ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.976.2013.2
sp. zn. 4 Tdo 976/2013-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2013 dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného E. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 50 To 60/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 66/2012, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 50 To 60/2013, ve výroku o vině pod bodem 1b), kterým byl obviněný E. G. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2), kterým byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 9 T 66/2012, byl obviněný E. G. uznán vinným v bodě 1a) výroku rozsudku zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 1b) výroku rozsudku přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1a)
v době od 21:50 hodin do 21:55 hodin dne 23. 9. 2011 před hernou P. ve S., na M. n. okr. T. přistoupil k L. Š., trvale bytem M., S., okr. T., kterého zde náhodně potkal, a požadoval po něm 30,- Kč na pivo, a poté, co mu poškozený sdělil, že peníze nemá, jej udeřil dlaní sevřenou v pěst a dvěma fackami do obličeje, čímž ho dostrkal až k nedaleko situované lavičce, na kterou v důsledku úderů poškozený L. Š. dosedl, kde mu obžalovaný sdělil, ať si jde peníze rozměnit do herny a dá mu 30,- Kč, přičemž z obavy z dalšího fyzického napadení poškozený peníze rozměnil a obžalovanému předal částku 50,- Kč, který mu poté sdělil, že následující den si přijde pro dalších 50,- Kč, čímž poškozenému L. Š. způsobil škodu ve výši 50,- Kč,
1b)
dne 23. 9. 2011 bezprostředně poté, co dostal od poškozeného L. Š. 50,- Kč, vešel za ním do herny P. ve S. na M. n., okr. T., kde ho slovně napadal „ty zmrde, ty mne srát nebudeš, co si o sobě myslíš, takoví šašci jako ty mi v kriminále zavazovali tkaničky“, a poté, co se L. Š. zastala barmanka V. B., trvale bytem S., okr. T., tuto rovněž slovně napadl, kdy na ni křičel, „že je tlustý prase, kurva, píča“, poté jí vyhrožoval se slovy „že není první barmanka, na kterou vyběhl nebo které se může něco stát“, dále, „že není první ani poslední, které by něco udělal, že on je E. G. a ona neví, co je zač“ a „že přeskočí bar a ona uvidí, co proto, že jí rozbije hubu“, když během tohoto incidentu na ni plivl, kdy tyto výhrůžky v poškozené V. B. vzbudily důvodný strach o své zdraví a život, a to vzhledem k osobě obviněného, neboť poškozená věděla, že obviněný měl již v minulosti napadnout nějakou barmanku, přičemž jednání obviněného byly dále přítomny nejméně 2 další osoby,
2)
společně s obviněným P. C. společným jednáním
v době od 1:15 hodin do 2:24 hodin dne 19. 11. 2011 na ulici B. ve S., okr. T., po předchozí slovní roztržce společně napadli K. S., trv. bytem J., S. tak, že jej zezadu strhli na zem, obž. E. G. si na něj sedl a několikrát jej udeřil rukou sevřenou v pěst do obličeje, následně ho oba obžalovaní několikrát kopli do různých částí těla, čímž poškozenému K. S. způsobili krevní podlitinu v oblasti pravé očnice, lehké pohmoždění pravého oka v podobě krevního výronu pod oční spojivkou, roztržení sliznice dolního rtu, zhmoždění pravé poloviny hrudníku, malé plošné oděrky v pravé lícní a spánkové krajině hlavy, několik drobných oděrků v oblasti nosu a lehký otřes mozku, což si vyžádalo omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 7 dnů, přičemž jednání obžalovaných sledovaly nejméně další 3 osoby,
přičemž jednání uvedených pod body 1b) a 2) se obviněný E. G. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 197/2008 ze dne 11. 6. 2009, v právní moci dne 20. 10. 2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 9 To 342//2009 ze dne 20. 10. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákon“), v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný E. G. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 9 T 66/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 50 To 60/2013. V napadeném rozsudku zrušil ve vztahu k obviněného E. G. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu výrok o vině i trestu a sám podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal v bodě 1a) výroku o vině vinným zločinem loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 1b) výroku o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 2) výroku o vině přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku.
Odvolací soud ve výroku o vině vymezil předmětné skutky shodně se soudem nalézacím, avšak vypustil ty části skutkových vět, ve kterých bylo specifikováno předchozí odsouzení obviněného E. G. pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 197/2008. Krajský soud v Plzni rovněž nepoužil, na rozdíl od nalézacího soudu, právní kvalifikaci přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku s odůvodněním, že z výroků obviněného v podobě, v jaké byly vymezeny v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu, nelze učinit jednoznačný závěr, že by obviněný poškozené vyhrožoval způsobením těžké újmy na zdraví. Nepoužití kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak soud druhého stupně odůvodnil tím, že jako předběžnou otázku vyřešil otázku použití amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a dospěl při tom k závěru, že na odsouzení obviněného ve věci Okresního soudu v Tachově sp. zn. 8 T 197/2008, se vztahovala tato amnestie s účinkem, že se na odsouzeného hledí, jako by odsouzen nebyl. K tomu dodal, že byť si je vědom výkladu znaku „opětovně“ jak je rozveden v komentáři k trestnímu zákoníku, má za to, že v posuzované věci není namístě užití tohoto zákonného znaku, pokud se na pachatele pohlíží, jako by odsouzen nebyl.
