ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1112.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1112/2012-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2013 o dovoláních, která podali obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N., J. H., a M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 3 To 42/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 11/2010, takto:
I. Dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .
II. Dovolání obviněného M. K. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění Mgr. V. V. a L. V. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 48 T 15/2005, uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustili skutky konkretizovanými pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem uznal soud prvního stupně vinným obviněného Ing. J. K. dvěma dokonanými trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a pomocí k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., jichž se dopustil skutky podrobně popsanými pod body II., III./a)/1. až 10. a IV./c) ve výroku o vině. Obvinění Ing. J. M. , Ing. K. N. , M. K. a J. H. byli citovaným rozsudkem uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., které se měli dopustit skutky popsanými pod bodem IV./c) (obviněný Ing. J. M.), pod body III./b)/1. až 3., 5., 6. a IV./b)/12. (obviněný Ing. K. N.), bodem IV./b)/14. (obviněný M. K.) a pod body III./a), IV./a)/1. až 5., IV./b)/6. (obviněný J. H.) ve výroku o vině. Obviněný M. V. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., a to za skutky blíže popsané pod body III./a)/11., 12., III./b)/1. až 3., 5. a 6., IV./a), IV./b)/11. až 13., 15. a IV./c) ve výroku o vině.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný Mgr. V. V. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 1 500 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let. Obviněné L. V. byl uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Obviněný M. V. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obviněný Ing. J. K. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. byli odsouzeni podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestům odnětí svobody každý v trvání 3 roků, pro jejichž výkon byli oba zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Konečně obvinění J. H. a M. K. byli podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 20 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon těchto trestů podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců.
K odvoláním všech jmenovaných obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině těchto obviněných způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině pod body I. až IV. rozsudku. Za spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. (obvinění Mgr. V. V. a L. V.), pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (obviněný M. K.), trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (obviněný Ing. J. K.) a pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (obvinění Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H.) uložil Vrchní soud v Praze obviněným následující tresty. Obviněný Mgr. V. V. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 1 500 000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. i náhradní trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let. Obviněné L. V. byl uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon jí byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a současně byl nad ní vysloven dohled. Obviněný M. V. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu odvolací soud uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obviněný Ing. J. K. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl tomuto obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. byli podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 2 roků, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Obvinění J. H. a M. K. byli podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 20 měsíců, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N., J. H. a M. K. dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, tak, že z podnětu dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. podle §265k odst. 1 tr. řádu ohledně těchto obviněných a podle §265k odst. 1 tr. řádu s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. řádu ohledně obviněných M. K. a P. F. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. 3 To 4/2009, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 48 T 15/2005. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Na podkladě citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu se Městský soud v Praze znovu zabýval touto trestní věcí a rozsudkem ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 48 T 11/2010, uznal obviněného Mgr. V. V. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil skutkem popsaným pod body I. až IV. ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Tímto rozsudkem uznal dále obviněnou L. V. vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., jehož se dopustila skutky konkretizovanými pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem uznal soud prvního stupně vinnými obviněné M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N., J. H. a M. K. pomocí k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jichž se dopustili skutky podrobně popsanými pod příslušnými body ve výroku o vině. Zároveň soud prvního stupně uložil všem obviněným tresty.
Z podnětu odvolání jmenovaných obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 3 To 42/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně u všech obviněných ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněným uložil následující tresty. Obviněný Mgr. V. V. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl tomuto obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let. Obviněné L. V. byl uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků. Obviněný M. V. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Současně byl tomuto obviněnému uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 20 měsíců. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu odvolací soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obviněný Ing. J. K. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Obvinění Ing. J. M. a Ing. K. N. byli podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k trestům odnětí svobody každý v trvání 1 roku, jejichž výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Obviněný J. H. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Obviněný M. K. byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců.
Obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N., J. H. a M. K. napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012, sp. zn. 3 To 42/2011, prostřednictvím svých obhájců dovoláními. Obviněný Mgr. V. V. podal své dovolání dne 18. 6. 2012 a opřel ho o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho přesvědčení se soudy nižších stupňů nevypořádaly dostatečně se závaznými pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v jeho dřívějším kasačním dovolacím rozhodnutí, protože ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného zločinu nebylo zjištěno, jakým konkrétním jednáním mělo dojít ke zkrácení daně. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů o naplnění objektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť soudy nekonkretizovaly mechanismus vzniku daňového úniku. Dále obviněný poukazuje na některé procesní vady trestního stíhání (zejména na údajně protiprávní postup policejního orgánu při provádění domovní prohlídky a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu). Závěrem svého dovolání obviněný Mgr. V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby, anebo aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu se závazným pokynem zprostit obviněného obžaloby. Současně tento obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o odložení či přerušení výkonu uloženého trestu.
Obviněná L. V. podala dovolání dne 25. 6. 2012, přičemž v něm uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněné odvolací soud učinil závěr o její vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., aniž by přesně vyjádřil její konkrétní podíl na jeho spáchání. V této souvislosti obviněná poukazuje na vadné posouzení svého jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. na zmíněném trestném činu, které soudy nižších stupňů založily jen na existenci jejího intimního vztahu k obviněnému Mgr. V. V.. Podle obviněné napadený rozsudek odvolacího soudu vychází z principu kolektivního zavinění. Další výhrady obviněná zaměřila i proti postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména pokud jde o aktivitu policejního orgánu v rámci průběhu skutkového děje. Závěrem svého dovolání obviněná L. V. navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265m tr. řádu a zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a znovu rozhodl tak, že ji zprostí obžaloby.
Obviněný M. V. podal své dovolání dne 14. 5. 2012 a opřel ho o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování nevyplývá způsobení škody v označené výši, přičemž na základě skutkových okolností vtělených do popisu skutku uvedeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze dospět k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jak shodně konstatovaly soudy obou stupňů. Podle obviněného totiž z provedených důkazů nevyplývá, že by se podílel na vzniku škody v rozsahu vyplývajícím z rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o alternativy spočívající ve zkrácení a vylákání daně, obviněný je nemohl naplnit, neboť to nevyplývá ani z popisu skutku. Obviněný je proto přesvědčen, že napadený rozsudek neobsahuje žádné okolnosti, na základě kterých lze dospět k závěru o jeho účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterou měl poskytnout ke spáchání trestného činu obviněných Mgr. V. V. a L. V..
Obviněný M. V. pak nesouhlasí ani se závěrem o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť takový závěr nevyplývá z provedených důkazů. Obviněný zde opakovaně poukázal na neexistenci složky vědění a složky volní, protože neměl základní informace o skutečné hodnotě zboží ani o jejím skokovém navýšení či o dalších skutkových okolnostech, takže nemohl být srozuměn s účelem celého jednání a s mechanismem zkrácení daně. Obviněný dovozuje nedostatek svého úmyslného zavinění i z toho, že zatímco u svědka M. P. orgány činné v trestním řízení nedovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu, v případě obviněného učinily závěr o jeho úmyslném zavinění, který opřely o takové okolnosti, jež se týkaly i jmenovaného svědka. Závěrem svého dovolání proto obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby ho podle §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby.
Obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. podali obsahově shodná dovolání dne 14. 5. 2012 a uplatnili v nich dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněných není z výroku o vině zřejmé, jakou výši daně z přidané hodnoty měly dotyčné obchodní společnosti přiznat a zaplatit, zda ji skutečně přiznaly a zaplatily, jakým mechanismem došlo ke zkrácení nebo vylákání daně. Obvinění jsou přesvědčeni, že nenaplnili subjektivní stránku pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť nevěděli o úmyslu hlavních pachatelů. Soudy nižších stupňů přitom ani nekonkretizovaly znaky pomoci. Konečně obvinění znovu nesouhlasí ani se závěry soudů o výši způsobené škody, protože výsledky posudku znalců neumožňují takové zjištění. Obvinění jsou tedy přesvědčeni, že je vyloučena jejich trestní odpovědnost za pomoc k uvedenému trestnému činu. Závěrem svých dovolání obvinění Ing. J. K. a Ing. J. M. navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. K. N. podal své dovolání dne 11. 6. 2012, přičemž ho opřel o dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud nepopsal způsob a formu jeho trestné činnosti a neopřel svá skutková zjištění o odpovídající důkazy. Obviněný zpochybnil i důkazy, které soudy nižších stupňů provedly zejména k otázce jeho zavinění, a v této souvislosti zdůraznil, že nevěděl o dalších obchodech s dotčeným zbožím. Obviněný vznesl své výhrady i k rozsahu provedeného dokazování, protože soudy nižších stupňů neopatřily důkazy ohledně jeho faktických kontaktů s ostatními obviněnými a jeho zapojení do schématu vytvořeného za účelem páchání trestné činnosti. Obviněný popírá, že by svým skutkem naplnil subjektivní a objektivní stránku žalovaného trestného činu. Podle jeho názoru se soudy nižších stupňů nevypořádaly ani s použitím ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. K. N. tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby ho odvolací soud v novém řízení zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, nebo aby tak podle §265m odst. 1 tr. řádu učinil sám Nejvyšší soud.
Obviněný J. H. podal své dovolání dne 22. 6. 2012 a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného soudy nižších stupňů porušily ustanovení §2 odst. 4 tr. řádu, neboť nešetřily jeho práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod a uvedené v jejím ustanovení čl. 8 odst. 2. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, svědek R. V. byl návodcem k trestnému činu, přičemž sám nebyl trestně stíhán. Obviněný zdůraznil, že tímto postupem soudy nižších stupňů porušily zásadu rovnosti před zákonem. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Podle jeho názoru soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy k prokázání skutečnosti, že věděl o tom, komu a v jakém rozsahu poskytl pomoc ke zkrácení daně z přidané hodnoty nebo k vylákání výhody na této dani. Podle přesvědčení obviněného nejednal úmyslně, přičemž obviněný vznesl námitky zpochybňující naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu, když soudy nižších stupňů se nedostatečně vypořádaly i s výší škody, k jejímuž vzniku měl napomáhat. Závěrem svého dovolání obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby sám podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. K. podal své dovolání dne 18. 6. 2012, přičemž ho opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání opakovaně poukázal na to, že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy a že některé důkazy byly pořízeny nezákonně. Jak dále obviněný zdůraznil, v dosavadním průběhu trestního řízení mu nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, zejména pokud jde o znalost úlohy jednotlivých obviněných při páchání trestné činnosti. Obviněný přitom podrobně popisuje okolnosti, za nichž se podílel na obchodování s předmětným zbožím, a dovozuje, že neměl žádné podezření z nezákonnosti celého obchodu. Podle obviněného nedošlo v posuzované věci ke vniku škody, což údajně vyplývá ze znaleckého posudku znalců RNDr. Václava Šubrta, CSc., a Ing. Naděždy Krátké, a ani nebyl prokázán znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami, protože obviněný nejednal v součinnosti s ostatními obviněnými. Obviněný považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřesvědčivý, neboť soud řádně neodůvodnil použitou právní kvalifikaci. Závěrem svého dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby ho podle §226 písm. a) a §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru ze skutkových okolností popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, v čem soud spatřoval naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů u jednotlivých obviněných. Proto se státní zástupce neztotožnil s námitkami některých obviněných, podle nichž skutky nelze kvalifikovat jako trestné činy, pro které byli stíháni a odsouzeni. V této souvislosti státní zástupce uvádí, že obvinění v podstatě jen opakují námitky uplatněné v jejich předchozích dovoláních.
Pokud jde o zavinění jednotlivých obviněných, podle státního zástupce si obvinění museli být vědomi nezákonného cíle „obchodování“ s předmětným zbožím, jestliže podle pokynů osob, které organizovaly celou trestnou činnost, nakupovali od určených subjektů konkrétní zboží a obratem ho opět za stanovenou cenu prodávali jiným určeným subjektům. Přitom obvinění museli vnímat, že se jedná o stále totéž zboží. Ohledně škody jako znaku objektivní stránky spáchaných trestných činů státní zástupce připomíná, že soudy nižších stupňů zde vycházely ze závěrů znaleckého posudku jako jednoho z podkladů pro rozhodnutí, takže stanovily výši škody správně a v souladu se zákonem. Podle názoru státního zástupce byl v posuzované věci dostatečně objasněn i mechanizmus trestné činnosti, a to včetně podílu jednotlivých pachatelů na způsobení škody. Soudům nižších stupňů se podle státního zástupce z větší části podařilo dodržet pokyny, které jim uložil Nejvyšší soud v předcházejícím dovolacím usnesení.
K námitce obviněného J. H., kterou opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, státní zástupce odkazuje na příslušné odůvodnění zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým zrušil předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pokud jde o námitky obviněných M. K., Ing. K. N., Ing. J. K. a Ing. J. M., v nichž zpochybnili naplnění zákonného znaku vyjádřeného slovy „nejméně se dvěma osobami“ ve smyslu §148 odst. 3 písm. a) tr. zák., podle státního zástupce tito obvinění věděli o existenci dalších nejméně dvou osob účastnících se „přeprodeje“ zboží. Přitom obviněný M. K. znal i další obviněné Mgr. V. V. a Ing. K. N. a svědka M. P., kteří se rovněž aktivně podíleli na těchto „obchodech“. Závěr soudů o naplnění citované kvalifikované skutkové podstaty je tedy správný. Za neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku obviněného Ing. K. N., kterou zpochybnil správnost použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že všichni obvinění, kteří podali dovolání, tak učinili jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], a to prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jejich dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody , všichni jmenovaní obvinění opírají své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný J. H. pak založil své dovolání i na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který ve svých dovoláních uplatnili všichni dovolatelé, Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
K tomu Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obvinění ve svých dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného dokazování či jeho neúplnost, popřípadě též údajné nedodržení pokynů Nejvyššího soudu obsažených v předchozím dovolacím rozhodnutí, jde o námitky, jež nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů, resp. pomoci k nim, podle shora citovaných ustanovení. Obvinění totiž zmíněnými obecnými tvrzeními nikterak nekonkretizovali, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, případně podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či které znaky skutkových podstat příslušných trestných činů nenaplňují.
V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. K. jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v ustanovení 265b tr. řádu, neboť námitky tohoto obviněného neodpovídají nejen uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání. Obviněný totiž nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy jmenovaný obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Obviněný tak svými dovolacími námitkami nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Pokud jde o námitky obviněných Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. , jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, zpochybnili naplnění některých znaků objektivní stránky a naplnění subjektivní stránky trestných činů (resp. účastenství na nich), kterými byli uznáni vinnými, Nejvyšší soud je považuje za částečně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, třebaže obvinění založili tyto své námitky dílem rovněž na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Jde ovšem o námitky neopodstatněné.
K zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož spácháním byl uznán vinným obviněný Mgr. V. V. , resp. k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým byla uznána vinnou obviněná L. V. a v jehož spáchání pomáhali obvinění M. V. , Ing. J. K. , Ing. J. M. , Ing. K. N. , J. H. a M. K. (a obviněný P. F., který není odvolatelem) ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že těchto trestných činů se dopustil ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, přičemž čin spáchal nejméně se dvěma osobami. Z hlediska zavinění si pachatel musel být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák., §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] i s tím, že zkracuje příslušnou platbu ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč).
Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obvinění se dopustili zkrácení daně z přidané hodnoty. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I. ve výroku o vině v tomto rozsudku, podstatu protiprávního jednání zde soud prvního stupně spatřoval v tom, že obvinění Mgr. V. V. a L. V. záměrně nadhodnotili náklady obchodních společností Ne-Y-Plus, s. r. o., a Ingmar, s. r. o., které zahrnuli do účetnictví těchto daňových subjektů a uplatnili v daňových přiznáních, čímž zkrátili jejich daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty v souhrnné výši 3 705 853,- Kč. V případě skutků popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pak podstata uvedených trestných činů spočívala – zkráceně vyjádřeno – v tom, že obvinění Mgr. V. V. a L. V. organizovali tzv. přeprodeje jednoho a téhož zboží do zahraničí, když již na začátku tohoto řetězového obchodování bylo záměrem obviněných, aby první obchodní společnost neodvedla daň z přidané hodnoty, neboť další obchodní společnost v pořadí, v níž působili také někteří z ostatních obviněných, deklarovala vývoz nakoupeného zboží s nárokem na odpočet daně z přidané hodnoty. Následně pak došlo k několika účelovým „přeprodejům“ předmětného zboží jiným subjektům, které zastupovali nebo jejichž jménem jednali ostatní obvinění, přičemž zboží bylo vyvezeno do veřejného celního skladu a z něj fiktivně prodáno zahraničním subjektům, z nichž některé vůbec neexistovaly, a poté bylo stejné zboží nakoupeno za zlomek původní ceny a dovezeno zpět do České republiky. V některých případech se pak konstatuje, že z této poslední (nižší) kupní ceny bylo odvedeno clo a daň z přidané hodnoty. Popis skutku pod bodem II. ve výroku o vině pak obsahuje takové formulace, z nichž vyplývá závěr, že obviněná L. V. zajišťovala postup směřující k neoprávněnému vrácení daně z přidané hodnoty od státu, přičemž získané částky následně převedla do dispozice obviněného Mgr. V. V. (viz slovní spojení „… a na základě takto deklarovaného vývozu finální společnost nárokovala a obdržela vrácení daně z přidané hodnoty a takto na státu trestnou činností vylákané peníze …“). Současně však popis skutku obsahuje skutkové závěry, z nichž vyplývá, že obvinění neodvedli příslušnou daň z přidané hodnoty. Jak je v rámci tohoto popisu dále uvedeno, obvinění, kteří zastupovali jednotlivé mezičlánky v řetězci mezi první a poslední obchodní společností, která měla zboží údajně vyvážet do zahraničí, mimo jiné přeprodávané zboží řádně zaúčtovali na vstupu a výstupu a odváděli daně. Vina těchto obviněných zde tedy spočívá v tom, že pomohli zastřít skutečnost, že na začátku přeprodeje stále totožného zboží existuje subjekt, který neodváděl daň z přidané hodnoty, a na konci tohoto „obchodu“ je pak subjekt, který nárokoval vrácení uvedené daně od státu s vědomím, že tato daň nebyla státu nikdy odvedena. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud, pak v označeném popisu skutku vyjádřil rovněž podíl jednotlivých obviněných na spáchání posuzované trestné činnosti, a to včetně těch, kteří zde byli účastníky ve formě pomoci. Subjektivní stránka pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby zde v podstatě spočívala v tom, že tito obvinění věděli o účelovosti předmětného obchodování a o jeho zaměření na zkrácení daně z přidané hodnoty. Soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož ve věci nešlo o standardní obchodování se zbožím mezi více subjekty, ale o vysoce promyšlenou a organizovanou trestnou činnost. Právní závěry soudů nižších stupňů, které vyvodily z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku, pak Nejvyšší soud považuje z níže rozvedených důvodů za správné a odpovídající zákonu.
Pokud jde o obviněné Mgr. V. V. a L. V. , Městský soud v Praze ve svém rozsudku dostatečně vyjádřil znaky objektivní a subjektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp. podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. Výrok o vině pod body I./a) a I./b) ve zmíněném rozsudku ve spojení s příslušnou částí jeho odůvodnění obsahuje dostatečné závěry o výši zkrácené daně z přidané hodnoty, jejímiž plátci zde byly obchodní společnosti Nem-Y-Plus, s. r. o., a Ingmar, s. r. o. Z nich přitom vyplývá, že obvinění nadhodnotili náklady přinejmenším o částku ve výši 10 820 000 Kč, resp. ve výši 6 157 444 Kč, přičemž v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty uvedli výši daňové povinnosti 11 537 Kč, resp. 34 564 Kč, ačkoli tato povinnost činila nejméně 2 391 937 Kč, resp. 1 360 417 Kč. Celkově jde tedy o zkrácení daně z přidané hodnoty v obou těchto případech ve výši 3 705 853 Kč.
Ohledně ostatních skutků obsažených pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně považuje Nejvyšší soud za nezbytné především zdůraznit, že účetnictví dotčených obchodních společností, které byly zainteresovány do konkrétních „předprodejů“ příslušného zboží, nebylo úplné. Proto také soud prvního stupně vycházel u jednotlivých obviněných jako účastníků (pomocníků) z nejmenšího možného rozsahu zkrácení daně, který byl doložen znaleckým posudkem. Tento rozsah pak rozhodně přesahoval částku ve výši 50 000 Kč, jež se považuje za dolní hranici pro naplnění zákonného znaku spočívajícího ve zkrácení daně „ve větším rozsahu“ ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku a §148 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k obviněným Mgr. V. V. a L. V. pak platí, že celkový rozsah jimi zkrácené daně odpovídá škodě velkého rozsahu, resp. prospěchu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože tito obvinění se podíleli na zkrácení daně v celkové výši přesahující 5 000 000 Kč.
Nejvyšší soud zde nemá žádné pochybnosti ani o tom, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Účelové zvyšování nákladů na nákup zboží, resp. předstírání neexistující skutečnosti, že daňový subjekt provedl obchody ve větším objemu, než jaký odpovídá realitě, může za určitých skutkových okolností svědčit nejen o vylákání daňové výhody, ale též o zkrácení daně. O zkrácení daně z přidané hodnoty se pak bude v popsaném případě jednat tehdy, jestliže pachatel prodá takto nadhodnocené zboží dalšímu daňovému subjektu, aniž by z této ceny odvedl daň z přidané hodnoty, jak se stalo i v této trestní věci obviněných. Skutečnost, že hodnota zboží zde neodpovídala ceně, za kterou se věc obvykle prodává, nemá žádný vliv na výši daňové povinnosti plátce uvedeného druhu daně. Výše daně z přidané hodnoty se totiž vypočte ze základu daně, kterým je podle §36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění. Obdobně se výše daně z přidané hodnoty vypočítala i podle dřívějšího znění citovaného ustanovení nebo podle §14 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, který byl ještě částečně účinný v době páchání posuzovaných skutků. Přitom mimo jiné platí, že zdanitelným plněním je plnění, které je předmětem daně, a předmětem daně je též dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku [§2 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů].
K naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp. podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud založily svůj závěr o vině obviněných na tom, že obchodní společnosti Nem-Y-Plus, s. r. o., a Ingmar, s. r. o., v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty uvedli nižší částky, než jaké představovala jejich celková daňová povinnost, a dostatečně popsaly též mechanismus zkrácení daně. Soud prvního stupně do popisu skutku poněkud nadbytečně zahrnul i zkrácení daně z příjmů právnických osob, které však s ohledem na zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obviněných (zákaz reformationis in peius) nebylo možné zohlednit při posuzování viny obviněných. Totéž se týká i popisu skutků obsažených pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, v nichž jsou dostatečně vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné pro naplnění skutkových podstat těch trestných činů (resp. účastenství některých obviněných na těchto trestných činech v podobě pomoci), jimiž byli obvinění uznáni vinnými.
Pokud jde o obviněné Mgr. V. V. a L. V., z popisu skutků pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je patrné, jaké příkazy a pokyny k provádění obchodů s předmětným zbožím udělovali tito obvinění dalším osobám zapojeným do celého obchodování (rovněž osobám označeným jako tzv. bílé koně), včetně ostatních obviněných. Soud prvního stupně na rozdíl od svého rozsudku ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 48 T 15/2005, který byl zrušen na podkladě dovolání obviněných usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, upřesnil a blíže popsal způsob spáchání trestné činnosti hlavních pachatelů (tj. obviněných Mgr. V. V. a L. V.) a tento popis zejména doplnil o konkretizaci trestněprávně významného jednání jednotlivých účastníků (tj. ostatních obviněných), který vedl ke zkrácení daně, a rovněž vyjádřil alespoň srozumění obviněných s tím, že jejich jednání (popřípadě i v součinnosti s jednáním dalších osob) bude mít za následek zkrácení daně z přidané hodnoty, čímž dostatečným způsobem vyjádřil znaky objektivní a subjektivní stránky posuzované trestné činnosti.
Zmíněné popisy skutků tedy obsahují především závěr o tom, že obvinění zkrátili daň z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a §240 odst. 1 tr. zákoníku (zejména zatajením skutečností odůvodňujících přiznání a vyměření této daně), avšak částečně je zde vyjádřen i znak spočívající ve vylákání neoprávněné výhody na této dani ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. [zejména vylákáním platby nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve smyslu §2 odst. 2 písm. h) a §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 30. 4. 2004, resp. nyní ve smyslu §4 odst. 1 písm. e) a §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže totiž obvinění zamýšleli vyvézt předmětné zboží za nadhodnocené ceny do zahraničí, aby pak totéž zboží zpětně dovezli na území České republiky za nižší ceny a aby na podkladě rozdílu mezi vývozní a dovozní cenou uplatnili vůči státu nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, pak takové jednání může svědčit nikoli o zkrácení této daně, jak ho znovu posoudily soudy nižších stupňů, ale spíše o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty. Úvahám o vylákání výhody na dani z přidané hodnoty by nasvědčovala jednak úvodní formulace k bodům II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 4 nahoře a s. 10 dole), podle které „... první společnost v obchodním řetězci neodvede při prodeji zboží daň z přidané hodnoty a toto zboží bude následně ... deklarováno pro vývoz a žádáno vrácení DPH ...“, a jednak by tomu odpovídal rovněž závěr popisu skutku pod bodem II. výroku o vině v tomtéž rozsudku, kde se konstatuje, že obviněný Mgr. V. V. „za účelem vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, které spočívalo v tom, že…“, resp. „… a obžalovaný P. K. jako měsíční plátce DPH uplatnil v daňových přiznáních za měsíce listopad a prosinec roku 1999 a leden roku 2000 nárok na vyplacení nadměrného odpočtu DPH na vstupu z titulu prodeje zboží v nadhodnocených cenách do zahraničí, jak je výše uvedeno, a to v celkové výši 1 623 465,- Kč, a tyto nadměrné odpočty mu byly FÚ v Lounech vyplaceny ...“. Uznání obviněných vinnými i za spáchání této alternativy trestného činu, resp. pomoci k ní, ovšem brání zákaz změny k horšímu (zákaz reformationis in peius), protože nebylo podáno dovolání v jejich neprospěch (§265p odst. 1 tr. řádu).
Z hlediska naplnění zákonných znaků posuzovaného trestného činu mají význam tzv. schémata fungování jednotlivých obchodních řetězců popsaná v rámci skutkových zjištění pod jednotlivými body výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Z nich je nyní již dostatečně zřejmé, v jaké výši měly dotčené obchodní společnosti na počátku přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty a jakým mechanizmem případně dosáhly nelegálního snížení či zatajení uvedené daňové povinnosti. Stejně jako v přecházejících zrušených rozsudcích soudů nižších stupňů se pouze v některých z těchto případů konstatuje, že subjekt vystupující na konci popsaného obchodního řetězce odvedl clo a daň z přidané hodnoty [např. pod body II./1. až 5., III/a)/1. až 9., 11., III./b)/1., 2., 5., 6., IV./a)/3., 4., 6., 7., 8., 9., IV./b)/1. až 10., 12. až 15., IV./c)/1. až 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu], což mělo zejména význam pro zjištění alespoň minimální výše zkrácené daně, z něhož vycházel soud prvního stupně i odvolací soud při posouzení viny obviněných.
Obdobně se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, které učinil ohledně pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) a §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. u obviněného Ing. J. K. [viz skutky popsané pod body II., III./a)/1. až 10. a IV./c) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. I když si lze jistě představit i výstižnější vyjádření zákonných znaků této trestné činnosti, soud prvního stupně v popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod označenými body ve výroku o vině již dostatečně specifikoval, v čemž spatřoval naplnění všech znaků zmíněné pomoci k trestnému činu včetně její subjektivní stránky. Tento obviněný jako ředitel obchodních společností Ingmar, s. r. o., Letov Nástrojárna, s. r. o., a Nástrojárna Letov, a. s., které prodaly zde konkretizované zboží další obchodní společnosti či jiné osobě (popřípadě tak učinily poté, co zboží nakoupily) za určitou částku, totiž umožnil zapojení jmenovaných obchodních společností do celého řetězce tzv. přeprodejů a především věděl o tom, že zboží neodpovídá účetním dokladům. Soud prvního stupně popsal konkrétní podíl tohoto obviněného na daňových důsledcích zmíněných obchodů a jeho úmysl napomoci ke zkrácení daně z přidané hodnoty v konstatované výši. Okolnost, že obviněný věděl o skutečné hodnotě a původu zboží, zde vyplývá ze zjištěných skutkových souvislostí, které soud prvního stupně vyjádřil v uvozovací větě k bodům II. až IV. ve výroku o vině. Popis skutků, které spáchal jmenovaný obviněný, zahrnuje jednak vědomostní složku úmyslu (tj. znalost všech relevantních skutečností), jednak volní složku úmyslu (tj. srozumění se způsobením následku). Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu.
Závěr o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) a §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného Ing. J. K. popsaného ve skutkových větách ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností. Totéž obdobně platí o ostatních obviněných, kteří rovněž spáchali pomoc ke zmíněnému trestnému činu.
Obviněná L. V. zpochybnila i správnost posouzení otázky spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Obviněná ovšem nebyla uznána vinnou jako spolupachatelka ve smyslu citovaného ustanovení, takže její pochybnosti o tom, zda soudy nižších stupňů vyvozovaly závěr o spolupachatelství jen z jejího tehdejšího vztahu k obviněnému Mgr. V. V., jsou bezpředmětné. Přitom popis skutků netrpí vytýkanými vadami, protože soud prvního stupně dostatečně vyjádřil a konkretizoval účast každého z obviněných na jednotlivých případech.
Ve vztahu k obviněným M. V., Ing. J. K. , Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. , kteří byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. odkazuje Nejvyšší soud na své závěry, jaké již byly shora uvedeny ve vztahu k osobám označeným jako pachatelé tohoto trestného činu, tj. k obviněným Mgr. V. V. a L. V., a obdobně na úvahy týkající se pomoci u obviněného Ing. J. K.. Na podkladě skutkových zjištění popsaných pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je totiž odůvodněn závěr, že shora jmenovaní obvinění jako pomocníci věděli o tom, komu a v jakém rozsahu poskytují pomoc ke zkrácení daně z přidané hodnoty (resp. částečně i k vylákání výhody na této dani) a že byli minimálně srozuměni s takovým průběhem skutkového děje.
Pokud jde o obviněné M. V., Ing. J. K. , Ing. J. M. , Ing. K. N. a J. H. , Nejvyšší soud i přes poněkud rozkolísané závěry soudů nižších stupňů v otázce zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání výhody na této dani považuje za zřejmé, že jejich pomoc směřovala ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. Přitom k trestní odpovědnosti pomocníka [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] se nevyžaduje, aby výrok o vině odsuzujícího rozsudku obsahoval detailní popis trestného jednání pachatele (§9 odst. 1 tr. zák.), ale musí být zde vyjádřena alespoň hrubá představa pomocníka o trestném činu pachatele, tj. jeho základní skutkové okolnosti týkající se zejména doby a místa trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc, předmětu jeho útoku, obecného způsobu spáchání, typu trestné činnosti apod. (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, publikované pod č. T 914. v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Tomu pak příslušné výroky o vině týkající se pomocníků v posuzované věci odpovídají nejen z hlediska dostatečné konkretizace účasti pomocníků na trestné činnosti hlavních pachatelů, ale i ohledně vyjádření subjektivní stránky pomocníků. Z hlediska subjektivní stránky pak pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu pachatele, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty (k tomu viz přiměřeně i rozhodnutí pod č. 51/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tedy nepovažuje za důvodné námitky obviněných M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. v uvedeném směru.
Obvinění Mgr. V. V., M. V., Ing. J. K. a Ing. J. M. zpochybnili ve svých dovoláních s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu též správnost závěrů o výši škody způsobené trestnou činností, pro kterou byli stíháni a odsouzeni, resp. k jejichž spáchání směřovala pomoc některých z těchto obviněných. Tyto námitky považuje Nejvyšší soud sice za odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, avšak neshledal je opodstatněnými. V této souvislosti obvinění soudům obou stupňů vytkli, že se údajně neřídily závaznými pokyny Nejvyššího soudu vyjádřenými v předcházejícím zrušujícím dovolacím usnesení, nezjistily přesnou výši zkrácení daně a vycházely jen z vyjádření znalce, aniž by jeho závěry právně hodnotily. Podle obviněného M. V. je tak výše škody určena neurčitě a nemůže naplnit znak spočívající ve zkrácení daně ve větším rozsahu, jehož naplnění se také vyžaduje ke spáchání posuzovaného trestného činu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby představuje částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák., resp. §240 odst. 1 tr. zákoníku, nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., resp. §240 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). V případě zkrácení daně tedy škoda představuje nedostatek přírůstku na majetku státu či jiného příjemce daně, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši. Jde-li o vylákání daňové výhody, pak lze škodu spatřovat v majetkovém plnění, kterého se neoprávněně dostalo pachateli či jiné osobě od státu nebo od jiného subjektu v souvislosti s určitou daní jako její přeplatek, nadměrný odpočet apod.
Jak přitom vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty (u obviněného Mgr. V. V.), resp. výše škody velkého rozsahu (u obviněné L. V.), byly stanoveny v souladu se zákonem a se shora zmíněnými závěry ustálené judikatury. Soud zde totiž správně vycházel z dostupných účetních podkladů, které se v průběhu trestního řízení podařilo zajistit a v nichž obvinění deklarovali podstatně jinou výši daňové povinnosti, než jaká jim skutečně z předmětného obchodování vznikla, a také z příslušného znaleckého posudku. Pokud jde o obviněné M. V., Ing. J. K. a Ing. J. M., postupovaly soudy obou stupňů dokonce ve prospěch těchto obviněných, protože na podkladě výsledků dokazování nevycházely z celkového rozsahu zkrácené daně (resp. výše škody způsobené hlavními pachateli), ale pouze z většího rozsahu ve smyslu základní skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., kterým se rozumí zkrácení daně ve výši nejméně 50 000 Kč.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek prvního stupně tedy nevykazují vady v právním posouzení skutků, které jim částečně (v různém rozsahu) vytýkali obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M. a Ing. K. N., takže jejich námitky opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou ve výše uvedených směrech neopodstatněné.
Nejvyšší soud se zabýval i dalšími námitkami obviněných, které rovněž nebylo možné považovat za důvodné.
