ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.271.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 271/2013-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2013 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 452/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 73/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 73/2012, uznán vinným zločinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“). Zmíněného trestného činu se obviněný dopustil tím, že v období od nejméně počátku měsíce října 2010 do nejméně dne 17. 5. 2011 v P., v místě svého bydliště, ačkoli si byl vědom toho, že neuzavřel licenční ani podlicenční smlouvy s autory, výkonnými umělci, výrobci zvukově obrazových záznamů a držiteli licencí k výkonu práv k užití děl, uměleckých výkonů a zvukově obrazových záznamů a neměl ani právo volného užití a zákonnou licenci, přesto provozováním internetových stránek označených ve výroku o vině následně přesměrovaných na subdoménu serveru s označením <A href="http://kinotip.cz"> a umísťováním souborů obsahujících chráněná audiovizuální díla a zvukově obrazové záznamy na server s označením <A href="http://wvvnv.zkouknito.cz"> a <A href=“http://www.ulozto.cz"> a vkládáním odkazů (tzv. embeddingů) na tyto internetové stránky a nabízením prodeje triček a reklamních placek obsahujících části seriálů v podobě citací ze seriálů či vyobrazení hrdinů seriálů „Teorie velkého třesku“, „Jak jsem poznal vaši matku“, „Jmenuji se Earl“ a filmu „Harry Potter a vězeň z Azkabanu“ na internetových stránkách www.serialovysvet.cz porušil práva autorů, výrobců a výkonných umělců těchto děl a jejich záznamů na jejich užití, rozmnožování, rozšiřování a sdělování veřejnosti, náležející autorům, výrobcům a výkonným umělcům podle §12 odst. 1, 4 písm. a), f), §13, §14, §18 odst. 1, 2, §71 odst. 2 písm. c), d), g) a §80 odst. 2 písm. a), e) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), přičemž takto neoprávněně zpřístupnil prostřednictvím internetu v nejméně 1 207 503 případech chráněná díla a záznamy konkretizované ve výroku o vině. Popsaným jednáním pak obviněný způsobil škodu nositelům práv podle autorského zákona, zastoupeným Českou protipirátskou unií se sídlem Praha 8 – Karlín, Pobřežní č. 285/22, IČ: 45768706, a to obchodním společnostem Bontonfilm, a. s., se sídlem Praha 5, Nádražní č. 344/23, IČ: 26737493, Magic Box, a. s., se sídlem Praha 2, Kunětická č. 2354/2, IČ: 26155273, Twentieth Century Fox Film Corporation, s místem podnikání West Pico Boulevard, Los Angeles, California, USA, a Warner Bros. Entertainment Inc., s místem podnikání Warner Boulevard, Burbank, California, USA.
Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §270 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena i přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, přičemž jednotlivé věci, jichž se týká, jsou specifikovány ve výroku o tomto trestu. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byla Česká protipirátská unie odkázána s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a poškozených rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 452/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla Česká protipirátská unie odkázána s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že poškozené shora jmenované obchodní společnosti podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný M. B. podal dne 28. 2. 2013 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný ve svém dovolání zpochybnil zejména naplnění objektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným. Podle jeho názoru soudy nedostatečně rozlišily provozování internetového obchodu a tzv. embedding a uploading obsahu na příslušné internetové stránky. Obviněný je přesvědčen, že metoda vloženého kódu (tzv. embedding obsahu) není trestná a že bylo nesprávně posouzeno i jeho zavinění. Jak dále obviněný zdůraznil, z cizích internetových stránek pouze přebíral již zdarma sdělovaný obsah, což vylučuje úmyslnou formu zavinění a svědčí spíše o nevědomé nedbalosti. Totéž obviněný tvrdí i v případě tzv. uploadingu a popírá, že by pořídil digitální kopie seriálů. Podle přesvědčení obviněného, jeho jednání není natolik společensky škodlivé, aby na něj bylo třeba reagovat prostředky trestního práva, přičemž provozování tzv. fanouškovských stránek a prodej zboží, které se k nim váže, není trestným činem. Obviněný popírá, že by pořizoval rozmnoženiny autorských děl a že by vkládání odkazů na internetové stránky a tzv. embedding obsahu představovaly rozmnožování díla. Za nesprávné právní posouzení obviněný považuje i závěr soudů o spáchání trestného činu ve velkém rozsahu. V této souvislosti obviněný zejména zpochybnil způsob výpočtu výše škody, přičemž soudy nižších stupňů se podle jeho názoru nezabývaly ani okolností, jakým způsobem se jeho jednání dotklo poškozených. Dále obviněný vznesl výhrady i proti výroku o náhradě škody, když zde soudy ani nerozlišily škodu, která mohla vzniknout provozováním tzv. fanouškovských stránek a při prodeji zboží v e-shopu. Další námitky obviněný uplatnil i ve vztahu k výši trestu, který považuje za nepřiměřený. Podle jeho názoru byla soudkyně Okresního soudu v Prostějově podjatá, o čemž má svědčit i to, že soud druhého stupně nerozhodl o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně v této otázce.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadený rozsudek a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. B. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nesouhlasí s námitkami obviněného zaměřenými proti právní kvalifikaci skutku jako zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přičemž některé z nich podle názoru státního zástupce ani neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný. Státní zástupce pak v podrobnostech uvedl argumenty k jednotlivým bodům obsahu dovolání, jimiž zpochybnil pravdivost nebo důvodnost tvrzení obviněného. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný M. B. uplatnil dovolací důvod s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním, popřípadě se domáhá jiného hodnocení určitých důkazů (výpovědí svědků a znaleckého posudku), zejména pokud jde o identifikaci pachatele a o počet zpřístupnění chráněných děl a záznamů, resp. o rozsah a následky posuzovaného jednání. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet, takže vycházel z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud.
Totéž platí o výhradách obviněného M. B. zaměřených proti údajné přísnosti jemu uloženého trestu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že případná nepřiměřenost trestu samotná není dovolacím důvodem, a to ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který by přicházel v úvahu jen při vybočení ze sazby trestu stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, při překročení limitu vyplývajícího v konkrétní věci z jiných ustanovení zákona nebo byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. O žádnou z těchto alternativ u obviněného ovšem nejde, ostatně obviněný vůbec neuplatnil posledně citovaný dovolací důvod. Nepřiměřenost trestu pak nelze namítat, jak to učinil obviněný, ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obecným hmotně právním důvodem. Ze vzájemného vztahu obou těchto důvodů dovolání logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu lze napadat jen takovými hmotně právními námitkami, které jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Kromě toho pouhá nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod by byla v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když bez dalšího není důvodem ani k podání stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. řádu) nebo k povolení obnovy řízení (§278 odst. 1 věta první tr. řádu), které jsou dalšími mimořádnými opravnými prostředky.
Stejně tak nebylo možné akceptovat jen obecné tvrzení obviněného o možné podjatosti soudkyně, která ve věci rozhodovala u soudu prvního stupně, protože údajně dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti obviněného podané proti rozhodnutí, jímž nebyla tato soudkyně vyloučena z rozhodování pro její podjatost. Obviněný totiž výslovně a jednoznačně neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a ve svém dovolání ani neuvedl žádné argumenty, v jejichž důsledku by měla být zmíněná soudkyně vyloučena z rozhodování. Navíc o stížnosti obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 4 To 453/2012, kterým podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost jako nedůvodnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného M. B., které již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, třebaže je obviněný částečně založil rovněž na polemice s některými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy. Jde především o tvrzení obviněného, podle něhož nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zejména pokud jde o zpřístupnění zákonem chráněných předmětů (autorských děl a zvukově obrazových záznamů) veřejnosti a o zásah do práv poškozených obchodních společností jako nositelů příslušných chráněných práv. Tyto námitky obviněného se pak týkají jednak jeho podnikatelské činnosti v souvislosti s provozováním internetového obchodu (tzv. e-shopu), jednak otázky zpřístupňování obsahu autorských děl a zvukově obrazových záznamů metodou vloženého kódu (tzv. embeddingu).
K uvedeným námitkám Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Přísnější postih podle §270 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je pak vázán na spáchání tohoto činu ve velkém rozsahu. Popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 3 T 73/2012, pak vyjadřuje všechny uvedené zákonné znaky zmíněného trestného činu, přičemž soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě rozvedly tato skutková zjištění i jejich právní kvalifikaci.
Obviněný M. B. byl tedy odsouzen za neoprávněný nikoli nepatrný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu a zvukově obrazovému záznamu, přičemž tento čin spáchal ve velkém rozsahu. Pojmem „autorské dílo“ se podle §2 odst. 1 autorského zákona rozumí dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Dílem podle citovaného ustanovení je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. V posuzované věci obviněný mimo jiné namítl, že zboží jím prodávané v tzv. e-shopu bylo výsledkem jeho tvůrčí činnosti, přičemž dotčené seriály a film se staly jen námětem, který není předmětem ochrany podle autorského zákona. Ohledně námětu díla Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §2 odst. 6 autorského zákona, podle něhož námět sám o sobě není dílem, se týká pouze tzv. prostého či holého námětu, který není výsledkem tvůrčí duševní činnosti autora, ale jde o pouhou ideu, myšlenku, nápad apod. Naproti tomu předmětem autorskoprávní ochrany je tzv. rozvitý námět, v němž je již zahrnuta tvůrčí invence autora, tj. jde o tvůrčí zpracování holého námětu (k tomu viz Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 67). V trestní věci obviněného to znamená, že pokud v rámci své podnikatelské činnosti neoprávněně nabízel k prodeji věci, které obsahovaly slovní nebo grafická vyjádření specifická pro dílo jiného autora nebo tvůrce zvukově obrazového záznamu, neoprávněně tím zasáhl do chráněných práv jejich nositelů. V žádném případě pak nešlo o využití jen nějakých prostých námětů díla, jak tvrdí obviněný ve svém dovolání. Autorskoprávní ochrana se totiž vztahuje i na jména postav uvedených v díle a na název díla za předpokladu, že představují zvláštní a specifické prvky díla jako celku. V rámci tzv. vnější ochrany autorského díla jsou pak tyto součásti autorského díla samostatným dílem (viz k tomu Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 46 a 47). Přitom významným hlediskem pro závěr, zda takové součásti díla jsou předmětem samostatné autorskoprávní ochrany, je i vnímání názvu díla nebo jména postavy uvedené v díle ze strany veřejnosti. Jinými slovy vyjádřeno jde o to, zda konkrétní název díla či jméno jeho postavy je ve veřejnosti natolik vžité, že vytváří jedinečný a nedělitelný celek s vlastním dílem. Jak vyplývá v posuzované věci ze spisových podkladů (viz např. č. l. 225 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 73/2012), obviněný neoprávněně využil právě taková jména postav a ty názvy audiovizuálních děl při prodeji věcí (zejména triček či jiných předmětů) ve svém tzv. e-shopu, které jsou výsledkem tvůrčího zpracování námětu, jsou pro tato díla charakteristické a jsou s nimi neoddělitelně spjaté. Proto obviněný i tímto způsobem zasáhl do chráněných práv jejich nositelů.
Pokud jde o námitky obviněného M. B. týkající se neoprávněného zpřístupnění audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů, resp. jejich rozmnoženin, za použití metody vloženého kódu, uvádí k nim Nejvyšší soud následující. Podstatou metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) je umožnit jinému, aby měl přístup k určitému obsahu neoprávněně umístěnému na jiném místě kybernetického prostoru. Z hlediska protiprávnosti tohoto jednání je bez významu, kdo umístil na internet (zveřejnil) daný obsah, na který se takovým způsobem odkazuje, ale podstatná je pouze okolnost, že pachatel zpřístupnil chráněný obsah dalším osobám. Je-li takovým obsahem autorské dílo, zvukově obrazový záznam, jejich rozmnoženina či jiný předmět ochrany, pak je použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) nepochybně jedním ze způsobů sdělování autorského díla, zvukově obrazového záznamu, jejich rozmnoženiny či jiného předmětu ochrany veřejnosti, k jehož použití je oprávněn pouze ten, kdo je vlastníkem autorského díla, zvukově obrazového záznamu nebo jiného předmětu ochrany, anebo kdo je osobou, které svědčí odpovídající práva k dílu, ke zvukově obrazovému záznamu nebo k jinému předmětu ochrany podle autorského zákona. Proto použije-li osoba odlišná od vlastníka díla, zvukově obrazového záznamu či jiného předmětu ochrany nebo od jiné oprávněné osoby uvedenou metodu, která je technicky způsobilá zpřístupnit veřejnosti autorské dílo, zvukově obrazový záznam, jejich rozmnoženinu nebo jiný předmět ochrany, neoprávněně tím zasáhne do zákonem chráněných práv jejich nositelů.
K otázce tzv. embeddingu chráněného obsahu Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že podle §10 autorského zákona zahrnuje autorské právo výlučná práva osobnostní a majetková. Pokud jde o majetková práva, patří mezi ně též právo na užití díla podle §12 autorského zákona, jehož obsahovou součástí ve smyslu §12 odst. 4 písm. f) autorského zákona je mimo jiné i právo na sdělování díla veřejnosti (§18 autorského zákona). Pokud jde o sdělování díla veřejnosti prostřednictvím internetu, je zde třeba rozlišovat mezi prostým odkazováním na tato díla (resp. jejich rozmnoženiny) na straně jedné a jejich zpřístupněním pomocí metody vloženého kódu (tzv. embeddingem) na straně druhé. Zatímco v prvním případě jiná osoba než autor díla nebo další nositel práv toliko informuje o umístění díla (resp. jeho rozmnoženiny) na příslušných internetových stránkách, aniž by zpřístupnila obsah díla (resp. jeho rozmnoženiny) na vyžádání kohokoli z širší veřejnosti, a to na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí, ve druhém ze zmíněných případů je jakékoli použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) přímým zpřístupněním obsahu takového díla (resp. jeho rozmnoženiny) veřejnosti. Nejedná se totiž o prostý odkaz, neboť uživatel příslušné internetové stránky, která umožňuje použití této metody (tzv. embedded linkem), má možnost zpravidla jednoduchým úkonem (tzv. kliknutím ukazovacím zařízením na text odkazu) přejít přímo na obsah díla (resp. jeho rozmnoženiny). Podle názoru Nejvyššího soudu je tedy metoda vloženého kódu, tzv. embedding, přímým prostředkem sdělování díla nebo jeho rozmnoženiny veřejnosti (shodně viz v odborné literatuře Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 228), protože umožňuje, že kdokoli může mít k chráněnému dílu či jeho rozmnoženině přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí (§18 odst. 2 autorského zákona). Jestliže dojde k tomuto sdělování veřejnosti bez souhlasu autora díla nebo jiné oprávněné osoby, tedy v rozporu s autorským právem, za splnění ostatních zákonných podmínek lze dovodit trestní odpovědnost pachatele za trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 tr. zákoníku. Totéž pak platí ohledně sdělování veřejnosti za použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) i ve vztahu ke zvukově obrazovému záznamu či ostatním v úvahu přicházejícím předmětům ochrany.
V trestní věci obviněného M. B. to pak znamená, že pokud bez souhlasu nositelů příslušných práv nebo dalších oprávněných osob používal odkazy v podobě metody vloženého kódu (tzv. embeddingu), a tím na určitých internetových stránkách zpřístupňoval širší veřejnosti obsah zákonem chráněných audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů (resp. jejich rozmnoženin), nelze mít žádné pochybnosti o tom, že uvedeným způsobem jednal v rozporu s ustanoveními §18 odst. 1, 2 autorského zákona. Takový závěr je ostatně v souladu i s dosavadní praxí Nejvyššího soudu (viz jeho usnesení ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 137/2013), podle níž je umístění tzv. embedded linků přímo odkazujících na obsah díla či jeho rozmnoženiny, a to jinou osobou než vlastníkem díla nebo rozmnoženiny díla, takovým jednáním, které zajišťuje neoprávněný přístup k obsahu díla nebo jeho rozmnoženiny, a tudíž i zásahem do autorských práv k jednotlivým dílům, zejména pak porušením práva na sdělování díla veřejnosti ve smyslu §18 odst. 1, 2 autorského zákona. Proto jsou námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, neopodstatněné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi výhradami obviněného, v nichž popřel své úmyslné zavinění, které je znakem subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Ani tyto námitky však nejsou důvodné.
Nejvyšší soud k tomu obecně připomíná, že ke spáchání zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění, ovšem může zde jít též o nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a spočívající ve spáchání tohoto trestného činu ve velkém rozsahu postačí zavinění z nedbalosti [§17 písm. b) tr. zákoníku]. Pokud jde o nepřímý úmysl pachatele, podle dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu zavinění v této formě ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je dáno i tehdy, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, jestliže pachatel přesto jednal způsobem, který vedl ke způsobení následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
V nyní posuzované věci podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o zavinění obviněného M. B. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného zejména formulacemi, podle nichž obviněný „… ačkoli si byl vědom toho, že neuzavřel licenční ani podlicenční smlouvy s autory, výkonnými umělci, výrobci zvukově obrazových záznamů … a neměl ani právo volného užití a zákonnou licenci, přesto provozováním internetových stránek … umísťováním souborů … a vkládáním odkazů … porušil práva …“. Z uvedeného popisu – byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky – a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s porušením zájmu společnosti na ochraně autorských a souvisejících práv. To ostatně správně dovozuje soud prvního stupně též z varování České protipirátské unie doručeného obviněnému a z její výzvy, aby obviněný zanechal svého počínání, což neučinil a naopak, následně v internetové diskusi se snažil zjistit, jak se lze vyhnout odpovědnosti za uvedené protiprávní jednání.
Závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeno v jeho odůvodnění, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný neoprávněně zasáhl do autorských a souvisejících práv, zejména i z jeho reakce na upozornění, že si počíná nelegálně.
Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Navíc obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného, jimiž popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněné.
Stejně tak nebylo možné akceptovat tvrzení obviněného M. B., kterým zpochybnil společenskou škodlivost svého činu a poukázal na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byl posuzován skutek spáchaný obviněným, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného případu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně tehdy, když z určitých důležitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, protože zde lze využít sankční možnosti jiných právních odvětví, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V případě obviněného M. B. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu. Naopak, povaha a velký rozsah jeho zásahů do chráněných autorských a souvisejících práv, význam těchto práv, okruh dotčených nositelů porušených práv a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti případu obviněného, která vyžaduje i uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Vždyť obviněný spáchal posuzovaný trestný čin dokonce ve velkém rozsahu, a naplnil tím kvalifikovanou skutkovou podstatu daného trestného činu ve smyslu §270 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Proto nemohlo dojít ani k namítanému pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.
Navíc, jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
Přitom ze shora popsaných skutkových okolností je zřejmé, že čin obviněného M. B. vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, a to zejména pokud jde o značné množství případů (celkem 1 207 503), v nichž zpřístupnil veřejnosti obsah chráněných audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů. Tím obviněný zasáhl nositele chráněných autorských a souvisejících práv, takže bylo nezbytné reagovat na jeho jednání i prostředky trestněprávní represe. To je ostatně v souladu i s požadavkem, aby Česká republika náležitě plnila své mezinárodní závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv a směřující k dostatečné ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků, jak to vyžadují např. Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (publikovaná pod č. 133/1980 Sb.), Všeobecná úmluva o autorském právu (publikovaná pod č. 134/1980 Sb.), Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (publikovaná pod č. 192/1964 Sb.) a další normy, zejména když se tato ochrana zatím v České republice poněkud bagatelizuje a podceňuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 621/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008), přičemž v posuzovaném případě došlo k zásahu i do chráněných práv nositelů sídlících mimo Českou republiku.
Nakonec Nejvyšší soud považuje za nedůvodné i výhrady obviněného týkající se škody, kterou měl způsobit spáchaným trestným činem. Jednak totiž škoda a její výše není znakem skutkové podstaty zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen. Navíc námitky obviněného zde v podstatě směřují proti rozhodným skutkovým zjištěním a výsledkům dokazování, takže zčásti ani neodpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. B. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného M. B. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 5. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y