Za uvedené jednání pak odsoudil obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 50 To 60/2013, podal nejvyšší státní zástupce jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněného E. G., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho názoru lze souhlasit s odvolacím soudem pouze v závěru, že skutek pod bodem 1b) výroku o vině nebyl posouzen též jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, avšak s dalšími názory odvolacího soudu se ztotožnit nemohl. Nepochybuje o tom, že na nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl obviněnému uložen ve věci Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 197/2008, se vztahovala amnestie prezidenta republiky, avšak tato okolnost nemá na právní kvalifikaci skutku, pokud se týká aplikace zákonného znaku „opětovnosti“, takový dopad, jaký dovozuje Krajský soud v Plzni. K naplnění tohoto zákonného znaku totiž zákon nevyžaduje, aby byl pachatel za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán. Trestní zákoník vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu a neobsahuje ustanovení obdobné dřívějšímu §88 odst. 1 tr. zákona, které umožňovalo za určitých podmínek k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby i přes její formální naplnění nepřihlížet. Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně od předchozího odsouzení za něj. K takové okolnosti lze přihlížet pouze při stanovení druhu a výměry trestu. Dle nejvyššího státního zástupce je tak zřejmé, že jednání obviněného pod body 1b) a 2) výroku o vině byla soudem prvního stupně správně kvalifikována mj. jako přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu je tak zatížen vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu dovoláním napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku [body 1b), 2) výroku o vině] a ve výroku o trestu, jakož i případná rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu nechť je Krajskému soudu v Plzni přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu dále navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, přičemž s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil současně souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. řádu zaslán k vyjádření obviněnému E. G. i jeho obhájkyni Ilce Klečkové (viz č. l. 323 spisu).
Obviněný E. G. využil svého zákonného práva a prostřednictvím své obhájkyně se k dovolání nejvyššího státního zástupce písemně vyjádřil. Podle jeho přesvědčení soud druhého stupně učinil správné právní posouzení předmětných skutků, a to i ohledně znaku opětovnosti u skutků uvedených pod body 1b) a 2) skutkové věty. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl v neveřejném zasedání jako nedůvodné s tím, že i pokud by dospěl k jinému názoru, není již třeba měnit výrok o trestu. Obviněný považuje uložený trest za zcela přiměřený vzhledem ke všem okolnostem případu.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce je námitka, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval jednání obviněného popsaná pod body 1b) a 2) skutkové věty výroku o vině jako přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na rozdíl od soudu nalézacího, který zmíněná jednání posoudil jako přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí a spáchá tento čin opětovně.
Z hlediska posuzované věci je třeba zdůraznit, že pod pojem - pachatel spáchal čin opětovně - lze zahrnout jakýkoli případ opakování určitého trestného činu týmž pachatelem. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, není důležitá ani povaha dřívějšího odsouzení (např. je nevýznamné, že ohledně něj již platí fikce neodsouzení) a ani okolnost, zda jde jen o pokus či přípravu tohoto trestného činu. Při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy že spáchal takový čin opětovně, není důležitá ani okolnost, že od spáchání předchozího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba. Tuto okolnost lze zohlednit toliko při stanovení druhu a výměry trestu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 3324 – 3325 s.).
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že vedle posuzované trestné činnosti byl obviněný E. G. rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 8 T 197/2008, v právní moci dne 20. 10. 2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 9 To 342//2009, uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Není pochyb o tom, že na dosud nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 197/2008, (v roce 2011 byl obviněný z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby, která trvala i v době příslušného rozhodnutí odvolacího soudu), se vztahoval čl. I. odst. 1 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, tudíž je na obviněného ohledně zmíněného odsouzení nutno hledět tak, jako kdyby nebyl odsouzen (dle čl. I. odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je však zřejmé, že znak opětovnosti jako součást kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je naplněn i v případě, že pachatel již byl odsouzen pro trestný čin, jehož spáchání opakoval, byť se na něho hledí jako by odsouzen nebyl. Pokud se tedy obviněný znovu dopustil veřejně výtržnosti tím, že napadl jiného, naplnil svým jednáním všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených skutečností se Nejvyšší soud plně ztotožnil s právním názorem nejvyššího státního zástupce vyjádřeným v mimořádném opravném prostředku, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval předmětné skutky uvedené pod body 1b) a 2) skutkové věty výroku rozsudku jako přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když měly být správně posouzeny jako přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Postupem odvolacího soudu tak došlo k naplnění zákonného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto dovoláním napadené usnesení podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1b), kterým byl obviněný E. G. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2), kterým byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu. Výrok o trestu musí být zrušen vždy v celém rozsahu, je-li, byť jen zčásti, rušen výrok o vině. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž v tomto novém řízení bude vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. řádu). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. řádu, podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná