ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.71.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 71/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2013 o dovolání, které podal obviněný J. W. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 4 To 133/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. W. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 T 4/2011, uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že – zkráceně vyjádřeno – společně se svou manželkou I. K. dne 2. 9. 2009 převedli jako podíloví spoluvlastníci nemovitosti v hodnotě 3 600 000 Kč na jinou osobu, přičemž obviněný si byl vědom toho, že má splatné závazky jednak vůči J. K. jako věřiteli ve výši 1 225 543,50 Kč z titulu ručitelského prohlášení ze dne 12. 2. 2009, jednak vůči obchodní společnosti DEKTRADE, s. r. o., nejméně ve výši 818 666,50 Kč z titulu dohody o přistoupení k závazku ze dne 24. 3. 2009, kterou uzavřela tato společnost s obchodní společností KLOWERSA, s. r. o. Oba závazky přitom vznikly v rámci podnikání obchodní společnosti KLOWERSA, s. r. o., a obviněný byl srozuměn s tím, že tyto závazky na něho přecházejí ručitelským prohlášením a přistoupením k závazku. Zároveň obviněný věděl, že v uvedené době nevlastnil žádné jiné nemovitosti a hodnota jeho movitého majetku, z něhož by mohli věřitelé uspokojit své pohledávky, činí jen kolem 140 000 Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému uložen podle §256 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený J. K.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podali odvolání jednak obviněný J. W. K. a jednak poškozený J. K. Z podnětu odvolání tohoto poškozeného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 4 To 133/2012, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozenému zčásti přiznán nárok na náhradu škody způsobené trestným činem a se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. řádu Krajský soud v Ostravě zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Obviněný J. W. K. podal dne 6. 11. 2012 prostřednictvím své obhájkyně proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zejména zpochybnil své úmyslné zavinění, protože v obou případech dobrovolně převzal závazky vůči věřitelům, které vznikly v souvislosti s podnikáním obchodní společnosti KLOWERSA, s. r. o. Podle názoru obviněného provedl řadu plateb a snažil se snížit dluh jmenované společnosti, o čemž má svědčit i skutečnost, že její závazky zajistil zástavním právem. Podle obviněného jsou skutkové závěry soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž převody majetku se uskutečnily v době, kdy závazky ještě nebyly splatné, protože povinnost plnit mu vznikla až doručením výzvy věřitele dne 30. 8. 2010, kdy se stal splatným závazek vůči J. K.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265l odst. 1 tr. řádu (v rozhodnutí je nesprávně uvedeno tr. zák.) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2012, sp. zn. 4 To 133/2012, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 T 4/2011, aniž by navrhl další postup ve věci.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. W. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je z popsaných skutečností zřejmé, že obviněný jednal způsobem uvedeným v §256 odst. 1 tr. zák. v době, kdy jeho závazek vůči obchodní společnosti DEKTRADE, a. s., byl splatný, protože obviněný a obchodní společnost KLOWERSA, s. r. o., se zavázali realizovat úhradu nejpozději do 20. 2. 2010. Pokud jde o závazek obviněného (jako fyzické osoby) vůči J. K. , státní zástupce se domnívá, že v době spáchání činu nebyl splatný. Tento závěr přitom dovozuje z data splatnosti závazku obchodní společnosti IZOL.CZ, s. r. o., vůči které obviněný vystupoval jako ručitel. Podle státního zástupce obviněný věděl o splatnosti závazku vůči J. K. a o tom, že ho obchodní společnost IZOL.CZ, s. r. o., neuhradí. Proto popsané skutečnosti svědčí o pokusu žalovaného trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., přičemž obviněný svým útokem vůči obchodní společnosti DEKTRADE, a. s., spáchal (dokonaný) trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a v jednočinném souběhu s ním také pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 a §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil vůči poškozenému J. K. Podle státního zástupce obviněný jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., neboť přijetí ručitelského závazku, resp. přistoupení k závazku, učinil pouze pod tlakem věřitelů a poté zcela záměrně odstranil prakticky veškerý svůj majetek, z něhož mohli být věřitelé reálně uspokojeni.
Státní zástupce tak považuje dovolání obviněného zčásti za důvodné. S ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius však není možné uznat obviněného vinným dvěma trestnými činy. Naproti tomu za tohoto stavu podle státního zástupce nemůže obstát výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. K.
Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. W. K. je osobou oprávněnou podat dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], podal dovolání prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá své přesvědčení o jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. W. K. však v části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže hodnotit správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z velmi omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. W. K. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu i z nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení opatřených důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. W. K. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný J. W. K. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zde totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Totéž platí o námitce obviněného J. W. K. , v níž shledává tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného J. W. K. , které již odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné. Jedná se především o tvrzení obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., zejména pokud jde o tu část jeho jednání, která byla zaměřena vůči poškozenému věřiteli J. K.
K trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že se ho dopustil ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku a způsobil tímto činem značnou škodu. Spáchání uvedeného trestného činu bylo podmíněno úmyslným zaviněním pachatele ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák., přičemž ke způsobení značné škody postačovalo zavinění z nedbalosti podle §5 písm. a) nebo b) tr. zák. [§6 písm. a) tr. zák.]. Jak přitom vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 5 Tdo 440/2007, předpokladem dokonání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. byla okolnost, aby pohledávka věřitele již byla splatná; jednání dlužníka způsobem uvedeným v citovaném ustanovení před splatností pohledávky věřitele mohlo být jen pokusem tohoto trestného činu (§8 odst. 1 tr. zák.), případně jeho přípravou (§7 odst. 1 tr. zák.).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů ve vztahu k poškozenému věřiteli J. K. , obchodní společnost IZOL.CZ, s. r. o., (dříve KLOWERSA, s. r. o.) měla nesplacené a splatné dluhy zejména z roku 2008 vůči tomuto věřiteli ve výši 1 225 543,50 Kč. V souvislosti s tím pak obchodní společnost IZOL.CZ, s. r. o., dne 12. 2. 2009 písemně uznala svůj závazek vůči jmenovanému věřiteli a zavázala se uhradit tento dluh do 30. 11. 2009, přičemž součástí uznání závazku bylo také písemné ručitelské prohlášení obviněného jako fyzické osoby ze stejného data, podle kterého se zavázal, že nejpozději do 30. 11. 2009 uspokojí věřitele, pokud tak neučiní dlužník. Poškozený věřitel J. K. vyzval obviněného jako ručitele ke splnění závazku dne 19. 4. 2010. Zcizovací úkon, který soudy posoudily jako odstranění části svého majetku ve smyslu §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., obviněný učinil dne 2. 9. 2009 tím, že společně se svou manželkou jako dárci uzavřeli s obdarovaným O. H. darovací smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti v hodnotě asi 3 600 000 Kč. Na správnosti právních závěrů soudů nižších stupňů pak nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, podle něhož pohledávka věřitele J. K. nebyla v době zmíněného převodu soukromého nemovitého majetku obviněného ještě splatná. Splatnost dluhu obchodní společnosti IZOL.CZ, s. r. o., (dříve KLOWERSA, s. r. o.) totiž vyplývá z jednotlivých faktur vystavených dodavatelem J. K. a nastala již dříve, než obviněný bezplatně převedl zmíněné nemovité věci na obdarovaného O. H. K tomu Nejvyšší soud dále připomíná, že v posuzované věci šlo o uznání závazku ve smyslu §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), což je jednostranný právní úkon, který nemá vliv na splatnost dluhu, protože pouze deklaruje postoj dlužníka k plnění jeho povinností vyplývajících z určitého závazkového vztahu vůči věřiteli. Podle §323 odst. 3 obch. zák. má uznání závazku účinky též vůči ručiteli bez ohledu na to, kdy došlo k převzetí ručitelského závazku. Jestliže tedy obviněný jako fyzická osoba ve stejný den (tj. 12. 2. 2009), kdy v postavení statutárního orgánu jednostranným právním úkonem uznal existující a splatnou pohledávku věřitele J. K. , na sebe převzal ručitelský závazek, byl od tohoto dne povinen splnit uvedený dluh. Majetková situace dlužníka – obchodní společnosti IZOL.CZ, s. r. o. (dříve KLOWERSA, s. r. o.), o které obviněný jako její statutární orgán musel vědět, byla totiž v době provedení výše označeného právního úkonu (darování nemovitostí) značně neuspokojivá. Navíc všechny pohledávky věřitele J. K. byly v této době již nejméně tři měsíce splatné, přičemž ekonomický stav jmenované obchodní společnosti se nijak nezlepšoval. Za uvedených okolností proto věřitel J. K. nemusel písemně vyzvat dlužníka – obchodní společnost IZOL.CZ, s. r. o., (dříve KLOWERSA, s. r. o.) k plnění splatného závazku ve smyslu §306 odst. 1 obch. zák., takže obviněný jako ručitel byl povinen splnit splatný dluh v přiměřené době. Za takovou ovšem nelze považovat dobu téměř 10 měsíců, o kterou obviněný jednostranně prodloužil termín úhrady dlužné částky, když stejně ani v této době svůj závazek nesplnil.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud jde o splatnost pohledávky obchodní společnosti DEKTRADE, a. s., ve vztahu k obchodní společnosti IZOL.CZ, s. r. o., jejímž jménem jednal obviněný, pak v rámci svých dovolacích námitek obviněný nevznesl žádné argumenty zpochybňující právní posouzení této otázky. Nejvyšší soud přitom považuje závěry soudů nižších stupňů k uvedené otázce za správné a odpovídající zákonu.
Nejvyšší soud pak neshledal důvodnými ani výhrady obviněného, jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Jak již bylo uvedeno výše, ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž ke způsobení těžšího následku (účinku) v podobě značné škody postačovalo zavinění z nedbalosti [§5 písm. a) tr. zák.]. K zavinění v podobě nepřímého úmyslu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podle dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury o zavinění v této formě ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, jestliže přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se vznikem následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku a rozvedl v jeho odůvodnění, svědčí o zavinění obviněného J. W. K. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Tato forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného ve zmíněné skutkové větě a vyjádřeného formulacemi, podle nichž obviněný „… dne 2. 9. 2009 … společně s manželkou převedli jako podíloví spoluvlastníci na O. H. nemovitosti … v hodnotě 3 600 000 Kč, přičemž si obviněný byl vědom toho, že má splatný závazek jednak vůči J. K. jako věřiteli ve výši 1 225 543,50 Kč, který vznikl z titulu ručitelského prohlášení ze dne 12. 2. 2009, jednak vůči obchodní společnosti DEKTRADE, s. r. o., nejméně ve výši 818 666,50 Kč z titulu dohody o přistoupení k závazku ze dne 24. 3. 2009, kterou uzavřela tato společnost s obchodní společností KLOWERSA, s. r. o., a obviněným J. W. K. …“. Dále uvedená forma zavinění vyplývá z použité slovní formulace, podle které obviněný „… byl přinejmenším srozuměn s tím, že tyto závazky na něho přecházejí ručitelským prohlášením a přistoupením k závazku, a současně věděl, že v uvedené době nevlastní žádné jiné nemovitosti a hodnota jeho movitého majetku, ze kterého by se mohl věřitel uspokojit, činí nepatrných hodnot kolem 140 000 Kč …“. Z tohoto popisu skutku a z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů prvního stupně je tak dostatečně patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s porušením zájmu společnosti na ochraně majetkových práv věřitelů.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný provedl majetkoprávní dispozici znemožňující uspokojení pohledávek věřitelů, a rovněž z toho, že uvedeným způsobem jednal za stavu, když věděl o neschopnosti dlužníka splatit závazky vůči věřitelům.
Obviněný J. W. K. přitom nepochybně věděl, že jeho zbývající majetek nepostačuje k úhradě splatných pohledávek věřitelů, a splnění svých povinností vůči shora jmenovaným věřitelům pouze oddaloval, když učinil některá soukromoprávní jednání, jejichž obsah nakonec stejně nesplnil. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti pak lze považovat za záměrné, neboť jednal popsaným způsobem proto, aby se vyhnul takovému řešení vzniklé situace, které je v souladu s právem. Obviněný tedy zcela ignoroval reálnou možnost poškození majetkových práv věřitelů, k němuž nakonec také došlo.
Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Navíc obviněný zaměřil své výhrady ohledně naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Ze shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. W. K. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného J. W. K. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2013
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y