku, z něhož by teprve po podrobném zkoumání vlivu alkoholu na obviněného mohlo být zjištěno, zda byl alkohol v krvi obviněného přítomen již před dopravní nehodou, kterou dovolatel způsobil, nebo až po ní.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá, že nalézací soud logicky zdůvodnil, z jakých důvodů považoval provedení tohoto důkazu navrhovaného obhajobou za nadbytečný. Jelikož obviněný uplatnil totožnou námitku i v odvolání, rovněž odvolací soud se jí v odůvodnění napadeného usnesení zabýval a dostatečně se s ní vypořádal.
V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně se zabýval důkazní situací a v důsledku toho i skutkovou stránkou věci, kdy v hlavním líčení provedl stěžejní důkazy potřebné pro rozhodnutí. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tomu pak odpovídá i právní kvalifikace užitá na prokázané jednání obviněného v podobě přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, s níž se zcela ztotožnil i odvolací soud, a která z hmotně právního hlediska námitkami uplatněnými v podaném dovolání zpochybněna nikterak nebyla.
Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezených trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí.
Na posuzovaný případ nedopadá ani rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné obviněným v dovolání, neboť mezi oběma případy jsou zásadní rozdíly. V trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 351/2010 bylo pachateli naměřeno po dopravní nehodě o jednu promili alkoholu méně (1,32 g/kg), než obviněnému Ing. M., ale především skutek v tzv. skutkové větě rozsudku byl vymezen způsobem, který dostatečně neodrážel naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, konkrétně že v době jízdy dosahovalo množství alkoholu v krvi pachatele alespoň jedné promile. Rovněž v dané věci nebyli vyslechnuti zasahující policisté a chování pachatele před nehodou neosvětlily ani výpovědi jeho spolujezdců jako svědků. Naopak v nyní projednávané věci obviněného Ing. M. byli zasahující policisté náležitě vyslechnuti a taktéž z úředního záznamu policejního orgánu ze 23. 1. 2012 vypracovaného zasahující policistkou Bc. A. P. (č. l. 3-4) jasně vyplynulo, že obviněný byl evidentně pod vlivem alkoholu (vypadávající náustek při měření alkoholu v dechu, nesouvislá a nesrozumitelná řeč, špatná artikulace, skelné oči apod.). Navíc hodnota nejméně 2,3 g/kg alkoholu v krvi obviněného výrazně přesáhla hranici alespoň 1,00 g/kg, tj. 1 promile, jež je podle poznatků lékařské vědy a ustálené judikatury považována za limitní, kdy při jejím dosažení žádný ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla není schopen bezpečně takové vozidlo řídit. Je proto zřejmé, že schopnost obviněného Ing. M. M. řídit motorové vozidlo byla snížena v rozsahu předpokládaném ustanovením §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když v důsledku opilosti obviněný taktéž způsobil dopravní nehodu.
Nejvyšší soud se proto na základě výše uvedených závěrů s výsledným právním posouzením jednání obviněného, která učinily ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, zcela ztotožnil. Z těchto jen stručně uvedených důvodů v souladu s ustanovením §265i odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. M. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť obviněný se svým pojetím dovolání v jeho celém rozsahu ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c