V případě dovolání obviněných Mgr. V. V., L. V., Ing. K. N. a J. H. pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ty jejich námitky, které jsou skutkové a procesní povahy a o něž částečně opřeli naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, tento dovolací důvod mohou zakládat jen hmotně právní vady, ať již jde o právní posouzení skutku nebo o jiné posouzení podle norem hmotného práva. Jestliže ovšem obvinění nesouhlasí s některými skutkovými zjištěními, resp. s procesním postupem soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení důkazů a s jejich použitelností, neodpovídají tyto výhrady hmotně právnímu charakteru citovaného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Stejnou povahu, která se vymyká dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mají rovněž výtky obviněné L. V. směřující proti výši uloženého trestu. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jmenované obviněné byl ovšem uložen přípustný druh trestu a ve výměře, jež ničím nepřesahuje hranice příslušné trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií obsažených v ustanoveních §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky ovšem obviněná neuplatnila a ani u ní nepřicházely v úvahu, proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat jejími výhradami zaměřenými proti uloženému trestu. Ten jí byl navíc vyměřen podle §40 odst. 1 tr. zák. pod dolní hranicí příslušné trestní sazby.
Ostatně všechny relevantní okolnosti, které jsou ve prospěch i dalších obviněných, včetně délky dosavadního trestního stíhání a doby, která uplynula od spáchání posuzovaných činů, náležitě promítl do výměry uložených trestů odvolací soud, který napadeným rozsudkem korigoval rozsudek soudu prvního stupně právě v otázce výměry trestů, případně i podmíněného odkladu výkonu trestů odnětí svobody.
Obviněný J. H. pak opřel své dovolání – vedle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Ten je dán tehdy, pokud se proti obviněnému vedlo trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by nebylo přípustné, kdyby se vedlo v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních §11 odst. 3, §172 odst. 4 a §257 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu]. K tomuto dovolacímu důvodu se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém předcházejícím usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010, a neshledal jeho existenci. Pro stručnost lze odkázat na tam uvedené argumenty.
Uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu pak neodpovídá ani námitka obviněného J. H., v níž vytkl, že orgány činné v trestním řízení nestíhaly i svědka R. V., protože nemá žádný vztah k přípustnosti trestního stíhání tohoto odvolatele ani k hmotně právnímu posouzení jím spáchaných skutků.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný Ing. K. N. opírá své dovolání, k jeho výkladu a posouzení se Nejvyšší soud vyjádřil již výše a uvedl, které námitky obviněného nepovažuje za opodstatněné nebo odpovídající citovanému dovolacímu důvodu a k nimž nemohl přihlížet. K námitce tohoto obviněného, kterou zpochybnil naplnění materiálního znaku pomoci k trestnému činu, resp. materiálního znaku okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud uvádí, že při úvahách o tom, zda je v konkrétní trestní věci splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby uvedená v posledně citovaném ustanovení, bylo nezbytné, aby soud vycházel z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek demonstrativně vypočtených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Přitom použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nebylo vyloučeno ani u účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. za předpokladu, jestliže v konkrétním případě existovaly takové okolnosti, které podstatně zvyšovaly stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného činu až na úroveň předpokládanou příslušnou kvalifikovanou skutkovou podstatou [tedy v posuzované věci kvalifikovanou skutkovou podstatou podle §148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák.].
Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost pak nebyl nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, ale komplexem všech okolností případu včetně těch, které skutková podstata trestného činu nezahrnovala. Uplatnění této zásady mohlo mít za následek, že výsledný stupeň nebezpečnosti konkrétního činu byl – i při formálním naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – značně snižován s ohledem na jiné okolnosti, takže přísnější postih pachatele by nebyl ve shodě s materiálním pojetím trestného činu. Oba soudy nižších stupňů ve svých rozsudcích v podstatě vycházely z uvedených směrnic a zhodnotily všechny skutečnosti charakterizující čin spáchaný obviněným Ing. K. N.. Za podstatné okolnosti, které zde zvyšovaly stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, je třeba považovat především vysoce promyšlený způsob trestné činnosti, na které se podílelo více pachatelů (včetně obviněného Ing. K. N.), a celkový rozsah spáchaného činu. Jmenovaný obviněný věděl, že obchoduje se zbožím, jehož cena neodpovídá hodnotám uvedeným v účetnictví. Dokonce zapojil do trestné činnosti i obviněného M. V. a v uvedených souvislostech jednal též s hlavním pachatelem Mgr. V. V.. Nejvyšší soud tak nemá pochybnosti o tom, že obviněný spáchal čin nejméně se dvěma osobami a že v posuzované věci tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost.
Z těchto důvodů nelze z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zlehčovat význam pomoci obviněného Ing. K. N. (resp. i ostatních dovolatelů) k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák.
Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat námitky obviněného Ing. K. N., jimiž z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. zpochybnil právní kvalifikaci skutku jako pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění Mgr. V. V., L. V., M. V., Ing. J. K., Ing. J. M., Ing. K. N. a J. H. podali proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, která sice částečně vycházela z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Pokud jde o dovolání obviněného M. K., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento obviněný i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání tohoto obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného Mgr. V. V., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení (resp. přerušení) výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 7. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y